Lze dobýt Jeruzalém, pokud jsou hlavními zbraněmi zvuky a hlasy, kdy vizualita spěchá na pomoc jen v nejnutnějších chvílích? Lze odehrát příběh jedné velké bitvy tak, aby ji divák pocítil na vlastní kůži, když jí především jenom naslouchá?

Bitva o Jeruzalém Petry Tejnorové se inspiruje reálnými historickými událostmi z období křížových výprav. Její hlavní specifikum spočívá v tom, že je celý příběh o dobývání tohoto města vyprávěn ON AIR. Podstata vytváření takového díla je jasná. To, co uvidíme, nebude ani zdaleka tak velkolepé jako to, co uslyšíme. Proto vcelku logicky herci (4. ročník herectví KALD) při příchodu na scénu zaujímají statické pozice v sedě. Vytvoří se tak dvě řady, kdy ta první má před sebou dlouhý stůl s mixážním pultem. V jeho těsné blízkosti je několik mikrofonů a světelný nápis ON AIR. Druhou řadu už tvoří pouze židle pro herce, kteří v daném okamžiku nepotřebují bezprostřední kontakt s technikou. 

Před každou scénou herci zaznamenají potřebné zvukové sekvence, které pak upravují a pouští na mixážním pultu během toho, co jeden z nich vypráví příběh bitvy o Jeruzalém. Zvuky a ruchy ilustrují prostředí, denní dobu, počasí, náladu atd. Díky nim si v hlavě vytváříme vlastní obrazovou představu o tom, jak každá scéna vypadá. Například využití „hallu“ při úpravě nahraného zvuku klapání podpatků v nás evokuje rozlehlou chrámovou chodbu, jindy rozvibrování velkého kusu plechu následnou úpravou vytvoří zvuk hromu a my tak získáme představu hromobití. Naopak reálný hlas nás uvádí do situace, obeznamuje s obecnými informacemi, popisuje rozmístění a počty postav. V okamžiku, kdy je hlas uměle modifikován, se ocitáme uvnitř situace, v dialogu mezi konkrétními postavami hry. 

Na začátku představení se seznamujeme s pravidly „hry“. Herci vytvoří určité penzum ruchů (vytvářené pomocí krabic, pytlíků, trubek a dalších), které poskládají do jedné zvukové stopy, a Anděla Blažková nás za jejího zvuku uvede do příběhu bitvy. Její reálný hlas nás inscenací provází jako postava Vypravěče. Divák z této ukázky záhy pochopí, jak se bude představení dál utvářet po technické, tedy formální stránce. 

Obeznámení diváka s principem výstavby inscenace je žádoucí, ale jak využití technických prostředků umožní, aby dávný příběh promlouval k současnému publiku? Téma se tak divákovi hledá velmi těžko. Další průběh představení totiž obsahuje pouze popis bitvy, tedy dobývání města Jeruzaléma křižáky. Z větší části je plasticky utvářena pouze ruchy, zvuky a hlasy, a ne vyprávěním, jeden z herců Jeruzalém sice zprostředkovává skrze monotónní přeříkávání dialogů, ale ve výstavbě situace technickými prostředky se příběh ztrácí. Divák tak sice chápe, co se před ním odehrává, ale netuší proč. Jediným způsobem, jakým se Bitva o Jeruzalém dotýká nějakého tématu, je využívání deformované podoby hlasu v oněch dialozích. Ty tak nápadně připomínají způsob, jakým k nám v současné době skrze internetová videa promlouvají islamisté. S motivem se však dále důsledněji nepracuje, a jeho hlavní funkce je tak především rozlišení postav v příběhu. 

Pouhá jedna formální indicie ale divákovi nestačí. To si nejspíš uvědomují i inscenátoři, a tak v průběhu inscenace opouštějí důsledně sledovanou formu a občas se uchylují k čistě vizuálním scénám. Ty v tomto případě slouží jako „berlička“, která má divákovi téma nejen zpřítomnit, ale taky velmi prvoplánově ilustrovat. Například pohrdání islámského světa křesťanskými hodnotami, což je dnes opět velmi aktuální téma, je demonstrováno scénou, kdy se z reproduktoru ve všech jazycích opakuje „Vítejte v Jeruzalémě“. Jeden z herců do popředí scény přináší kříž a pokládá jej na zem. Ostatní herci pak k němu po jednom přicházejí, pokaždé na něj plivnou, dupnou a zase se vrátí zpět na své místo. 

Přesto si uvědomujeme snahu inscenátorů konkretizovat téma alespoň ve třetí, závěrečné fázi. Máme za sebou ukázku výstavby inscenace a celou bitvu. Stále však chybí nějaký přesah, který by umožnil zvoleným tématem oslovit diváka. V sále se proto rozsvěcuje a Anděla Blažková navádí diváky, aby se spolu s ní za pomoci hypnózy dostali zpět do příběhu, ale teď už jako jeho přímí pozorovatelé. Celý nám jej herci zprostředkovávají znovu a my jím teď procházíme jakoby z naší osobní perspektivy. Situace kolem nás „ubíhají“ ve zrychleném tempu. Zvuky a ruchy utváří náš dech a kroky, zatímco my pohodlně sedíme na svém místě. Vše by se dalo přirovnat ke snové perspektivě, kdy na dění ve snu nahlížíme z našeho úhlu, ale po celou dobu víme, že to nejsme my. Když dojdeme na konec příběhu, vyvstane před námi jakýsi epilog. Zjistíme, že jsme po celou dobu byli Mistrem a svou zkušenost z bitvy máme předat Žákovi. Zničehonic objevujeme Svatý grál. Hypnotický hlas nám jako stroj opakuje, co máme dělat. Zde však ztrácíme svou vnitřní perspektivu postavy uvnitř příběhu a stáváme se opět „pouze“ divákem. Vnitřní apel se tak vytrácí.  Děje se tak v okamžiku, kdy Mistr poprvé promluví deformovaným hlasem, a tím odkáže na postavy z fáze samotného dobývání Jeruzaléma. Kombinace všech technických postupů, které se až do této doby postupně nabalovaly, umožňuje formě, aby zcela přehlušila obsah a diváka zcela zmátla. Neví, zda je jeho perspektiva uvnitř příběhu žádaná, nebo je pouhou technickou exhibicí. Celé téma se tak rozplývá v mlžném oparu syntetických hlasů, ruchů a zvuků.

Ani hercům mixování ruchů a zvuků nestačí, a tak své technické počínání dokreslují v průběhu představení alespoň jemnou mimickou drobnokresbou. S kladným diváckým ohlasem se setkala například scéna, kdy Jiří Šimek potřebuje na mikrofon nahrát zvuk klapajících podpatků. Pro tvorbu správného ruchu využije papírovou krabici a plastovou krabičku. Menší přiloží na okraj té větší a čeká. Čeká, až mu dá kolega od mixážního pultu znamení. Šimek se po celou dobu tváří velmi vážně a soustředěně, v okamžiku, kdy dostane pokyn, se jeho obličej výrazně napne takovým způsobem, že očekáváme minimálně zvuk hromu, ale přichází jemné krátké ťuknutí. Snad takové momenty umožňují hercům vyrovnat se se  zmínkou v programu, která říká, že Bitva o Jeruzalém „nabízí (…) netradiční pohled také na herecké řemeslo. Každý z herců je zároveň ruchařem, zvukařem.“ Herci v této inscenaci jsou především ruchaři a zvukaři. Ze svého řemesla mohou předvést stěží základní dovednosti. Dostávají tak méně příležitostí „se ukázat“, než bývá v DISKových inscenacích zvykem, což je způsobeno snahou dodržet čistou formu.

V tomto případě ale v sobě forma inscenace utápí nejen ono v programu zmiňované herecké řemeslo, ale i potenciálně zajímavé téma. Divák se v nadměrném používání technických prostředků ztrácí. Snaha objasnit téma v čistě vizuálních scénách také nevychází. Jejich jediným sdělením je názorné ilustrování obecně známých faktů (odjakživa komplikovaný vztah Východu a Západu). Bitva o Jeruzalém je tak v kontextu ostatních DISKových produkcí svým zpracováním ON AIR sice netradiční, ale pouhá technická exhibice jednoduše nestačí.