Tajemství růže je nonverbální absolventskou inscenací Tomáše Legierskiho, studenta režie katedry alternativního a loutkového divadla. Legierski se nechal inspirovat románem Umberta Eca Jméno růže. Ke spolupráci přizval herce Irinu Andreevnu a Johannese Stubenvolla. Jsme zavedeni do světa plného knih, jejichž vědění je ale střeženo. Ten, kdo se pokusí jej odhalit, bude potrestán. Je zakázáno spontánně se smát. Pro smích je přesně určený čas a prostor. Nacházíme se ve společnosti, kde jsme pod neustálým dohledem někoho shora. Ve strachu o svůj život se poddáváme síle, která je nad námi.
Hrdinou příběhu je sluha (Johannes Stubenvoll), který se živí vytrháváním zakázaných stránek z knih. Svou práci dělá řádně, protože má strach z potrestání. Potřebuje se s tím vyrovnat, a tak se pravidelně posilňuje ze své placatky. Jeho život den za dnem utíká stejně, naruší jej až setkání s člověkem (Irina Andreevna), který si tajně užívá čtení zakázaných pasáží z knih. Ten mu odkryje tajemství knihovny – labyrintu a nakonec je příčinou jeho smrti.
Scéna je tvořená knihami, které jsou různě poskládané do komínů. Dva největší stohy stojí v jedné linii a vypadají jako dvě skříně na knihy, za kterými se postavy schovávají. Další menší komínky jsou v prostoru rozprostřeny tak, že se mohou jevit neuspořádaně. Ale později zjistíme, že každá kniha má své místo a je přesně tam, kde by měla být. Rozlišujeme dva prostory, vnitřní – místo s komíny knih ve tvaru čtverce, řekněme, že jde o knihovnu, a vnější, který představuje svět mimo. Dveře jsou imaginární a dají se zavřít pokaždé až na několikátý pokus. Směrem od knihovny k divákům se na zemi nachází několik otevřených knih v jedné řadě. Nad každou z nich je rozsvícené bodové světlo. Kdykoliv se herci zastaví nad některou z nich, dostávají se do zvláštního stavu. Smějí se, nejprve málo, pak smích přechází přes plný zvučný chechtot do ironického až hrůzného výsměchu. Vykonávání této činnosti rozhodně nepůsobí dobrovolně, jde spíš o něco, co musí postavy pravidelně dělat. Působí to jako ohlášení. Postavy tak projevují svou poslušnost.
Inscenace ztrácí v polovině spád. Některé scény jsou příliš zdlouhavé, jako by režisér potřeboval natáhnout čas. Jako například procházení labyrintem nebo situace, než se postavy dostanou ke čtení ze zakázaných stran knih, tedy kdy sluha umravňuje člověka, aby se nesmál a jen klidně seděl, protože se potřebuje soustředit na svou práci. Ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Od začátku je divák přesvědčen, že herečka ztvárňuje dvě postavy – správce a člověka, v závěru se ale dozví, že tomu tak není.
Irina Andreevna i Johannes Stubenvoll vyjadřují emoce, náladu, postoje svých postav bez jediného slova, gesta jsou přesná a divákovi srozumitelná. Každá z postav má své charakteristické pohyby. Pro správce je typická pomalost a táhlý krok. Vzbuzuje dojem vážnosti a strachu. Na druhou stranu ve stylizaci do člověka se pohybuje spíše trhavě a jeho nálada je rozjařená. Johannes Stubenvoll hraje sluhu jako roztržitého, bojácného, nekonfliktního muže se sklonem k alkoholismu. Herci se vyjadřují beze slov, ale po celou dobu vyluzují jakési pazvuky, které v některých případech nahrazují slova, ale ve větší míře nemá jejich používání další funkci.
Tajemství růže nám ukazuje svět, kde je zakázáno se smát, projevit svůj názor, svět, který je pod neustálou kontrolou, kde se lidé ve strachu o svůj život síle nad nimi poddávají. Místo vzepření se stáhnou a raději své obavy utápí v alkoholových nápojích. A ve chvíli uzření světlého bodu v podobě nového poznání ho okamžitě ztratí a to tím nejtvrdším způsobem – smrtí. A samotnou smrtkou je právě spatřené světlo naděje na lepší život.