V Pardubicích se v březnu odehrál již XI. GRAND Festival smíchu. Repertoár sedmidenního festivalu nabídl divákům osmnáct přestavení provedených profesionálními soubory z celé České republiky, z nichž sedm inscenací se podrobilo ostrému oku odborné a studentské poroty stejně jako i diváků.

Porota profesionálních divadelních kritiků, jejímiž členy byli Jan Kolář, Jana Paterová, Zdeněk Tichý a dramaturgyně České televize Monika Nevolová, sice měla ostré oko, ale bohužel ředitelem divadla poněkud zacpaná ústa. Šéf poroty, anebo jeden z jejích členů vyzvaný ředitelem divadla k hodnocení představení, směl říci souboru tváří v tvář pouze pozitivní připomínky. Toto podivné chápání smyslu divadelní kritiky se ale podle mě značně podepsalo na neujasnění hodnotících kritérií festivalu. Bizarní podmínka byla stanovená v manuálu pro porotce, kde stálo: „Po každém soutěžním představení se setká porota s uměleckým souborem a zhodnotí představení tak, že jeden z členu poroty vyzdvihne klady inscenace a jednotlivých výkonů. Pozitivní hodnocení bude úsměvné a povzbuzující!“ Podmínka byla podložená poměrně směšným argumentem, že se jedná o festival smíchu, přičemž se snad zapomnělo, že jde i o festival soutěžního charakteru, a že ne všichni můžou odejít spokojení. Když už se sledovala tato dětinská logika, proč soubory, které nic nevyhrály, nedostaly útěšný perník, aby jim to nebylo líto?

Část viny nicméně leží i na porotě kritiků, která na tuto alibistickou praktiku přistoupila, a přivedla se tak do nepříjemné situace bruslení na tenkém ledu. Každopádně bych dal přednost řešení, že žádný komentář je lepší, než mazání medu kolem pusy, které vrhá stín na profesionalitu tohoto povolání. Otázka, která z výše popsané situace vyplývá, zní: proč je tedy vůbec zvaná a formovaná kritická porota, když nemůže veřejně vyjádřit svůj názor?

Čtyřčlenná studentská porota byla sice ušetřená „kritického krasobruslení“, ale zato měla na starost festivalové novinky, do kterých se psaly rozhovory s kmotry představení nebo jinými významnými hosty, ale i krátké zprávy z představení. Nicméně, „perníková cenzura“ se nevyhnula ani této činnosti. Sám jsem se s ní setkal, když jsem byl vyzván tiskovým mluvčím divadla, abych napsal krátkou zprávu o představení brněnského HaDivadla Modelka XXL v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Protože jsem měl k představení kritické výhrady, nakonec k mému příspěvku do festivalových novinek vůbec reportáž nedošlo. Jestliže pardubický festival je soutěžní, pak by se měl takovýmto praktikám vyhýbat. Pokud ne, zůstala by to jen nezávazná, diváky bavící přehlídka.

Nebyl to ale jediný problém, s nímž jsem se na festivalu setkal. Stěží jsem přijal i způsob hlasování, které probíhalo těsně po skončení představení. Hodnocení je založené na známkování každé inscenace v devíti kategoriích, (Celkový umělecký dojem, dramaturgický výběr hry, režijní pojetí,… atd.) přičemž každá kategorie se hodnotila 0 až 5 body. Problém se vyskytl, když nám nebylo umožněno po zhlédnutí celého festivalu provést v oceňování jakékoliv korektury. Přesněji řečeno se hlasování mohlo upravit jenom o +/- jeden bod a to pouze v jedné kategorii ze všech. Tím se stalo posuzování dost neobjektivní a postrádalo kontext celku. Daná situace vedla k tomu, že některé inscenace, zejména z počátku festivalového týdne, byly posouzené ostřeji, než ty z jeho konce.

Soutěžní program festivalu se až na Feydeaua odchýlil od klasických komediálních žánrů a byl sestaven převážně z adaptací románů, operet, fi lmů. Koljadův a Sigarevův text pak působil spíše jen snahou napsat skutečnou komedii, která ovšem u diváků neuspěla. Takovýto výběr her poukazuje zřejmě na nedostatek původních komedií a divadla si vypomáhají zpracováním starších fi lmových veseloher, které předvádějí do jevištní podoby.

Z toho plyne, že dělat humor na jevišti není opravdu žádná legrace a vytvořit dobrý festival humoru už vůbec ne. Rozhodně není ideální, aby jeden dramaturg festivalu objel česká divadla a podle své individuální volby přivezl na festival především inscenace souborů, na které jsou fi nance, anebo jsou dostupné termínově. Alespoň tak jsem se to dozvěděl z produkčního zákulisí festivalu. Zmíněný postoj může vést jenom k úpadku kvality a bagatelizování komedie jako žánru. A navíc se vnucuje otázka, zda to, co jsme viděli, je skutečně pravdivý vzorek stavu tohoto žánru.

Řada inscenací opakovala model, kdy je nastavena situace, která se poté rozvíjí, a když se ocitne ve slepé uličce, anebo se těžko hledá pointa, vsune se do ní líbivá písnička, aby se zastřela režisérská bezradnost. To platí i pro inscenaci Škola základ života Městského divadla Brno v režii Hany Burešové, která byla v Pardubicích vyhlášená za Komedii roku 2010 a Komedii diváků. Její struktura je založená na „skečích“ odehrávajících se ve třídě. V každém z nich skupina studentů nervuje pedagoga, ten v rozčílení opouští třídu a celá situace se uzavře dobovou písničkou. Vede to k zdlouhavosti a předvídatelnosti, jak se daná situace ukončí. Inscenace nakonec nejvíc okouzlila právě profesionálním hudebním provedením písní, velkým režisérčiným citem pro vytvoření dobové atmosféry, ale i spontánností herců při vytváření postav, zvláště v případě mladé herecké generace. Domácí Východočeské divadlo představilo inscenaci „Pomsta à la Netopýr“ Johanna Strausse ml. v adaptaci Karla Haffnera, Richarda Genéea a v režii Petra Novotného. V tříhodinovém, téměř o veškerou hudbu ošizeném Netopýrovi zazářila pouze Martina Sikorová v roli Adély. Svým měkkým, ale výrazným sopránem zachránila, co se zachránit dalo. Také jí to přineslo cenu Herečka roku. Bohužel, inscenace postavená na operetně triviálním příběhu se táhla jak hladový rok, a poukázala na již zmíněnou neobratnost dramaturgie, která suše vycházela z předělaného libreta.

Cenu za nejlepší mužský výkon získal Pavel Tesař coby zubař Follbraguet v „Dáváme děťátku klystýr! – „Kašlu nato“, řekla Hortenzie“ v provedení pražského Divadla v Dlouhé a v režii Hany Burešové. Stejná inscenace se stala i favoritem odborné poroty, které předsedal šéfredaktor Divadelních novin Jan Kolář. Feydeauovy frašky bezesporu nabídly velký komediální potenciál, ale neztotožnil bych se s názorem odborné poroty. První aktovka zcela postrádala lehkost i dostatek humorných nápadů, tudíž nedosáhla oné perlivé fraškovité rozehranosti, jakou by měla mít. Nicméně režisérka Hana Burešová, která se na festivalu předvedla dvěma představeními, by se tím pádem mohla považovat za mistryni humoru letošního GRAND Festivalu smíchu. U studentské poroty dostal přednost komediální muzikál „Dědeček automobil“. Svou režii a dramatizaci knihy Adolfa Branalda se souborem mladoboleslavského divadla nastudoval Radek Balaš. Představení oplývalo laskavým, jemným humorem a invenčními režijními nápady. Jako v případě inscenace Škola základ života je i zde režijní pojetí zakotveno v postižení dobové atmosféry zrození mladoboleslavské fi rmy Laurin & Klement. Inscenace s devětadvaceti postavami je spíše kolektivním dílem, v němž jednotlivé herecké výkony lze jen stěží individuálně posuzovat.

Přes všechny výše uvedené výtky ale cítím nutnost dodat, že hlediště Východočeského divadla bylo během celého festivalu téměř vyprodané. To ale svědčí především o velkém zájmu publika o komedie. Reakce na jednotlivá představení byly různé. Obecně by se dalo říci, že větší přízni obecenstva se těšily inscenace s hudbou a zpěvy, nežli čistě činoherní.

Festival mně přinesl poučení, že je nejen nesnadné udělat dobrou komedii, ale i dramaturgicky postavit festival, který si klade za cíl komedie hodnotit. A také, jak obtížné je hodnotit představení, když nad objektivitou převládne touha po nekonfl iktním a úsměvném průběhu festivalového týdne. Na druhou stranu mě výběr inscenací vedl k zamyšlení nad komediálním žánrem u nás… Jestli doposud platilo rčení, že humor léčí, do budoucna bych kladl otázku, jak vyléčit jevištní humor. A totéž platí i o smíchu – má-li smích léčit, pak by léčbu možná měl podstoupit i GRAND Festival smíchu.