Nahlížení klíčovou dírkou do soukromí druhých osob je stále populární. Bulvární časopisy zažívají žně, díky internetu každý ví, kdo, kde, s kým a proti komu, v televizi se neustále opakují různé soutěže na bázi reality show a to všechno jenom kvůli jediné lidské potřebě, zvědavosti. Taky kdo by nechtěl vědět, kdo se skrývá v tajemném dark roomu, v díře za umakartem.

Tři lidé, tři rozdílné životy a nezávazná debata o ničem a vlastně o všem. Autorský projekt Zoufalé Mátěnky (režie a koncepce Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák) je zpověď. Zpověď tří Matějů (Matěj Samec, Matěj Anděl, Matěj Nechvátal). V celém prostoru Studia Řetízek byly rozestaveny židle. Neexistovalo jeviště, neexistovalo hlediště. Herci seděli mezi diváky a teprve jejich první větou se poznalo, kdo hraje zoufalé Matěje. Pouze skupina mladých lidí, která poslouchala vzpomínky svých tří vrstevníků. Jen škoda, že se nikdo další nezapojil. Mohla to být zajímavá psychoterapie. Moderovaný večer na téma láska, sex, rodiče, sny, a jiné zásadní okamžiky v životě každého člověka. Navenek žádná zoufalost, žádné tragické osudy, žádná šokující odhalení – snad až na pár opravdu peprných úseků – proč Matěj nemá rád, když se mu říká Matěj, miluje Matěj někoho? Je Matěj ještě panic? Bere Matěj drogy? Matěj o Matějovi a s Matějem.

V každé vzpomínce je něco zoufalého. Možná samo vzpomínání. Fakt, že se nevrátí nic z toho, co člověk prožil. A tak vedle příběhů Mátěnek ještě existoval jeden, náš vlastní. Ještě že tu byl onen neviditelný „hlas shůry“ (Marie Nováková), který vždy, když bylo potřeba, zasáhl novou otázkou, a dovedl tak usměrňovat proud myšle-nek a pocitů a vést je smysluplnou cestou.

Herecké výkony? Každý z Matějů dokázal pohotově reagovat na otázky i reagovat na sebe navzájem. Pestrost tu tvořily povahy herců a jejich příběhy. Každý trošku jiný. Každý z nich musel dát najevo svoje pocity, mluvit o nich, nepřehrávat a co víc, čerpat ze svých zážitků a dokázat je přesně formulovat tak, aby vůbec mohlo vzniknout něco zajímavého. Večerní posezení s kamarády, kteří rádi hrajou hru na pravdu.

Proč by nás měly zajímat životy tří kluků? Životy, které nejsou ničím nevšední, vztahy, které nejsou zvláštní, příběhy, které sami dobře známe? Možná právě proto, že je známe. Proto, že je někdo vysloví nahlas. Možná právě proto, že je to náš moc známý a na jednu stranu nudný život.