Čtveřici premiér inscenací letošního absolventského ročníku Katedry činoherního divadla pražské DAMU uzavřel 23. ledna titul Bratři Karamazovi. Když se ohlédneme za činoherní nabídkou v Disku, není volba Dostojevského románu nijak překvapivá. Studenti KČD se při dokončování svého studia jen málokdy setkají s jiným než klasickým titulem a letos to platí dvojnásob, jelikož soubor Činohra 16:20 se tímto směrem zřetelně profiluje. Jejich diskové inscenace jako by snad přímo kopírovaly seznam povinné literatury k předmětu Dějiny divadla. Antická tragédie, italská komedie po vzoru commedie dell’arte, A. P. Čechov, a nakonec další velikán ruské literatury – Fjodor Michajlovič Dostojevskij (ano, i ten na podobný seznam patří, jelikož neexistuje autor, jehož romány by se divadelních adaptací dočkaly častěji než právě ty Dostojevského). Katedra činohry se tak sveřepě drží úcty k textu a jeho autorovi, většinou se upíná k velkým tématům, komplikovaným hrdinům a zlomovým životním situacím. Jakkoliv se to často zdá být až příliš velkým soustem pro praxí ještě tolik neošlehané mladé tvůrce, tak u Bratrů Karamazových inscenátoři dokázali svůj výběr patřičně obhájit. Obsáhlý Dostojevského román během půldruhé hodiny divákovi servírují v rychle se měnícím tempu se vší vážností existenciálních témat, marností nad rozpadajícími se rodinnými i romantickými vztahy, ale i s drobným groteskním nadhledem nad postavami.
Režisérka Aminata Keita s dramaturgem Jaroslavem Jurečkou vsadili nadramatizaci Evalda Schorma, který román upravil pro svou nyní již legendárníinscenaci v Divadle Na zábradlí z roku 1979. Schormova adaptace slavila úspěchi v provedení Dejvického divadla, které se dočkalo neméně úspěšného zfilmování, a stejnou dramatizaci má pražský divák možnost vidět i v Činoherním klubu v režii Martina Čičváka. Schorm při skládání dramatického textu postupoval metodou montáže, nejvýraznějším zásahem do románu je předvedení mrtvého otce hned na začátku inscenace, čímž je divák ihned vhozen do kolotoče výčitek, křivd, ale i smířlivějších emocí mezi otcem a jeho čtyřmi syny. Následně má možnost snažit se pochopit postoje jednotlivých postav, jak a proč se jejich vztahy zamotaly, a když dojde k oné již očekávané otcovraždě, všechny rozvětvené motivy, tematické linie a vlastnosti členů rodiny Karamazových a okolo se motajících žen se zhustí do jedné situace s mírně detektivní zápletkou.
Režisérka s dramaturgem Schormovu adaptaci prokrátili. Citlivé škrty přispělyk svižnosti děje, zejména po otcovraždě, kdy tvůrci částečně rezignovali na onendetektivní aspekt odhalení pachatele otcovraždy. Namísto aby diváka napínali,poměrně záhy prozradí průběh zločinu, a raději ho nechávají nadále zkoumatmotivace jednání a přemýšlení vystupujících figur a proměnu vzájemných vztahů. Zkrátka a dobře, spíše než „kdo“ tvůrce zajímá „proč“.Inscenace má i díky scénografii Michala Spratka poněkud stísňující charakter.Prostor, po kterém se herci pohybují, je ohraničen vysokou nepřívětivoukonstrukcí s několika vstupy, které zároveň slouží jako zadní plán, v němžobjevující se postavy už jen tím, že se ukážou, beze slov komentují dění vdivákově blízkosti. Vlevo je žebřík k visuté platformě, která slouží jakoSmerďakovovo útočiště, na níž střídavě posedává a polehává. Scénografiepracuje i s několika přeskupitelnými objekty, které sice prostor nijak výrazněnepřetvářejí, stále jsme ve stejně nehostinné hale, ale umožňují drobné náznakyzměny prostředí (např. výstup v soudní síni) nebo dynamičtější jevištní akci.Jediné, co ruší výsledný dojem ze scénografie, je dlouhá železná tyč, která visí zestropu přibližně uprostřed levé zadní čtvrtiny hracího prostoru. Po většinu časuhercům jen překáží, a když přece jen dojde na její použití, tak jsem v němneobjevila bohužel vůbec žádný význam. Ono pohazování s ní mi přišlo ažúsměvně nesmyslné. Po levé straně, částečně skrytí za železnou konstrukcí, stojíhudebníci, kteří doprovázejí dění na jevišti živou hudbou. Trio ve složeníkontrabas-klarinet-akordeon není sice vizuálně tolik vtahováno do hry jako veVišňovém sadu, o to integrálnější součástí inscenace je však jejich hudba.Evokuje ruský folklór a zároveň pohřební písně, skrze něž i do veselých tónůproniká na jeviště jistý pitvorný škleb.V podobně groteskním duchu se nese i herectví představitele hlavního hrdiny,starého Karamazova. Pavel Čeněk Vaculík svými takřka precizními střihy v rytmu i náladě svého stylizovaného herectví udává večeru tempo. Jeho sebestředný starý opilec svým synům rozhodně neusnadňuje vymanit se z otcova vlivu ani po své smrti. Ať už své ratolesti kárá, opovrhuje jimi, zahrnuje je výčitkami, sebelítostivě se lísá nebo se jim snaží vlichotit, daří se Vaculíkovi zachytit a udržet Karamazovovu pečlivou přetvářku, kterou Karamazov celý život pěstoval. Maska velkého komedianta, který velikášstvím kryje svou ubohost, nespokojenost a snad i své neštěstí. Možná že má své syny přece jen rád, ale nedokáže být upřímný k nim, natož sám k sobě. O to palčivější je pak jeho slabost vůči Grušence, které se s veškerým sebezapřením nedokáže ubránit, a možná ho i baví se tím týrat.
Ivan Michaela Goldschmida se schovává za svou rádoby intelektuální racionalitu, ve které by si přál najít svou jistotu, ale ve skutečnosti je stále na vahách, chybí mu rozhodnost i sebedůvěra. A přezíravost, kterou častuje své okolí, působí velmi vyprázdněně. Herecký projev Goldschmida v této roli možná až příliš připomíná jeho předchozí tři postavy z diskového repertoáru.Podobně ztraceně působí i Aljoša Kryštofa Dvořáčka. Jeho cesta, jak vyřešit svůjživot, je obrátit se k bohu. Rozhodně v sobě ale nemá smíření a vnitřní klid, kterýbychom od duchovního otce očekávali. Možná o sobě nepochybuje přímo, alejeho shovívavý úsměv nad okolními hříšníky je v lecčem podobný Ivanověopovržení. Dmitrij je s otcem v nejotevřenějším sporu, v jednu chvíli dokonce iusilují o stejnou ženu. David Krchňavý ho zpodobňuje jako rázného muže,kterému diplomacie nic neříká a nemá sebemenší snahu otci v čemkoliv ustoupitnebo jej pochopit. Věci řeší silou, a to i vztahy se ženami. Ne že by je snad bil,ale neláme si hlavu nad jejich city nebo intrikami, volí vždy nejpřímější cestu,ovšem ne za každou cenu tu nejupřímnější. Dmitrij je v lecčem podobný svémuotci, což ho samotného rozčiluje, o to víc, že mu naopak chybí otcova hravost aono podivné kouzlo osobnosti spojené s nadhledem. Je spíše těžkopádný, ale pootci zdědil volání divokého života s mnoha ženami a spoustou alkoholu i hazardu, ve kterém však neumí chodit s takovou lehkostí jako on.Dvě ženské figury stojí v inscenaci v silném protikladu, což zdůrazňují i jejichkostýmy. Do zlata oděná Kateřina Ivanovna Jessicy Bechyňové by ráda platila zavzor ctnosti, a ještě raději by ze spárů neřestí tahala Dmitrije. Tato představa sejí líbí natolik, že kvůli ní ignoruje i své upřímnější city k Ivanovi. Své „pozlátko“ si ale ve vypjatých situacích nedokáže udržet věčně a Bechyňová poměrně zdařile ukazuje onu zlomenou hrdost, kdy Kateřina Ivanovna sama poznává, že ani ona není lepší než ostatní, natož nedotknutelná.V černém kostýmu vystupující Grušenka Lýdie Šafářové se vysokýmspolečenským statusem nebo morální ctí zatěžovat nemusí. Naopak si užívá svouvolnost a prostopášnost. Působí povrchně, její city se mění jak dubnové počasí.Není ale moc jasné, čím své milovníky upoutává, její drzosti chybí dráždivásvůdnost, ve svých milostných scénách je vůči partnerům snad až příliš naléhaváa uštěpačná. A výstup, který by její postavě mohl vnuknout kus tragiky (a sicejejí vyprávění o setkání s bývalým milencem, na nějž pět let čekala), je bohuželintenzivní pouze co do hlasitosti, ale vnitřní intenzitu postrádá.
Pozoruhodná je postava Smerďakova v podání Viktora Kuzníka. Není žádnýretardovaný slizký ošklivec; jak moc to má v hlavě pomotané, ví jen on sám.Působí spíše protřele, ale ne hned nutně zákeřně, i když se mu ostatní častovysmívají, není odvržen. Našel si svůj vlastní způsob, jak se životem protloukat,co si k srdci vzít a jaká slova na sebe raději nenechat dopadat. Nečiší z nějnenávist ani zhrzenost, naopak má touhu navázat přátelství nebo si získat vděk,když už jeho napůl nevlastní rodina odmítá rodinné pouto s ním. Jeho pozornostpoutají zejména Ivanovy myšlenky, kterým možná přisuzuje ještě větší váhu nežIvan sám, rozhodně je Smerďakov domýšlí do důsledků. Ivan si svůj vliv nanevlastního bratra odmítá připustit, nebere ho vážně a tímto přístupemnevědomky zapříčiní otcovu smrt.Bratři Karamazovi nepřekvapí progresivní aktualizací tématu na současnépoměry, nekonvenčními režijními postupy nebo šokující scénografií. Naopakdokazují, že pečlivá interpretace textu a práce s herci má šanci zaujmout i bezvnějškových překvapení, pokud se postavám věnuje dostatek pozornosti a „pietak autorovi“ neslouží jen jako alibismus, ale jako východisko k čitelnémupřetlumočení díla. I když je inscenace od úplné bezchybnosti přeci jen ještěkousek vzdálená, zejména co se některých hereckých výkonů týče, tvůrcinaznačili, že jimi zvolená cesta může nést své ovoce. Čtvrtá disková inscenacetohoto ročníku je vydařeným završením jejich několikaletého studijního úsilí.