Ačkoli se tím zvlášť nechlubí, má herečka Ivana Uhlířová z posledních let bohaté zkušenosti s německojazyčným divadelním prostředím. Účinkovala v inscenacích curyšského Schauspielhausu, na Wiener Festowochen, v německém Theater Bremen a mnichovských Kammerspiele. Také proto se ukázala být v kontextu čísla pozastavujícího se nad naší poslední zkušeností s německým divadlem příhodným zvěstovatelem. Zatímco zachraňovala svou dceru Lotu před nástrahami elevace Studia Řetízek, vysvětlovala mi, jaké je přemýšlet na jevišti v němčině, proč nechce být v ďolíku králem a kde je začátek chobotnice. Přitom se neustále spiklenecky pousmívala: „No jsem zvědavá, jak to tam, Eliško, napíšeš.“ 

 

Když se řekne „německé divadlo,“ co se ti vybaví jako první?

Stoupne mi adrenalin, narovnám se.  Svět německého divadla je jiný než divadla českého, větší. Když mluvíš německy, tak hraješ v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku, a musíš být neustále připravená. Protože pokud nejsi, za tebou stojí celý zástup lidí, kteří by za tvoji roli upsali duši ďáblu. Německé divadlo je pro mě výzva, Němci jsou dál scénograficky, herecky… ale samozřejmě člověk zjistí, když se v německém prostředí pohybuje, že jejich dril, který my tak často obdivujeme, je mnohdy prázdný. Minulý rok jsem měla možnost učit herecký ročník na Univerzitě Mozarteum v Salzburku. Herci přišli na zkoušku naprosto vzorně připravení, vycepovaní. To bylo na jednu stranu úžasné, ale zároveň pro mě bylo těžké jejich perfekcionismus a strukturu nabourat a přimět je přemýšlet v situaci. Nabádala jsem je, ať udělají pauzu, ať v té pauze existují a teprve pak až promluví. Hodně studentů to vůbec nedokázalo. 

Přísná disciplína má tedy i svou stinnou stránku. Něco podobného jsem pociťovala, když jsem studovala půl roku v Německu na giessenském divadelním Institutu. Právě spontánní hravost a lehkost mi ve výuce chyběla. Všechno se bralo hodně vážně, o všem se stále dokola diskutovalo a málokdy se objevil impulz „pojďme něco zkusit, cokoli,“ který se mi zdá při zkoušení důležitý.

Ano, připravenost tam určitě převažuje. V Salzburku se mi třeba jen u tří ze sedmi studentů podařilo probudit svobodné existování v situaci. Zbytek ode mě chtěl vystavět schéma a celou situaci nadiktovat. Na uměleckých školách je to ale obecně složitější. Pro mě je základem divadla situace, a i když se divadlo a jeho prostředky mění, situace v něm musí být stále a herec v ní musí umět přemýšlet. Jenže systém školy například skoro nikdy nepracuje s chybou. Ve školách je obvykle vůle situace „nacvičit,“ když to řeknu blbě, ale málokdo se věnuje tomu, co dělat, když se stane chyba, jak s ní naložit, jak se z ní dostat. Toto myšlení je důležité, nějaký intelekt, který umožňuje v situaci být a přemýšlet. Je pravda, že v německém prostředí často chybí. Mám ale štěstí na hravé lidi, a když ještě mají precizní techniku a disciplínu, ocitneš se pak na úplně jiné úrovni. Němci jsou taky nesmírně organizovaní. Při jednom představení se mi na jevišti při větě „Ihre Zähne sind makellos – její zuby jsou bezvadné“ rozpadl zub. Tak jsem se zastavila v akci a řekla jsem: „Pardon, mně se asi rozpadl zub.“ Za půl hodiny jsem stála na tom stejném místě s novým zubem. Sehnali zubařku během okamžiku, ještě se navíc jmenovala Anja Geisler. Anja Geisler mi spravovala zuby (smích). Mají zkrátka jiné prostředky, jsou lépe placení. Tady je možná začátek té chobotnice, proč je úroveň jejich fungování s naší nesrovnatelná. Nejsou vynervovaní, že musí ještě běžet pracovat tam a tam. Mají na práci více času a klidu. 

Urazila jsi k německému divadlu pozoruhodnou cestu, od první zkušenosti v Schauspielhausu v Curychu v inscenaci Kamily Polívkové přes Pařízkovu Kauzu Schwejk v Theater Bremen k mnichovským Kammerspiele. Nejpozoruhodnější se mi ale zdá, že jsi ambice hrát v Německu dřív neměla, netušila jsi o svém jevištním citu pro německý jazyk, a všechno se seběhlo vlastně náhodou, zčistajasna. Jak se taková věc stane? 

Když jsem hrála v Divadle Komedie, byla Komedie s Německem prostřednictvím Dušana Pařízka úzce propojená. Já jsem ale hrála převážně v inscenacích Davida Jařaba a ty do Německa nejezdily. Mě kontakt s Německem jen zdálky fascinoval a cítila jsem, že bych tam jezdila ráda. Uvědomila jsem si, že nechci zůstat v ďolíku jako král, když je za kopcema další svět. Ocitla jsem se tenkrát v Curychu. V Schauspielhausu nabídli režii Dušanovi Pařízkovi, který ale toho času nemohl a přepustil místo Kamile Polívkové. Ona obsadila mě. Myslela jsem, že budu v inscenaci říkat jen pár vět, protože Kamila věděla, že neumím německy. Ale otevřu scénář a na konci pětistránkový monolog. Dva dny jsem chodila v Curychu podél řeky a odkládala učení, nechtělo se mi do něj. Jen párkrát jsem si monolog přečetla. Pořád jsem tam chodila do papírnictví, které mě, dítě socialismu, tehdy fascinovalo, a bydleli jsme v takových parádních loftových bytech… celé to byl velký zážitek. Večer jsem se na monolog podívala a zjistila jsem, že si ho skoro celý pamatuju. Byla to výzva, ale věděla jsem, že ji zvládnu. Kolikrát jsem něco točila v angličtině a rvala jsem si vlasy. Tohle bylo jiné. Cítila jsem vůči němčině velký respekt, zároveň jsem měla v sobě odvahu a trochu taky drzost. V den premiéry jsem chodila po parkovišti u Schiffbau a říkala jsem si „ono to asi jde, hrát v němčině“. Z peněz, které jsem si vydělala v Curychu, jsem si koupila jazykovou školu v Hamburku a naučila se dát sloveso na konec věty za sto tisíc. 

Předtím jsi tedy uměla jen základy němčiny?

Neuměla jsem nic! Učila jsem se na základce, ale pak už nikdy. Je pravda, že mě tenkrát chtěla učitelka pořád posílat na nějaké olympiády, ale já jsem nebyla ten typ, nikdy jsem na žádnou nedošla. Moje babička byla Němka, ale nesměla s námi mluvit, protože můj děda to nerad slyšel. Žila v oblasti bývalých Sudet, Oberschlesien, dřív Německo, dnešní Polsko. Po válce část rodiny odešla do Mnichova, nějaká vzdálená příbuzná tam dodnes žije. Chtěla jsem ji v průběhu zkoušení v Kammerspiele vyhledat, ale nestihla jsem to, protože zkoušení bylo opravdu náročné. Večer jsem vždy přišla domů a hledala ve slovníku slova, kterým jsem na zkoušce nerozuměla. V divadle jsem pochopitelně předstírala, že vím. Nikdo ti neuleví proto, že jsi odjinud. Stačíš? Dobrý. Nestačíš? Tak promiň… Z Mnichova mi volali dvakrát. Když hledali herečku do souboru, jela jsem tam na Vorsprechen, jak Němci říkají (konkurs, pozn. red.). Intendant Matthias Lilienthal si tehdy celou dobu prohlížel svoje boty. Hm, říkala jsem si, toho asi moc nezajímám. Když jsem pak přijela zpátky do Čech, šla jsem rovnou do jednoho nejmenovaného velkého divadla, kde jsem večer hrála, a byl to pro mě hrozný šok. Věděla jsem, že se zblázním, jestli mě v Německu nevezmou. Neklaplo to, vzali nakonec nějakou Srbku, prý jsem byla málo „východní“. Jenže pak přišel Schwejk a Theater Bremen; také jsem v Německu potkala Kaie Ohrema, mého milého dvorního režiséra, se kterým jsme dělali v Čechách Deu Loher Zemi beze slov. Dlouho jsem stála na rozmezí, jestli to tady zabalit a žít v Německu. Věděla jsem ale, že bych musela začít zase od začátku, pracovat v kavárnách, a toho jsem si už v Čechách zažila dost. Později jsem si občas své rozhodnutí vyčítala, ale zkrátka jsem ho udělala. Musela bych v Německu chodit na premiéry a získávat kontakty a zjistila jsem, že tohle cílené sbližování moc neumím. 

V souvislosti s Němci a jejich povahou se často hovoří o určitém chladu, rezervovanosti (můj turecký kamarád, něžný člověk a milovník Kafky, který se mnou v Německu studoval, vždy říkal, že mají Němci kaltes Herz, chladné srdce). Jaká byla v tomto směru tvoje zkušenost, našla jsi v Německu přátele?

Mám v Německu spoustu kamarádů, ale něco takového tam skutečně je. Jsou jiní a je to logické. Neměli na západě režim, který jsme měli my a který nás zásadně ovlivnil. Také je možné, že je německá odtažitost daná právě větším prostředím. Způsobuje větší fluktuaci lidí a oni se kvůli tomu na sebe tolik nevážou. Neustále se na pozicích střídají, po dvou letech přichází nový šéf atp. Je to velmi zdravé, protože se nebudují falešné kontakty. Také je ale tím těžší obstát. Musíš neustále dokazovat, že jsi dobrá. Dvakrát víc, když jsi cizinka. V tu chvíli do toho ještě vstupuje německý jazyk. 

V jednom rozhovoru jsi řekla: „Kdybych měla němčinu definovat, tak jsou to volně padající ocelová lana. Tím, že těžiště věty, sloveso, je na konci, poskytuje neuvěřitelnou přesnost vyjádření. Čeština oproti tomu je jako vyjet si motoráčkem někam do přírody – a tady máte prostě Ferrari. A taky: „Když se řekne němčina, vidím starou zpustlou zahradu se starým, tmavým kovovým plotem.“ To mě zaujalo, protože se ve svém okolí často setkávám s negativními reakcemi na německý jazyk a jeho řečovou podobu. Lidé říkají, že je tvrdá, ostrá, nepříjemná, mají ji zafixovanou v souvislosti s Hitlerovými fanatickými projevy atp. Ty ji ale vidíš velmi poeticky, nacházíš kvalitu v něčem, čím jiní často opovrhují, to je krásné.

Samozřejmě, že je v našem povědomí tohle vnímání. V mém mládí existoval časopis Quelle, kterým jsme listovali a říkali si, co by kdo chtěl: hračky, oblečení… a na fotkách pózovali úchylní Němci s ponožkama do půli lýtek. Spousta lidí němčinu nesnáší, ale já jsem ji uviděla úplně jinak. Fascinuje mě, protože je neuvěřitelně přesná. Třeba slovo Hassliebe – ze dvou slov umí udělat jedno, které má ambivalentní význam („nenávistná láska,“ z něm. Hass, nenávist, Liebe, láska, pozn. red.). Když stojíš na jevišti a mluvíš, je to jako kdybys vrhala šípy do diváků. Hlavní budova v Mnichově, Kammer Eins, není úplně malé divadlo, jeviště je dost hluboké, ale jazyk mě jím nesl. S češtinou si musíš dát mnohem víc práce, abys měla výraz.

Ve stejném rozhovoru jsi mluvila o tom, že „Němčina je jevištní jazyk. Čeština, ať si říká kdo chce co chce, se jí v tomhle absolutně nemůže rovnat. Jak má otevřené vokály, tak vám ten fokus pořád uniká.“ Napadlo mě, že tato indispozice češtině ale možná umožnila Krejčovy režie, Hrubínovy a Topolovy hry, takové komorní intimní něžné věci, měkké, skromné. Nenapadá mě nic obdobného, co by vzniklo v Německu. Tady je možná zase jejich Achillova pata?

To je možné. Já teď mluvím za herce, který má prostředek, a tím prostředkem je jazyk. Pomáhal mi budovat respekt. Charakter postavy se stavěl mnohem lépe než v češtině. V Německu jsem teprve pochopila, proč mají národy s různými jazyky různou mentalitu. Mentalita vyrůstá z jazyka. A bylo nesmírně vzrušující tohle pochopit nikoliv teoreticky, ale prakticky, zažít to.

Takže na jevišti přemýšlíš v němčině?

To musíš! Na jevišti se musíš rozhodovat v mikrosekundách a nemáš čas překládat si do češtiny. Kolega Thomas Schmauser mě takhle na jevišti zkoušel nachytat. Schválně v našem dialogu přeskakoval pasáže, nebo se mě zeptal na něco mimo text. Suflér Joachim, milý starší pán, za mnou vždy po představení přišel a ptal se „Ivana, wie hast du es geschafft (jak jsi to zvládla, pozn. red.)?“ Tak mu říkám: „Joachim, já mám příliš velké ego, než abych mu dovolila udělat ze mě pitomce!“ Nějak jsem celou dobu cítila, že je tam ta babička, němčina pro mě má naturel, který vnímám právě díky ní. Byla jsem za tuhle zkušenost Schmauserovi nakonec i vděčná.

Krajské listy Praha v roce 2016 napsaly, že jsi od dob Lídy Baarové první herečka, která se proslavila v Německu. Jaký to je pocit?

Ale já jsem se neproslavila! Ještě někde na internetu stojí, že je mi padesát. Bude mi čtyřicet!!! Dostat velkou roli a zkoušet v Kammerspiele samozřejmě považuji za velký úspěch, ale takové úspěchy se u nás nepočítají. Málokdo třeba ví, že skvělý výtvarník a scénárista Vojta Mašek dostal v Bologni jednu z nejlepších cen za dětskou knihu. U nás se pořád mluví jen o Magnesii Liteře. A je dobře, že se o ní mluví, ale zároveň se pak můžeš uvařit ve vlastní šťávě.

V rozhovoru pro Aktuálně před šesti lety: „Když mám slabé chvilky, mám pocit, že mě osmdesát procent lidí v hledišti nenávidí. Nemám ráda tváře diváků, protože mě uvádějí do tohoto rozpoložení.“ Jsou to hodně silná slova. Platí stále, nebo se něco změnilo? 

To je celoživotní nastavení. Kdysi jsme si o nenávisti k divákům povídali s Ornestem. Bez nich jsi nic, ale zároveň opravdu můžou svým nastavením zničit představení. Jak to říct, je to taková Hassliebe. Je to těžké, lidi si občas myslí, že jsou místo v divadle u televize. V jednom představení jsem například říkala, že mi zemřela máma a že je sedm srnek na zahradě. A paní v hledišti dva metry ode mě si vyndala krém a začala si mazat ruce… Ale mě musí lidi taky nesnášet. Jsem specifický člověk a musím jim lézt na nervy. Já bych se na sebe nechtěla dívat (smích).

V jaké fázi jsi teď? Chystáš se ještě do Německa, nebo zůstaneš v Čechách? 

Teď budeme dělat ve Volksbühne koprodukci s Městskými divadly pražskými v režii Michala Háby. A taky chystáme další věc s Kaiem. Vždycky se něco objeví.