Divadlo DISK, coby školní divadelní studio, poskytuje prostor především absolventským inscenacím kateder činoherního a alternativního a loutkového divadla. Občas se zde naskytne příležitost zhlédnout operní představení HAMU či hostující soubory se školou nijak nesouvisející, málokdy se ovšem stává, že by na prknech DISKu stanuli studenti nižších ročníků DAMU. Právě takovým případem byl TRASH!, představení 1. ročníku herectví ALD, jež vzniklo ve spolupráci s loutkářem a doktorandem KALD, Matijou Solcem.

Sami autoři nazývají TRASH! „hudebně-loutkově-objektově zdivadelněným tragikomickým představením“. Toto označení zahrnuje skutečně vše – dočkáme se živé hudby, písní, animace loutek i jiných objektů na vážné téma, ovšem s potřebnou nadsázkou. Zatímco herci 1. ročníku fungují převážně jako skupina, Matija Solce funguje jako samostatná jednotka – čas od času ovlivňuje chod představení vlastními promluvami, jinak setrvává v pozadí a vytváří hudební doprovod hrou na akordeon. Scénografické řešení inscenace je jednoduché, funkční a navíc přenositelné – herci si vše potřebné přinášejí při svém příchodu. Scénu tvoří centrálně umístěné štafle, skrze které je protaženo několik metrů dlouhé prkno. Vzniká tak široké loutkové minipódium, jehož oba konce jsou přivřeny v různě barevných plastových popelnicích. Kostýmy jsou jednotné pro všechny – modré dělnické kombinézy doplněné různými pokrývkami hlavy. Samotné představení je možno rozčlenit na menší úseky, jak podle dějových linek, tak podle hereckého uchopení (činohra, loutkoherectví, kombinace obojího). Herci dostali příležitost předvést se “sami za sebe” – přicházejí na scénu v postavách Prváků, jež se pod tlakem rozkazů Solceho proměňují ve skupinu Dělníků. Dělníci se postupně stávají Dušemi dělníků, ty znázorňují prstoví panáčci, které herci vytvářejí za použití vlastních rukou. Tyto Duše se zprvu ocitají v Pekle. Ďábel (Ivo Sedláček) se vyčlení z davu a vyexponuje na štafle, kde předvede striptýzový taneček, při kterém nejen pozbyde oblečení, ale také nám odhalí, že má na zadní části trenek nama- recenze 19 lovaný roztomilý obličej bez úst. Poté si na místo, kde by měla být ústa, přiloží ruku a pohybuje jí tak, jak by se hýbala mluvící ústa. Tyto pohyby provádí do rytmu diktátorských povelů zesílených megafonem, pomocí nichž tyranizuje a nutí trpět Duše smažící se v tomto Pekle. Ovšem jen do té doby, než přeteče pohár jejich trpělivosti a ony se rozhodnou vzepřít autoritě a uspořádat revoluci. Svržení Ďábla tak následují oslavy přenášející Duše do Nebe. Bůh (Jan Nedbal) se nám představí coby rapper s plnovousem z bílých igelitových pytlíků (aneb my všichni, kdo jsme vyrostli na kresleném filmu Stvo- ření světa, přece moc dobře víme, že Bůh musí mít bílý plnovous!). Ač to tak zpočátku nevypadá, scéna v Nebi je pojata celkem poeticky. Revoluce je pod vedením Boha proměněna v evoluci, kdy Všemohoucí postupně odebírá pytlíky ze svého plnovousu a s názornou ukázkou, jak by měl tento nový život vypadat, igelitové sáčky distribuuje hercům. Každý z herců nejprve animuje pytlík pouze způsobem, jaký mu byl předveden, v průběhu scény ovšem všichni nechávají „svá stvoření“ ožít a dochází i k vzájemným interakcím. Po tomto výjevu zažívají Duše v Nebi zaslouženou svačinovou pauzu. Ovšem ne na dlouho, velmi záhy ji začne narušovat vetřelec – plyšová Myška (Michaela Švédová) – dožadující se slitování a kousku jejich svačiny. Nejprve obejde všechny Duše, neúspěšně jim šeptajíc do ucha přikázání “Miluj bližního svého” v naději, že to na ně zapůsobí. Když zjistí, že je její snažení bezúspěšné, nastolí otázku, zda si někdo takový zaslouží setrvávat v Nebi. A jelikož jsme na divadle, objektivním soudcem se musí stát divák. Myška přejímá roli průvodce následující loutkové části, v níž se nám představují jednotlivé Duše v okamžicích jejich úmrtí. Po zhlédnutí všech těchto osudů bude na nás, divácích, abychom rozhodli, jaký posmrtný úděl jim bude na celou věčnost přiřknut. Zhlédneme sedm příběhů osmi duší – Psa (Daniel Tůma), Ovečky (Petra Kosková), Vojáka (Jiří Šimek), Pierra (Sára Arnsteinová), Uklízečky (Jan Nedbal), Kosmonauta (Anděla Blažková) a jeho Zajíčka (Ivo Sedláček) a Žabáka (Pavel Kozohorský). Krom různých pohledů na úmrtí – zasloužené / nezasloužené či tragické / komické – slou- ží tyto výjevy především jako ukázka loutkohereckého umění jednotlivých studentů z ročníku. Všechny příběhy (až na Kosmonauta a Zajíčka) jsou zaměřeny především na ústředního plyšáka (příběh konkrétní Duše), jemuž mohou a nemusí sekundovat další herci se svými ply- šáky (či jinými objekty). Jednotlivé příběhy jsou oddě- leny hudebními předěly akordeonu, kdy Myška vystoupí do popředí s popěvkem, jenž je jakousi jednotnou tečkou za každým příběhem, a uvede příběh následující. Odlišnost jednotlivých osudů není jen v jejich (ne)závaž- nosti, ač z tohoto pohledu zde nalezneme veliké rozdíly, ale také v jejich pojetí. První příběh Psa z pravěku je zpracován skutečně hravě (vždyť právě hravost byla této Duši osudnou), Danieli Tůmovi se daří vystihnout vehemenci tupého zvířete, které netouží po ničem jiném, než aportovat klacíček, zábavně a přesně. Z pravěku se dostáváme do dob inkvizice, kde se nevinná malá Ovečka Petry Koskové ocitne ve spárech inkvizitorů, kteří ji nutí k doznání, že je ve skutečnosti koza. Ani v plamenné výhni ovšem nevymění bečení za mečení. Zajímavý námět, ale zpracování vedle jiných, živějších příběhů lehce zaniká. Povedeně zpracovaný je také příběh plyšového psa představujícího amerického Vojáka. Ocitneme se s ním v loutkové videohře z období druhé světové války, kde hlavním nepřítelem není zlý černokněžník, nýbrž Němci a Jiří Šimek a jeho plyšový SuperMario je musí všechny zvládnout. V pařížském kabaretu, jemuž šéfuje Pierre, nekončí zá- bava ani za války. Dočkáte se kabaretních div i kankánového umění… alespoň dokud kabaret nezasáhne válečná bomba. Sára Arnsteinová coby ústřední loutkoherečka této ukázky zaujme a nebude chybět ani vtipná pointa. Poválečné dusno odlehčuje mexická Uklízečka (Jan Nedbal), která má v popisu práce, kromě čištění a leště- ní, i plnění dalších přání svého zaměstnavatele (Dani- recenze 20 el Tůma). Loutkově rozehraný „sexuální koncert“ (neb zvuky zde tvoří skutečně podstatnou součást) je nabitý energií a nahodí představení opět do živějšího tempa. Byť prakticky všechny loutkové osudy byly technicky dobře zvládnuté a vtipně vystavěné, divácky nejpůsobivějším byl onen jediný příběh dvou Duší, kdy páníček Kosmonaut umírá ve vesmíru a jeho opuštěný věrný mazlíček Zajíček se zoufale snaží spáchat sebevraždu všemi možnými i nemožnými způsoby. Publikum sledující snažení nešťastné němé tváře jen soucitně vzdychlo, když se jeho úsilí konečně zdařilo. Tečkou za osudy Duší je příběh muzikálního Žabáka, kdy se pozornost z loutky přesouvá opět na herce, když se Pavel Kozohorský chopí trubky a za tesklivých tónů mizí ze scény. Tento příběh byl pro mne pochopitelný nejméně, ač nedokážu určit, může-li za to provedení či výstavba příběhu, kterou se mi nepodařilo odhalit. Po odehrání všech jednotlivých osudů jsou diváci vyzvá- ni, aby hlasovali, zda Duše stráví zbytek věčnosti v Pekle či v Nebi. Jako reakce na několik ne úplně srozumitelných výkřiků z publika je vyhlášen finální počet Peklo:Nebe a Nebe definitivně vítězí nad Peklem (byť rozhodně ne na plné čáře). Duše počínají oslavovat svůj radostný úděl tím, že hromadně naskáčou do popelnice zastupují- cí Nebe, zatímco popelnice zastupující Peklo zeje prázdnotou. Výpověď představení zůstává poměrně otevřená a záleží na konkrétním vnímání diváka – někdo se může spokojit s pocitem “konec dobrý, všechno dobré”, někdo zůstane zaražen zjištěním, že Nebe a Peklo se od sebe liší pouze barvou, a vlastně, ať už záleží či nezáleží na barvě, beztak všichni skončíme jako odpad v popelnici. TRASH! nemá zapotřebí řešit náboženské a filosofické problé- my. Nabízí náhled na téma, jež mnohdy ještě není všem zcela příjemné, SMRT, jemuž nechybí odstup, nadsázka a především hravost. Snad i to je důvodem, proč je toto představení autorským počinem nejmladších studentů naší školy, kteří mají k dětské hravosti nejblíže.