Příjemným paradoxem scénického přednesu Sonetů nesmrtelného Alžbětince je fakt, že této nejproslulejší oslavy mužského přátelství se režijně chopily tři ženy – Regina Szymiková, Markéta Machačíková a Kristýna Čepková. Spolu se studenty 3. ročníku KČD přenesly do prostoru malé učebny výběr těch nejlepších básnic-kých znělek, v překladu Martina Hilského. Právě hlavní téma drtivé většiny sonetů – přátelství mezi muži, které přetrvává, i když krutý svět drtí ideály a vášeň k ženě je trpkým hroznem s příchutí zrady a pomíjivosti, u ně-kterých vykladačů Shakespearova díla vyvolalo fádní spekulace o básníkově homosexuální orientaci. Banální a zkreslující, neboť nesmíme zapomínat, že v dobách renesance rytířský vztah mezi dvěma příslušníky neněžného pohlaví stál na vrcholu cti. Do extrému dohnaný feminismus však všechny tyto hodnoty degradoval na úroveň minoritní sexuální orientace, což je smutná devíza nejen tohoto hnutí za rovnost pohlaví, ale celkově dnešní doby, která se snaží vznešeně označovat jako první epocha zbavená předsudků.

V interpretaci Sonetů režírovaných dámským triem se prakticky vše točí okolo zhrzené lásky muže a ženy, nadějeplné lásky muže a ženy, šťastně naplněné lásky muže a ženy. Nevadí, byť je toto „věčné téma“ samo o sobě už poněkud vyčerpané a neoriginální.

Naopak originálně je řešena mizanscéna. Okolo bohatě prostřeného stolu s makrabrózně výmluvnou lebkou ve středu, se jak na kolotoči vinou jednotlivé typizované postavy (Svůdná žena, Zoufalá žena, Trapný milovník, Namyšlený milovník, Nihilista aj.), čímž se nám stylizo-vaně skládá alegorický obraz pomíjivého světa života, v němž jsme jak fi gurky vláčeni svými vášněmi, neuróza-mi a cynismem.

Typizovaná postava, která zrovna přednáší svůj sonetový příspěvek do této alegorie univerza, je zcela samozřejmě středem pozornosti diváka, ale naštěstí se nenaplnila má obava, že se ocitnu na jakési svérázné recitační soutěži, kde jeden mluví a ostatní tupě přihlížejí. Všichni herci jsou po celou dobu v neustálé akci, udržují strukturu svého typu, a může tak vzniknout velice pěkná a nezáměr-ná intelektuální montáž, kdy mlčící Cynik (nepřekvapivě ztvárněný Adamem Krausem) svým pouhým pohledem zcela převrací zamýšlené vyznění legendárního sonetu číslo 66 v podání Nihilisty Jana Ťoupalíka, v němž je lás-ka hodnocena jako jediný důvod, proč zůstávat na tom-to světě a nepáchat sebevraždu. Díky tomuto neustálé-mu zůstávání v roli pak vzniká skutečné jevištní napětí, které z uměleckého přednesu, jenž pro mě v žádném pří-padě není divadlem, doopravdy činí něco, co nazývám scénickým přednesem, tedy mezistupněm mezi pouhou recitací a divadlem. Nelze to brát jako negativní hodno-cení, neboť udělat kvalitní scénický přednes je dozajista náročná práce a právě velice šikovné zapojení pohledů, dramatických diagonál a spojení gesta a slova vytvořily jevištní zážitek.

Poněkud zbytečné jsou však písňové předěly, složené Jiřím Šlupkou Svěrákem a prezentované muzikantsky velice disponovaným Adamem Rutem. Tady se záblesky divadla scvrkávaly do podoby školní předvánoční besídky a pečlivě budovaný obraz kolotoče světa sám sebe karikoval. Ale budiž.

Při hereckém hodnocení odmítám kohokoliv speciálně vyzdvihovat. S kritickou neobjektivností sobě vlastní tento herecký ročník považuji pro budoucí vývoj jinak tristního českého divadelnictví za velice slibný. Krom profesionální schopnosti práce s veršem a rytmizová-ním je hlavní devízou těchto studentů právě již výše popsané umění sdělit skrytý význam gestem nebo vy-tvořit dráždivý rozpor mezi pronášeným textem a vizu-alizovaným pocitem. A tak Markéta Frösslová není pr-voplánovou divou, pro kterou se „peklo ukrývá v nebi“, ale probleskuje z ní i vnitřní zhnusení nad sebou samou. Podváděný trouba Petra Borovce v komické nadsázce mi-xuje hospodského žvanila, co své paroháčství všemožně omlouvá, s imbecilně umanutým výrazem ve tváři, který nemůže nevyvolat asociaci s Borovcovým nedostižným hereckým „vzorem“ Arnoldem Schwarzeneggrem v roli Barbara Conana. V těchto barvitých hereckých výkladech je ukryta hlavní síla, která scénování Shakespearových básní, určených primárně pro soukromé čtení, povyšuje na zážitek takřka divadelní. Ostatní účinkující mi snad prominou, že jsem je přímo nejmenoval, ale i oni mají mé uznání.

Sonety Williama Shakespeara v dámské režii se tedy povedly. Ženy nám vyprávěly o lásce, která je silná a věčná, ale my, kteří bychom v jevištní interpretaci veršů raději poslouchali o věčnosti mužského přátelství, jim to pro-mineme. Ostatně, ač je nám tento výklad předkládán v sebevíce dokonalém režijně-hereckém hávu, my muži, víme své.