Takto začíná kniha Justina Torrese My zvířata, kterou ve scénickém čtení uvedli studenti Katedry výchovné dramatiky DAMU ve spolupráci s Divadlem Dagmar. Na rozdíl od většiny projektů katedry, které je možné zhlédnout pouze na festivalu Děti-Výchova-Divadlo, scénické čtení My, zvířata můžeme vidět v prostorách studia Řetízek. Na karlovarské scéně Divadla Dagmar, jež slouží pro různé projekty přidruženým školám[1], bylo scénické čtení již několikrát reprízováno, jak prozradila režisérka Hana Franková: „Divadlo Dagmar mělo zájem vzniklé scénické čtení zařadit do svého repertoáru v dramaturgické linii současná světová literatura. Práce Katedry výchovné dramatiky se tak mohla dále zužitkovat. Inscenace se hrála v Divadle Dagmar, v holešovickém Liberálu, ale i v příbramském gymnáziu a v neposlední řadě také ve studiu Řetízek na DAMU.“
Franková pro svůj projekt vybrala tři studenty výchovné dramatiky, Jana Hniličku, Jana Mrázka a Martina Šípa, kteří představují bratry z Torresovy knihy. Chlapci sami sebe nazývají také králové nebo zloději, vždy však v množném čísle, vystupují jako členové smečky s konkrétními pravidly. Ta jsou i vzhledem ke kolísavé výchově jejich mladých rodičů často plna násilí. Bratři se perou, nadávají si, chovají se jako zvířata. Jejich otec matku bije a zároveň by ji nejraději nosil přes kaluže. Násilí se u něj, podobně jako u chlapců, mísí s vášněmi a láskou. Matka, jíž může být něco málo přes dvacet (prvního syna měla ve čtrnácti letech), je jejich oběť, která se však nechává trápit a poddává se bez boje. To je zvýrazněno v příhodě, kdy děti rodiče kopou a uvědomují si, že je nestihne trest. Nejmladšímu, z jehož úhlu pohledu vyprávění sledujeme, je sedm let. Kniha postihuje poměrně dlouhé životní období (přibližně od sedmi do dvaceti let), kdy chlapci ještě nejsou muži, ale zároveň se začínají potýkat se sexualitou a změnami vztahů k rodičům.
Jan Mrázek: „Zabývali jsme se charakterem tří ústředních postav dětí, které bychom mohli nazvat sígři nebo raubíři. Žijí ve specifickém prostředí portorikánské rodiny míšenců a od toho jsou odvozené i jejich vztahy. Já jsem hrál postavu Joela, prostředního bratra. Mezi bratry pro mě představuje mediátora - vždycky se přikloní k jedné či druhé straně. Při tvorbě postavy jsem čerpal z vlastních zážitků a také z toho, s čím jsem se setkal při své pedagogické práci.“
Diváckou pozornost udržují sugestivní popisy obsažené v samotné knize. Když se chlapec dotkne maminčiných modřin ve tváři, protože ho to láká, popisuje, že „její zornice se staly dvěma velkými černými talíři“. Divák jako by byl pohlcený, ztracený v obří propasti těchto očí, této bolesti. Herci nechávají divákům dostatek času představovat si jednotlivé situace do nejmenších detailů, jindy zase chrlí repliky v hádce přes sebe. Proměnlivému tempu napomáhá i dikce, rytmizace vět a střídání textu mezi postavami. Problematická je v některých pasážích výslovnost, která tempo nezáměrně brzdí. Ze tří herců si nejlépe vede Jan Hnilička, jenž perfektně artikuluje.
Jan Hnilička: „Každý hrajeme jednoho z bratrů, ale skrz něj vstupujeme i do dospělých postav. Fyzické akce je v představení minimum, vše stojí na hlase a slově, někdy však také padá.“
Jan Mrázek: „Vzhledem k formě scénického čtení víme, že výslovnost může hrát velkou roli. Snažíme se na hlasu pracovat. Sám pociťuji jistý artikulační hendikep, takže do budoucna bych se hlasové přípravě chtěl věnovat více.“
Témata, která jsou v inscenaci nejvýraznější, jsou problematická výchova a násilí v rodině, což je přímo ukázáno například v situaci, kdy otec pěstmi bije svého syna, jenž si šel pustit draka, protože se o něj údajně bál. Rodinné soužití je chvílemi jak vystřižené z plakátu na štěstí a za okamžik naopak bezútěšné. Jako by se rodiny drželo prokletí už po generace, neboť i otec byl v mládí týraný. Bratři se tak nevymaní z genetických predispozic a dva skončí jako feťáci, kteří opouštějí školu, a třetí kvůli své homosexualitě v blázinci.
Hana Franková: „Hlavní témata knihy pro mě byla soužití tří bratrů divoké portorikánské krve, jejich vzájemný vztah s rodiči a v neposlední řadě homosexuální téma, které se objevuje v podobě otevřené zpovědi nejmladšího z bratrů.“
V inscenaci výrazně vystupuje do popředí sourozenecký vztah, a to hlavně díky fyzické přítomnosti tří herců. Divák tak vnímá i vztahy k rodičům prostřednictvím bratrů (to je přítomné už v samotné knize, kde je nejmladší bratr vypravěč). Tím dosahují tvůrci zajímavých rozporů v momentech, kdy se děti chovají abnormálně, agresivně. Představujeme si své mládí a porovnáváme ho s tím, jak žije jedna portorikánská rodina. Ovšem právě tento aspekt „portorikánství“ z inscenace příliš nevystupoval, do velké míry jistě i proto, že se k tomu nepoukazuje scénicky ani výtvarnými prostředky. Silněji tak do popředí vystupovala témata jako je sourozenectví a vztahy synů k rodičům a dalším dospělým, kteří z úhlu pohledu dětí patří do jiného světa.
Jan Mrázek: „Text má v sobě danou rytmičnost, proto jsme zvolili formu scénického čtení. Řekl bych, že tento formát více odpovídá způsobu práce na naší katedře, nejsme primárně herci, a hledáme tedy jiné prostředky než vyloženě činoherní. Myslíme si také, že minimalismus inscenace dává vyniknout syrové poetice předlohy.“
Ústřední linie inscenace stojí na rozpadu smečky, což je znázorněno postupným přechodem z pořádku do naprostého chaosu. Na začátku na sobě mají herci obleky, naškrobené košile a texty před sebou na notových stojanech, postupně se však svlékají, papíry rozhazují ledabyle kolem sebe a v závěru leží spolu s povalenými stojany v jakési džungli, o níž nejmladší bratr mluví. Kromě této linie je čtení vedené v minimalistickém řádu, vznikají pouze mikrosituace - například když se bratři otočí, aby se za autem vymočili, a pomlouvají při tom své rodiče. Může však tento minimalismus unést na bedrech celou inscenaci?
Hana Franková: „Forma scénického čtení, včetně základního scénografického řešení, souvisí s vnímáním předlohy jako hudební skladby, proto vyjma konce nezazní žádný zvuk kromě hlasu.“
Navzdory inscenačnímu minimalismu je scénické čtení My, zvířata schopné vyvolávat živé obrazy a udržet diváka v neustálém očekávání rozuzlení díky svému proměnlivému tempu. Fyzická přítomnost tří herců, bratrů, potom dodává syrovým obrazům v textu hmotnou podobu. Některé motivace nejsou přímo čitelné, například neustálé svlékání a odkládání oděvů působí občas nadbytečně, poprvé symbolizuje změnu mluvčího, podruhé je použito při narážce na sexualitu. Po zbytek představení však působí jako kulisa textu. Díky minimalismu veškeré drobné akce vyniknou. Zatímco někde fungují jako vtip, například v již zmiňované scéně močení za autem, jinde působí nadbytečně. Celkově je však představení uceleným a především zajímavým ponorem do knihy současného amerického romanopisce.
MY, ZVÍŘATA
Katedra výchovné dramatiky
Režie: Hana Franková
Dramaturgie: Magdaléna Hniličková
Hrají: Jan Hnilička, Jan Mrázek, Martin Šíp
Premiéra: 25. 11. 2015
Psáno z reprízy: 11. 12. 1016
[1] Střední odborné škole pedagogické, gymnáziu a vyšší odborné škole Karlovy Vary.