Svatá hlava byla publikována v edici Tvář, kterou vydává nakladatelství Vyšehrad a systematicky se tak vrací ke zviditelňování inspirativní současné české prózy. Představuje autory různého věku z celé České republiky. Všechny texty ale podle slov nakladatelství spojuje silný příběh a nevšední forma. Graficky je dílo rozsekané do textových polí přes sebe volně plynoucích myšlenek, které jsou vyjádřeny např. kurzívou, kraťoučkými větami, někdy ale také jedním slovem nebo jen písmenem. Rozbité věty se tak vizuálně opět skládají do nových významů a kontextů a zintenzivňují svou podstatu a vyznění. Vizuální podtext přesně uspořádaných pasáží a kaligramů obohacuje také další vrstva – neustále se měnící rytmus, který čtenář od počátku nevyhnutelně cítí a zvyká si na něj. Chrlení bezprostředních prožitků a zapálenost „vše ze sebe dostat“ na sebe vrství další a další slova bez jediné čárky nebo mezer. Mezery zobrazují váhaní, zvětšování či zmenšování slov dokáže zprostředkovat konkrétní intenzitu hlasu, naléhavost promluvy nebo ozvěnu. Čtenář má tak od autorky přesně udávaný rytmus, frázování, tempo, náladu, hlasitost i napětí – podobně jako při „prvních čtených“ v divadle nebo scénickém čtení. Rytmu také dopomáhá opakování slov, zdrobněliny střídající vulgarismy, zvláštní převrácený slovosled, který často připomíná dětskou říkanku nebo modlitbu. Text doslova nutí ke čtení nahlas nebo alespoň přeříkávaní v hlavě. Ostatně v září tohoto roku byla kniha převedena do rozhlasové hry (režie Zuzana Burianová) v Českém rozhlase, kdy postavu Zdeňka ztvárnil Jakub Albrecht. Ohlasy byly velmi pozitivní a podle některých posluchačů text teprve v této podobě nabyl svého potenciálu i maximální výpovědi. Podoba textu tematizuje obsah knihy i  hlavního hrdinu Zdeňka, mentálně nemocného muže možná trpícího schizofrenií, který stále žije se svou matkou a babičkou. Čtenář v rukách drží zápisky jeho myšlenek, zážitků a vzpomínek. Realistickou rovinu překrývá rovina plná bludů, snů, fantazií a vnitřních démonů a svádí nemocnou věřící „svatou hlavu“ hrdiny i hlavu čtenáře na scestí pochybností – čemu máme ještě věřit? A záleží na tom? Pohled na život je přeci stejně čistě subjektivní záležitostí a interpretací každého z nás. Necháváme se tedy vést a sledujeme, jak Zdeněk vnímá okolní svět a jak svět vnímá jeho. Lehečková záměrně pracuje s téměř totální absencí interpunkce a rezignuje i na označování začátku vět velkým písmenem. Surrealistickou rovinu tak znázorňuje zdánlivě nekontrolovaný proud myšlenek a forma automatického psaní. Přímé promluvy postav se bez povšimnutí mění ve vnitřní monolog a popis hrdiny. Vtahuje nás také samo o sobě přitažlivé a nám neznámé a těžko představitelné prostředí, kde se fabule odehrává – kdesi v pohraničí na malé vesnici se slepicemi, nesnášejícími se sousedy, teenagery posedávajícími na zastávce, drsné půdě dosud vyrovnávající se s minulostí a nízkými sociálními podmínkami. Lehečková skrze roztříštěnou postavu otevírá existenciální otázky o hledání svého místa v životě, vymanění se z determinace prostředí i vlastní rodiny, nebo o tom, co je vůbec považováno za to „být normální“. Spousta Zdeňkových myšlenek i přímých konfrontací s postavami matky, babičky nebo lidí, které potkává, vybízí čtenáře k přemýšlení o zakořeněných „zákonech“ a paradigmatech o fungování rodiny, zodpovědnosti psychicky nemocného člověka za své činy, nebo i o stereotypních představách o věřícím člověku. Text je rozdělený do krátkých kapitol, jejichž nadpisy větou či slovem rovnou popisují obsah a téma, např. Koukám na mámu, Uklízíme, Dobré ráno s leošem marešem nebo DNES. Ostatně právě kolem těchto činností se Zdeňkovy dny točí, ať už ve fyzické realitě, nebo v jeho hlavě. Do „deníku“ se tak kromě popisů loupání ořechů a procházek venku velice přirozeně a otevřeně dostávají stále tabuizovaná témata jako je potrat, domácí násilí, znásilnění nebo prostituce, i naturalistické popisy mrtvých slepic nebo babiččina scvrklého těla. Silné momenty, které čtenáře neustále staví do rozpaků a vnitřních rozporů, vznikají křížením těžce slučitelných činností a chování někoho, kdo se označuje za spasitele či „svatého člověka“. Ukazuje to např. obraz, kdy je Zdeněk agresivní vůči své matce, řve na ni a nazývá ji hříšnicí, která půjde do pekla, protože si našla jiného chlapa, se kterým ale není v manželství. Nebo když hrdina jako pomstu za pošpinění rodinné cti přestřihne sousedům kabel od satelitu. Motivy víry, pekla a nebe, života a smrti prosakují celým dílem i hlavním hrdinou a vytvářejí ve čtenáři velice silný existenciální přesah i pocit všudypřítomného duchovna. Mnohovrstevnatá postava osciluje mezi různými polohami od nevinného, snadno omluvitelného a nemocného chudáka, který je čtenářovi k politování, přes obyčejného zoufalého staršího pána bydlícího stále u svých rodičů, až po nesmírně zlého, sobeckého a podlého pokrytce a rozmazlence, který bere „boží jméno“ nadarmo. Přestože ale pronikáme do nejniternějších hlubin Zdeňkova vědomí, Lehečková v roztříštěné struktuře pracuje s postupným odhalováním těch nejobecnějších obrysů. Postavu tak netradičně staví od abstraktního jádra až po konkrétní kontury. Jméno postavy se tak velmi nepozorovaně objeví až na posledních stránkách, stejně tak si musíme dopočítat její věk nebo její vnější vzhled. Knihu také doplňují ilustrace od Ondřeje Dolejšího, který technikou koláže rozbíjí a znovu skládá tentýž obraz, a jak ve svém medailonu na konci knihy píše, představuje tím rozpadající se a znovu se obnovující vnitřní svět hlavního hrdiny. Taková je ostatně i technika čtení knihy – skládání dějových střípků destruované reality a různých úhlů pohledů na svět. Poslední stránky naznačují hrdinovu vnitřní i vnější transformaci. Rituálně ze sebe splachuje minulost a v čistém obleku vylézá ze své nory vstříc možná novému životu a „já“. Zdeněk nabírá nový dech a jeho myšlenky nabývají jasných obrysů. Syntax i interpunkce jsou znovuobjeveny. Možná jeho svatá hlava nakonec dojde vysvobození, které si koneckonců může ale stejně zprostředkovat pouze on sám. «