Už zase TA proklatá situace: týden před premiérou. Všichni jsou nervózní, všichni jsou vyčerpaní. Všichni se hádají, křičí, třískají dveřmi, házejí věcmi. Jsou sprostí, jsou uražení. A pak se usmiřují. 

A nemůžou se dočkat, až to všechno konečně skončí! Jenže najednou je po premiéře a ve chvíli, kdy z vás všechno spadne a měli byste pocítit onu dlouho očekávanou úlevu, přichází místo toho cosi jako smutek a nostalgie. Po čem se to ale člověku vlastně stýská? Možná právě po TÉ situaci, kvůli které se do podobného podniku vrhá znovu po hlavě.