Když Brigitte Gauthier analyzuje poetiku choreografií Piny Bausch, soustředí se především na její dialogičnost, která podle ní pramení ze snahy o nalezení těžiště nikoli tradičně v sobě, ale naopak v druhých tanečnících. Odtud pak vychází i jedno z ústředních témat jejích choreografií, jak jej alespoň Gauthier interpretuje: „její kresba postavení člověka ve světě osciluje mezi láskou a ztrátou“. 1 Stravinského Svěcení jara patří bezesporu k jedné z nejslavnějších choreografií Piny Bausch, a tak není ani tak překvapivé, že se k ní dnes stejnojmenná inscenace SKUTRů v DISKU vrací a zcela otevřeně k ní odkazuje. Nicméně nelze takovou „intertextualitu“ vnímat pouze jako záležitost shodné volby titulu. Svěcení jara v režii SKUTRů přináší generační polemiku, která jednak vzdává hold tvorbě nedávno zemřelé Pině Bausch (vzpomeňme, jak naše žurnalistická obec tuto zprávu ani pomalu nezaregistrovala, natož aby o ní referovala) a jednak se pokouší o relativizaci bipolárního vnímání světa. Pro SKUTRy je tedy také stěžejní ona oscilace mezi láskou a ztrátou, ale tentokrát ve vztahu k celému kosmu, nikoliv k druhému člověku, což je důsledkem zdůraznění pohanských rituálů se vší jejich referencí. Stejně tak tu animalita není projevem mezilidských vztahů, ale je povýšená na princip bytí ve světě. Jejich Svěcení jara se neuzavírá do dialogu, ačkoliv z něj v úvodu vychází, nýbrž se pokouší o črtu jedné národní kultury (v tomto případě slovanské), což je i téma, ke kterému se SKUTři ve své tvorbě průběžně vrací.

 

1GAUTHIER, Brigitte. Le Langage choréographique de Pina Bausch, L´Arche: Paris 2009. s. 105 (přeložil vn)