Tomáš Dianiška je herec a režisér, který ve volném čase píše hry, nedodržuje deadliny a vychovává syna. Vystudoval herectví na DAMU, následně získal angažmá v Liberci a založil undergroundové divadlo F. X. Kalby, kde se projevil jeho osobitý styl psaní a režírování. 
Že specifická dianiškovina nesmí chybět v žádném divadle, pochopili brzy nejen v Liberci, ale také v Ostravě a Praze, a to především v Divadle Pod Palmovkou, kde Tomáš získal v roce 2014 stálé angažmá a začal úzce spolupracovat se studiem PalmOFF.
A právě v divadle Pod Palmovkou se s vysokým Talentem roku 2017 potkávám a pouštíme se do rozhovoru o ostravských Transkách, bodech, vteřináchBezrukém Frantíkovi a o tom, jak je zábavné nechat vyrůstat dítě. 

Máš teď za sebou premiéru inscenace Transky, body, vteřiny v ostravském Divadle Petra Bezruče, kterou jsi napsal a zrežíroval. Jak se ti s Bezruči pracovalo, je v Ostravě jiná atmosféra než v Praze?

Všichni tam mají víc času. Předtím jsem dělal v Aréně Komiks, takže jsem si na tu Ostravu tak nějak zvyknul, i když jsem pořád dojížděl. Dvacetkrát do měsíce jsem hrál a dvacetkrát zkoušel, takže jsem trávil nejvíc času ve vlaku. Ale v Ostravě si jdou po zkouškách všichni sednout do hospody. Většinou bydlí v centru města, byty tam nejsou tak drahé, takže se častěji scházejí než my. Já tam dělal jen s mlaďošema, takže to nemůžu úplně paušalizovat, ale ta atmoška tam rozhodně jiná je. Je to tam všechno pomalejší. Někdy se stalo, že někdo přišel s totální kocovinou, neznali texty, což se stává i mně, ale protože jsem byl tentokrát v roli režiséra, tak jsem to vnímal z jiného úhlu. A ještě proto, že jsem musel každý den vstávat v pět, abych stíhal zkoušku na desátou. To mě ještě víc vytáčelo.

Jsi spíše direktivní režisér, nebo necháváš hercům volnou ruku?

Myslím, že v tom herectví volnější ruku nechávám, ale zároveň je chci většinou dostat do nějaké formy, kterou si vymyslím. Třeba od začátku zkoušení přesně vím, jak se to bude svítit, a snažím se herce nacpat přesně do téhle formičky. U herců v Aréně jsem přesně věděl, že to musí být hodně střihové, a tu formu, kterou to mají hrát: sitcomové pohyby, hlasitá mluva, přímočařejší herectví, jako kdyby to dělali tlustou fixou.

Máš vystudovanou průmyslovku. Souvisí to s tím, že si umíš přesně představit, jak to bude nasvícené?

Určitě si z elektrotechniky něco pamatuji. Spíš se mi u těch Bezručů stalo, že jsem dostal úplně nového technika. Tak se to u mě učil, a to bylo o nervy. Nevěděl skoro nic a já mu musel radit. Do té doby jen párkrát štychoval a ta moje hra Transky, body, vteřiny měla 29 stránek a asi 100 světelných změn, takže to bylo totálně o nervy. On se snažil všechno udělat dobře, a nakonec všechno naštěstí klaplo, ale dělali jsme to dva týdny a málem jsem z toho zešedivěl. Neumím si představit, že tohle by se stalo třeba tady na Palmovce. V Ostravě je to pomalejší, je to tam všem vlastně trochu jedno a kdyby tam nebyl on, tak tam není nikdo, protože tam jsou podle mě ještě mnohem horší prachy než tady u nás.

Zkus mi popsat, co přesně může divák očekávat, když jde do divadla na „dianiškovinu“?

Jo, to se říká? Bude to nějaké rychlé představení, komedie, bez pauzy. Taková divočárna, mám rád, když tam jsou ulítlé černé vtipy, co vyprávějí o nějakém drsném tématu. Takové jsou i ty Transky. Popisují atletku, ze které se stal atlet. Byla to dokonce jedna z prvních operací pohlaví, zároveň se to dělo za první republiky a já se snažím, aby to vypadalo hodně současně. Používám současnou hudbu a komiksové ztvárnění, častokrát zkratkovité, výseky nebo situace, které se nakonec poskládají do jednoho příběhu. A to bude ono.

Máš nějaké mantinely, přes které bys na divadle nešel, ať už při psaní, nebo při režírování?

Už se mi stalo, že jsme byli na divadle nahatí, ale teď už se tomu spíš vyhýbám. I když se v mých hrách často objevují takové ty velmi explicitní výrazy, nadávky a vulgarity, tak se je snažím cenzurovat, ať zbytečně netahají za uši a ať to není takové to chtěné. Aby tam ta „piča“ nebyla proto, aby tam byla a šokovala diváky. Ale vlastně mantinel nemám, častokrát jsme i uvažovali, co jsme ještě neviděli, tak to tam pojďme dát. Co jsme chtěli udělat v divadle, tak udělejme teď. Tohle jsme si často říkali na začátku zkoušení. Snad děti jsme ještě nepoužívali (smích). Já se snažím nemantinelizovat.

A máš nějaký projekt, který se zatím nemohl uskutečnit, ať už kvůli penězům, nebo kvůli jiným překážkám?

Ne, ne, nic nemám v šuplíku. Většinou je to tak, že nestíhám a musím dodat nějaké texty a dodávám dávno po deadlinu. To se mi děje. Ale většinou víme hned od začátku, že nebudou peníze, a snažíme se i z mála peněz udělat hodně muziky. To už jsme také zvládli. Je pravda, že jsem třeba nikdy nezkoušel dělat jen tak něco v nedivadelním prostoru. Párkrát jsme ještě v Liberci hráli po hospodách nebo ve vysokoškolském klubu, ale vždycky jsme si přinesli techniku. Stálo to hrozně malinko peněz nebo jsme často hráli úplně zadarmo. Každý by si tím měl projít, postavit si vlastní elevaci, vlastní podium. Už tehdy jsem ty hry považoval za celkem dobré, takže abych je zastavil jenom proto, že nemáme prachy, to ne.

Co považuješ ve svém životě za největší zlom nebo událost, za kterou jsi rád?

Mám syna, mám dítě. A to je moc pěkné a legrační. Nejsem s ním bohužel tak často, ale je hrozně zábavné nechat vyrůstat nějaké dítě. To jsem nikdy nezažil! Jak evolvuje, jak se učí, jak začíná chodit. Ještě nemluví, ale brzy začne, a to mi připadá takové zázračné.

Co tě čeká v nejbližší budoucnosti?

Už asi dva měsíce mám zpoždění s textem pohádky do rozhlasu, kterou budu režírovat, a moc se na ni těším. Bude to o černé labuti, která skončila někde v jezeře, zamilovala se do šlapadla ve tvaru labutě, a potom je spolu odvezli do ZOO. Je to dokonce podle skutečné události. Pak mám hned tady na Palmovce Bezrukého Frantíka, to musím ještě napsat, a je to také podle skutečné události. Je to takový český Forrest Gump, který prochází dekádami československých dějin. Bude to o klukovi, který se narodil na začátku minulého století bez rukou, což nebylo úplně běžné, aby přežil, a dokonce byl i takový houževnatý. Měl různé přednášky o tom, jak se dá všechno zvládnout, dnes by se řeklo, že dělal takovou motivační literaturu, učil vojáky z první světové si zvyknout, že přišli o nějakou končetinu, a pak ho semlela komunistická mašinerie. Takže jímavý příběh. Bude to super komedie, kolega Kuba Albrecht už chodí půl roku na jógu a pracuje na tom, protože bychom byli rádi, kdyby si dokázal zapálit cigaretu jenom nohama nebo si číst noviny, udělat si čaj… Hodně dobrá herecká výzva. Navíc by to mělo začínat přesně jako Pán prstenů, že se zrodila legenda za dávných dob. A samozřejmě ještě máme premiéru Fausta, v tom jenom hraji, to je pohodička. Nastoupil jsem do toho až měsíc po tom, co začali zkoušet, protože jsem byl v té Ostravě. Mají to rozzkoušené a já do toho teď nabíhám. Hraji Homunkuluse, človíčka, co se narodí ve zkumavce, ale nevím, jestli to jméno říkám dobře, protože to ještě moc neumím (smích). Ale je to supernáročný text. Používáme ten několik desítek let starý překlad a už na těch zkouškách máme trochu problém, abychom věděli, co doopravdy čteme.

A jaké máš rád české slovo?

Mně se líbí česká slova, kde je několik délek, dlouhých souhlásek za sebou. Třeba „krásná“. U nás na Slovensku máme zákon, že může být jen jedna čárka ve slově, takže když jich je víc, baví mě po tom slovíčku tak sklouznout.

Praha – Velkoměsto, do kterého se vždycky těším.

Palmovka – Divadlo, práce, ale taky radost.

Liberec – Můj domov, parta kámošů.

DAMU – Pamatuju si, že je plná stresů, ale jsou to moje začátky. Teď jsem klidnější než na DAMU.

Dobré divadlo – Znám nějaká dobrá divadla a někdy jsou to i ty zahraniční. Extrémní výdaje energie, příjmy a katarze, to je dobré divadlo.

Špatné divadlo – Bulvární hry, které ženou diváky za hodně prachů do blbého humoru.

Komunismus – Zločinecká diktatura.

Dnešní generace – Jako kdybychom se všichni bavili jen v hláškách, nedokážeme jít do hloubky. Jen bezstarostné fórečky.

Devadesátky – Super nevkus a divoký kapitalismus!

Sci-fi – Zábavný žánr, který se dotýká i nás, i když se odehrává v minulosti nebo budoucnosti. Dobré sci-fi je hlavně o nás a taky super dobrodrůžo žánr, to mám rád.

Jan Klata – Pankáč ve vysokých botách.

Shakespeare – Tak má nějaké dobré hry (smích), ale je to určitě jeden z nejtalentovanějších lidí, co žili na planetě.