Když před třemi lety pořádala Mezinárodní společnost pro dialogické vědy[1]konferenci v Aténách, zúčastnilo se jí i několik pedagogů z Katedry autorské tvorby a pedagogiky, kteří tu v rámci workshopů představili disciplínu Dialogické jednání s vnitřním partnerem[2]Jejich hodinu tenkrát navštívil také prezident společnosti a autor Teorie dialogického já[3], profesor Hubert Hermans.

Hermansova Teorie dialogického já má s dialogickým jednáním leccos společné. Dialog považuje za princip sebepoznání. Rozvíjí schopnost člověka nazírat na sebe i své okolí z různých perspektiv, jakoby očima různých postav. Vede k rozpoznávání těchto postav v sobě samém, objevování postav nových, a tím k rozvoji vlastního potenciálu. Možná proto a určitě i z mnoha dalších důvodů pozvali pedagogové na základě aténského setkání profesora Hermanse na DAMU.

Nizozemský psycholog a profesor na Radboud University v Nijmegenu zavítal do Prahy loni v prosinci. Zájemci tak měli možnost během dvou dnů vyslechnout jeho přednášku, zúčastnit se otevřené diskuze a workshopu, to vše na téma Teoriedialogického já a Dialogické jednání s vnitřním partnerem: Zkoumání nečekaných setkání.

***

Huberta Hermanse jsem si poprvé všimla po jedné z hodin dialogického jednání.  Z učebny vyšel postarší štíhlý muž v džínách a černé bundě, s batůžkem na zádech a s deštníkem v ruce. Nikterak výrazný. Až na tu minimálně dvoumetrovou výšku. Když pak večer přednášel v Hallerově sále, více než výškou upoutával výrazem ve svém obličeji – klidným, soustředěným a především zaujatým věcí samou. Výrazem, který se často a nepostřehnutelně rychle proměňoval v úsměv. Hned úvodní strana prezentace s fotografií Charlieho Chaplina a jeho nedokonalého dvojníka prozrazovala, že smysl pro humor bude neopominutelnou součástí profesorova osobního dialogického já. Nad fotografií žlutě svítil název přednášky: Inner Partners and the society of mind[4].

***

Společenství mysli[5] je jedním z ústředních pojmů Hermansovy Teorie dialogického já. Ta vznikla na začátku 90. let, je inspirovaná především americkou tradicí Williama Jamese a George Herberta Meada a dílem ruského literárního vědce Michaila Michajloviče Bachtina.

Teorie dialogického já vychází z předpokladu, že existuje jednak svět kolem nás a jednak náš svět vnitřní. Tento vnitřní svět není ohraničený tělesnou schránkou, ale přesahuje ji, neboť důležitou roli v naší mysli často hrají lidé, kteří nás obklopují. Mysl je jimi doslova obydlena, takže i když to vypadá, že jsme sami, ve skutečnosti nikdy sami nejsme. Naše já je jakousi minispolečností, která je součástí společnosti širší. A vše, co se děje mezi lidmi – diskuze, rozpory, shody, kritika, přijetí –, děje se zároveň v každém zvlášť.

Naslouchat sám sobě v Teorii dialogického já znamená být si svých vnitřních dialogů vědom a umět jim dát prostor a čas, aby mohly probíhat. K tomu je ovšem třeba dobře poznat ty, kdo se těchto dialogů účastní, způsob, jakým dialogy probíhají, i ty, kteří naše vnitřní diskuze řídí.

***

Hubert Hermans přednáší před sálem zaplněným pedagogy, studenty i externími návštěvníky fakulty. Mluví pomalu a srozumitelně. Jeho dlaně se od sebe plynule vzdalují a zase se přibližují. Co pomlka v řeči, to zastavení paží, a zase se hned jede dál, jedno gesto se proměňuje v druhé. Mám dojem, že před námi někdo cvičí tai-chi. Profesor nám čas od času pokládá ne úplně jednoduché otázky, jako např.: „Můžete uvést dvě řídící pozice, jednu vnější a jednu vnitřní, ve své minulosti nebo v současnosti?“[6] Vyměřuje několik minut na hledání odpovědí v sobě samých. Hallerův sál se noří do soustředěného ticha. Odpovědi na otázku ale zůstávají nevyřčené, profesor se pouze ptá, kdo z nás je našel. Jeho přednáška je odborná a přitom velmi osobní. Nevychází z žádného suchého teoretizování, spíše reflektuje zážitky a zkušenosti z praxe a nabízí způsob, jak na ně nahlížet.

***

Hubert Hermans není ve svém oboru žádným nováčkem. Poté co vystudoval psychologii, stal se profesorem na univerzitě v Nijmegenu a vyučoval také v Louvaini a v Pittsburghu. Rozvinul několik vlivných metod a teorií a dnes je jedním z předních teoretiků narativní psychologie a psychoterapie. V roce 2002 se stal prezidentem Mezinárodní společnosti pro dialogické vědy, která každé dva roky pořádá v různých městech napříč zeměmi i kontinenty konference otevřené psychologům a vědcům z ostatních sociálních věd a umění. Výzkum dialogického já propojuje různé psychologické směry (narativní, kognitivní, personální, vývojovou, sociální, klinickou psychologii), zabývá se psychoterapeutickou praxí, výzkumem centrální nervové soustavy i literární vědou.

***

Druhý den po přednášce je na programu otevřená diskuze na téma Setkání Teoriedialogického já s Dialogickým jednáním s vnitřním partnerem pod vedením profesorského dua Hermans - Vyskočil. V kruhu s pedagogy KATaP, studenty i externími návštěvníky diskutují například o tom, jestli je možné být „v situaci“ a zároveň „nad ní“ jako její pozorovatel. V terminologii Hermansovy teorie se tato pozice „nad“ označuje jako meta-pozice[7], má dialogickou povahu a umožňuje nahlédnutí jednotlivých postav, rozpoznání jejich rozdílností a rozmanitosti, propojení některých z nich a nasměrování ke změně. V dialogickém jednání se ve stejných souvislostech mluví o schopnosti nadhledu, poodstoupení si od situace a jejím okomentování. V této vnitřní pozici se člověk nachází například také při psaní reflexe, kdy na základě zapojení své tělové a emocionální paměti znovuprožívá nějakou dřívější situaci a prostřednictvím slov o ní podává zprávu druhým i sobě samému.

Dalším tématem diskuze je téma „přijetí“ jako podmínka nezbytná pro vznik jakéhokoliv dialogu, ať už vnitřního či mezilidského. Na to konto padne i otázka: „Supluje ve své podstatě asistent při dialogickém jednání zkoušejícímu onu přijímající - nevyvinutou nebo málo rozvinutou - součást jeho vlastního Já?“ Zůstává ale nezodpovězená. Nebo možná ne jednoznačně zodpovězená. Množství otázek, překladů, odpověď jednoho, pak druhého profesora, kteří sami často odpovídají pokládáním otázek, postupem času nezadržitelně ztrácí na přehlednosti. Ne že by tím diskuze přicházela o poutavost nebo otevřenost, klidně bych ji vydržela poslouchat ještě další hodinu, ale čas vypršel, končíme. Hubert Hermans si balí do batůžku svůj A-čtyřkový blok, do kterého si prý dnes zapisoval poznámky už u snídaně, a zve nás na odpolední workshop ve velkém tanečním sále.

***

Závěrečná část setkání s profesorem Hermansem je věnována kompoziční práci s identitou a emocemi[8]. Ta je inspirována jednak uměním (abstraktním uměním, japonskými zahradami, orientálními mandalami) a jednak Teorií dialogického já. Uplatňuje se především v koučování, poradenství a vzdělávání. A probíhá následujícím způsobem: klient je vyzván, aby se ujal role umělce a vytvořil krajinu svého já, která bude mít podobu kompozice. Umístí do ní své vnitřní postavy (já jako dítě svých rodičů, já jako zaměstnanec, já jako požitkář, já jako pesimista, …), vnější postavy (moje matka, můj šéf, …) a emoce (radost, vztek, úzkost, …). Pracovat se dá s různými druhy materiálu, např. s kameny, ke kterým jsou přiřazovány štítky se slovy a větami.

Záměr je ale pokaždé stejný – vytvořit takový obraz já, který bude co možná nejbohatší a nejkompletnější. V něm se pak objevují vzorce zrcadlící dynamiku já a poukazující na to, co se vlastně uvnitř člověka děje. Způsob, jakým je nakládáno s prostorem, umožňuje lépe porozumět vztahům mezi jednotlivými postavami i mezi postavami a emocemi.

Smyslem kompoziční práce je nahlédnout na sebe sama očima různých postav, neodmítat a nepotlačoval svoje emoce, ale naučit se s nimi pracovat, přijímat je a vzdávat se jich za účelem rozvíjení vlastního potenciálu. A také lépe porozumět tomu, co pro nás znamenají druzí lidé a jaký prostor jim dáváme ve svém osobním a profesním životě.

***

Po posledním setkání s profesorem jsem vyšla z učebny, svůj A-pětkový zápisník popsaný poznámkami schovala do tašky a byla ráda za tu příležitost k bližšímu seznámení s Hermansovou teorií, za otevřený dialog, který s námi profesor vedl, za nový možný pohled na své i jakékoliv jiné já. A těšila jsem se na tu kopu nezodpovězených otázek, na které budu moct hledat odpovědi, až svůj zápisník zase otevřu.

[1] International Society for Dialogical Science. Vznikla v roce 2002 na Radboud Univerzity v Nijmegenu, jejím prezidentem je Hubert Hermans.

[2] Dialogické jednání s vnitřním partnerem je psychosomatická disciplína, kterou vyvinul prof. Ivan Vyskočil. Doc. Jan Hančil ji definuje takto: „Dialogické jednání je svého druhu laboratorní situace umožňující sledovat a kultivovat v jasně stanovených podmínkách jednání na veřejnosti, (…) je založeno na individuálním zkoušení netematizovaného (nepředmětného) herectví, (…) ideálně probíhá ve skupinách po 5-12 lidech po dobu jedné a půl hodiny ve větší třídě, (…) po jedné straně místnosti jsou židle v řadě tak, aby nikdo neměl privilegované divácké postavení. Bokem (…) židle těch, kdo jednání vedou. (…) S výjimkou vedoucího je každý divák zároveň zkoušejícím. (…) Základním předem formulovaným pravidlem je (…) pravidlo veřejné samoty. Své jednání (…) adresuje (zkoušející) sám sobě, ale tak, aby (…) zaplnilo prostor a došlo v patřičné intenzitě a zaujetí k divákům. (…) Dialogické jednání tedy není nonverbální. Je zato tělové. Připomínky a postřehy učitele primárně směřují k tělovým impulsům, (…) právě upozorňováním na tyto impulsy se účastníci dialogického jednání učí nalézat ve svém (…) jednání bytostné podněty. (…) V procesu dialogického jednání je nejdůležitější zpětná vazba – možnost uplatnit postřehy reflektující proces: právě to je onen vnitřní partner (…)“ (citováno z: HANČIL, J. K diváckým strategiím dialogického jednání.Disk 34. 2010, s. 74-75.)

[3] The Dialogical Self Theory

[4] Vnitřní partneři a společenství mysli

[5] The Society of Mind

[6] Can you mention two promoter position in your past or present life, one external and one internal?

[7] Meta-position

[8] Composition Work on Identity and Emotions