Svůj magisterský projekt s názvem Rodinná oslava popisuje režisérka Sofie Sticzayová spolu s inscenačním týmem složeným především ze studentek KALD, ale i FAMU a KATAPu, jako experiment na pomezí divadla a společenské hry. Koncept je jednoduchý – vytvořit prostor pro společnou hru příchozích diváků a rodin inscenátorek a sledovat, jak se to vyvine. Divák, jehož funkce se během večera mění, má tedy příležitost sám ovlivnit, jak bude oslava probíhat, jak si ji užije a jakou rolí v ní bude participovat. Realizace nápaditého projektu ovšem není bez problému.

Prostor divadla DISK se díky scénografkám Ziebinské a Fritzové mění v obývák a podle plastových židlí nejspíše také v zahradu na rodinné trachtaci u Sticzayových. Uprostřed sálu se v propadlišti nachází dokonce i kuchyňka, která také dokresluje domácí atmosféru. Nejenže se z ní na stoly roznášejí již hotové pokrmy jako věnečky či ingredience na přípravu chlebíčků, ale je i plně funkční a line se z ní vůně smažených řízků. V kuchyni se pohybuje organizátorka oslavy režisérka Sticzayová s ostatními autorkami inscenace, která dohlíží na průběh celé sešlosti a zvukem gongu ohlašuje, co se bude dít dál a jaký chod bude následovat. Po celém obvodu sálu jsou rozmístěné stolečky o různých tvarech a velikostech, ke kterým se divák usadí podle svého uvážení, či je na místo usazen hostitelkami akce. Přestože u každého stolu probíhají velice různorodé činnosti, spojujícím prvkem je událost, při které se něco slaví. Například u silvestrovského stolu se popíjí tvrdý alkohol, u vánočního se vyrábí bramborový salát a u narozeninového je zase jeden z diváků postaven do role oslavence. Já při jedné z repríz sedím u nejtajemnějšího a nejbizarnějšího stolu v rohu divadla s umělým ovocem a stromečkem zapíchnutým v chlebu. Postupně na stůl dostáváme čelovky, malé pohárky a láhev červeného. Že by také Vánoce? Nebo stůl, který vybízí k pozorování celé akce nebo dokonce až k vyprovokování diváka?

Takzvané svátky rodinné pohody se totiž přímo nabízejí jako událost, na jejímž pozadí lze snadno navodit pocit pospolitosti, sentimentu a rodinnou atmosféru. U jednotlivých stolů naprosto idylicky a „bezproblémově“ probíhají malé rekonstrukce konkrétních svátků. Ale opravdu takhle společné svátky a rodinné akce vypadají? Jsou oslavami klidu a pohody? V prostoru je vytvořena dokonalá iluze pokojného svátečního času, který ve skutečnosti ale bývá spíše uspěchaný (a stresující!), a rodinných sešlostí, které bývají často velice dusné a nucené. Tato představa tak působí jako jakási strojená utopie. Musím ale připustit, že na mě navození „tepla domova“ a příjemný pocit působí.

Během celé oslavy se z reproduktorů či naživo ozývají výpovědi rodinných příslušníků. Vzpomínají, vypráví interní historky, čtou své básně či krátce hovoří o rodinných zvyklostech, buď formou monologů, nebo rozhovorů. Jednotlivé vstupy, které jsou i tak velice tiché, se však ztrácejí v šumu a hluku z ostatních stolů a stávají se pouze zvukovou kulisou oslavy. Rodinní příslušníci jako neherci mají své příspěvky naživo nenazkoušené, neorientují se v nich a své texty čtou často krkolomně a nesouvisle z papírů. Jejich výstupy, u kterých Sofie funguje jako moderátorka a režisérka přímo na place, působí jako na zkoušce před představením. Samozřejmě je autentičnost a moment překvapení, kdy ani oni přesně neví, co je dnes čeká, režisérským záměrem, ale promluvy pak působí více amatérsky, směšně, a především uměle – tím často narušují navozenou idylu. Více než sdělení jakýchkoli informací je pro mne však klíčem tvaru atmosféra, na které se jistě ale také zasluhují tyto autentické vstupy a vůbec přítomnost konkrétních rodin.

Zapojení diváka je nejen velice výrazným rysem experimentu, ale pro mne právě i jedním z prostředků, kterým inscenační tým buduje navozenou náladu. Buď je pozorovatelem celé akce či ostatních diváků (např. stůl se stromkem v chlebu), nebo se naopak natolik zapojí do předpřipravených aktivit (příprava bramborového salátu), že je jeho divácká funkce oslabena, či dostává specifickou roli (např. zmíněný oslavenec). Faktem ale je, že autorky inscenace recipienta odsouvají do pozadí a ponechávají ho „vlastnímu osudu“. Divák většinu času spíše přihlíží průběhu cizí sešlosti, což pro někoho může být matoucí a nezáživné. Účastníci se však, jak avizovaly inscenátorky na diskuzi po představení, stejně mají šanci do atmosféry napojit. Ideálně by jim poslech rodinných historek a všudypřítomnost společného veselení měly vyvolat vzpomínky na svoji rodinu, na své kořeny, tradice a pomoci jim vytvořit s ostatními u jednotlivých stolů jakousi pomyslnou rodinku. Ti, kteří přijdou se svou rodinou, což byla původně i podmínka pro vstup na představení, si tak u společného stolu mohou vychutnat klidnou společnou hodinku, a ty, kteří přišli sami či s kamarády, může podle autorek experiment dokonce naplnit například pocitem samoty a steskem po vlastní rodině. U zmíněného stolu s čelovkami, který je celou dobu odříznutý od ostatních, jsme na závěr pozváni k jinému stolu, a nakonec opravdu přichází radost z toho někam patřit. Pro diváky, kteří na toto přistoupí, může být zážitek velice silný a příjemný. Pro ty, kteří koncept nepřijmou, naopak velice nudný, zbytečný a problematický se spoustou otázek – například proč bych se měl vůbec dívat na cizí rodinu a jejich oslavu?  Inscenace se propadá sama do sebe a stává se tak pro mne více než představením jakýmsi happeningem a demonstrovanou touhou hostitelek dohnat společně strávený čas se svými rodinami.

Jak bylo totiž řečeno na zmíněné diskuzi po představení, impulzem pro vytvoření inscenace byly konflikty v rodinách inscenačního týmu. Inscenátorky chtějí v DISKU nyní vytvořit událost, která si klade za cíl oslavit rodinu, pohostit rodiče a zprostředkovat setkání rodinných příslušníků. Projektu také předcházel výzkum, při kterém autorky navštěvovaly navzájem své rodiny, seznamovaly je s konceptem a společně s nimi trávily čas. Postupně se totiž v divadle na dvou po sobě jdoucích reprízách představí rodiny všech tvůrkyň. Struktura tvaru se sice nemění, každá repríza je však úplně jiná podle toho, čí rodina v DISKU zrovna je, jací jsou diváci a jakou společně vytvoří náladu večera.

Téměř žádná z autorek projektu nemá český původ, a tak se nabízí možnost dozvědět se něco právě o tom, jak jejich rodiny slaví Vánoce či jiné svátky. Bohužel ale režisérka této skutečnosti nevyužívá a s kulturními rozdílnostmi vůbec nepracuje. Z rodinné oslavy u Sticzayových se tak stává jakýsi nespecifikovaný nečistý „mišmaš“ českých tradic, českého jídla (bramborový salát, řízky a chlebíčky) a různorodých činností. Co se tedy slaví? A je to vůbec oslava, nebo průřez českými zvyklostmi během roku? Jsou tyto již převzaté, typicky české činnosti specifika Sticzyaových? Jestliže ano, tak ve výsledném tvaru naprosto zanikají a je škoda, že potenciál představit a přiblížit divákovi zvyklosti konkrétní rodiny ze zahraničí, třeba i s jejich tradičními pokrmy, zůstává zcela promarněný.

Organizátorky trachtace fungují jako pomocná síla Sofie – přinášejí či odnášejí jídlo, pití a rekvizity na hraní. Na stůl se tedy dostávají nové podněty pro společenskou hru. Místo Rubikovy kostky mazání chlebíčků, jindy ale pouze jídlo či káva, což rozhodně mnoho diváků ocení, pro mnohé to ale znamená další minuty nudy bez nového impulzu. Jak je vidět už při prvních minutách – je totiž naprosto zásadní, kde divák sedí. Velkým problémem Rodinné oslavy je tedy nevyváženost možností, které jednotlivé stolečky nabízejí. Například stoly, kde se vaří, a interakce s ostatními přísedícími je tak nevyhnutelná, fungují skvěle a podle mě naplňují vizi tvůrkyň – tedy spojování cizích lidí, kteří společně něco vytváří a zároveň, zejména u jídla, čerpají z vlastních rodinných zvyklostí a tradic, které s ostatními propojují. Z některých koutů je však slyšet hrobové ticho. „Nefungující stoly“ s rychle vyčerpatelnými možnostmi zkrátka nemají šanci diváka vtáhnout do hry a atmosféry. Ráda si budu s přáteli hrát s umělým ovocem a zkoumat podivný stromeček, ale není to pro mě zábavná aktivita na dvacet minut (natož na celou hodinu)

Na závěr je doprostřed sálu donesen velký stůl a režisérka účastníky vyzývá, aby se s ostatními podělili o své kulinářské výtvory či doslova o cokoli z jejich stolu, a společně pohodovali. „Teď začíná druhá část rodinné oslavy, tak vás všechny zvu ke společnému stolu,“ říká režisérka. Objevuje se například rozpitá láhev červeného, umíchaný drink či zmíněný bramborový salát, aby všichni doslova alespoň okusili produkt společné tvorby. Druhá část „happeningu“ pro mne koneckonců naplňuje opravdu společnou oslavu, do které jsou rovnocenně vtaženi všichni přítomní a nyní se mají možnost konfrontovat či kontaktovat.

Projekt má rozhodně potenciál, nabízí spoustu dobrých nápadů a je víc než dobře, že právě takový tvar působí v DISKU mezi ostatními studentskými produkcemi. Zároveň je ale nedotažený, a to zejména kvůli již zmíněným nevyužitým možnostem, které jim přítomní příslušníci rodin, jednotlivé stoly a diváci nabízejí. Divadlo v případě Rodinné oslavy slouží zkrátka jako záminka a místo pro setkání. Pokud na tento fakt diváci přistoupí a v nejlepším případě s sebou opravdu vezmou svou rodinu či přátele, věřím, že stejně jako já stráví nezvykle klidnou hodinu a užijí si společně strávený čas s kýmkoli. Inscenátorky na závěr pravděpodobně slovy těch, kteří již byli účastníky oslavy, v nadsázce dodávají: „Je to taková besídka, co? Každý pes, jiná ves. Spíš je to takový tvůrčí workshop…“  A pravdou je, že pro někoho může tato forma divadla snadno sklouznout i k takovému vnímání a pochopení.