Předposlední dubnový víkend (22. – 24. dubna 2010) přijal herec a režisér Yoshi Oida nabídku na uspořádání hereckého workshopu na pražské DAMU. Dvacet studentů přišlo z kateder napříč celou školou: herci a režiséři z ka-tedry činoherního divadla, herec a režisérka z katedry alter-nativního a loutkového divadla a drtivou část osazenstva tvořily studentky katedry autorské tvorby a pedagogiky. První den byl zejména seznamovací, všichni společně hle-dali vzájemnou důvěru a ztráceli nesmělost, v druhém dni workshopu už bylo zaměření spíše praktické s použitím vštípených dovedností. Těžko říct, zda tím, že se pokusím průběh a pocity ze semináře shrnout do slov, nezpůsobím nějakou zenovou nerovnováhu: Yoshi Oida totiž sám tvrdí (viz následující rozhovor), že jakmile jednou zformuluje metodu, přestane být ze své podstaty živá.

Když se před nás Oidasan poprvé postavil v tradičních japonských ponožkách tabi, se svým přirozeným skep-ticismem jsem se začal obávat buddhistické okultní na-lévárny. I když netvrdím, že se nám jí trochu nedostalo, přeci jen přicházela v takových chvílích a v tak nenásilné míře, že celkový účin cvičení i praxe znásobila a přiblížila i těm největším pragmatikům. Přestože průběh worksho-pu byl zcela improvizovaný a závislý na našich reakcích (což jsem se také dozvěděl až posléze), existovala v jeho rámci určitá kostra, která by se dala jednoduše popsat takto: přes tělesné pozice a hlas k tvorbě postavy a situ-ace. Klíčovým slovem se pro první den stalo zakoušení (taste). Zakoušeli jsme různé nevýznamové pozice těla, vnímali, které svaly jsou při nich napjaté, jak se v nich naše tělo cítí, jaké myšlenky nám ta či ona poloha evoku-je a přináší. Nedlouho po začátku prvního dne se Yoshi Oida nejspíš unáhlil, když nám beze všech skrupulí, jen tak mezi řečí prozradil tajemství divadla. Není to stejné jako s tajemstvím života, ani se v rámci něj nemusí špl-hat výše než na konec stožáru. Tajemstvím divadla je v podstatě ona donnellanovská neviditelná práce – pří-prava, soustředění a vnitřní pochody herce.

Když nyní napíši, že po prozrazení tak zásadní informa-ce následovala část téměř až ekvilibristická a eskamo-

 


 


 

térská, nebudu daleko od pravdy. Určité hlásky se totiž podle Oidy pojí s určitým směrem. Takže zatímco O míří ve zhruba pětačtyřicetistupňovém úhlu směrem vzhůru, I míří přímo dolů, do centra Země, a A nahoru k velké-mu, božskému A. To samo o sobě nezní nikterak zálud-ně. Když vám však v rukách ztěžkne spolužák jen díky tomu, že vyslovuje ten správný z těchto vokálů, nebo se vám naopak podaří jej zvednout o desítky centimetrů výš, protože vysloví ten druhý, začnete na magii herectví v podání Yoshiho Oidy věřit o dost víc.

Od ochutnávání tělesných pozic a následně i přida-ných hlasových projevů jsme zvolna přešli k naslou-chání vlastnímu tělu a jeho vnitřního puzení k pohybu – z náhodných pozic jsme bezmyšlenkovitě nechávali tělo vést samo sebe a najít si pozici novou. Oidasan už od počátků své kariéry udivuje diváky zvláštními hudeb-ními nástroji, které používá, a ani ve velkém tanečním sále tomu nebylo jinak: dvě plechovky spojené pružinou vydávaly natolik neotřelý zvuk, že unášely naši pozor-nost a myšlenkovou aktivitu od prováděných cvičení správným směrem – pryč. Cílem totiž prozatím nebylo vymyslet si příběh a z něj patřičné pozice nebo případ-né pohyby, ale naopak nechat tělo jednat samostatně a možný pocit nebo význam či příběh na sebe nechat působit až sekundárně. Podle Oidy existují tři zdro-je tvorby postavy: emoce, myšlenky a tělesná pozice. Pokud začneme tvořit od emocí, dostaneme se pouze ke lži a nepřirozenosti. Pokud však začneme od tělesné pozice, ty správné myšlenky i emoce se dostaví samy. Toto je na vlastním těle neherce jen stěží zakusitelné a popsatelné, ale když jsem později viděl ostatní účast-níky snažit se hrát postavy a předem si úkoly kompliko-vat pocity, pochopil jsem, jaké zjednodušení tato teorie do tvorby a fixace přináší.

Od teorie postavy byl už jen skok k teorii džohakju (ter-mín divadla nó pocházející ze 14. století), k teorii stavby správné divadelní situace (jednoduše řečeno začátek, prostředek a konec), čímž jsme se konečně přiblížili k dělání opravdového divadla před očima našeho mistra.

Jenže skutečnost nebyla tak jednoduchá. Na zdánlivě prostinkém úkolu – projít imaginární místností, sebrat ze židle nůž a odejít z místnosti zabít svého nepřítele – si zpočátku všichni vylámali zuby. Snažili se totiž hrát. Povšimněte si analogie se seminářem Scénická prope-deutika, jímž procházejí neherecké první ročníky, aby si na vlastní zkušenosti zakusily scénický prostor a jeho zákonitosti. A přitom to je tak prosté: stačí používat jen tělesné pozice, jejich změny, proměňovat tempo a rych-lost, rozčlenit si úkol na džo-ha-kju (a to pak na tři dílčí džo-ha-kju). Teprve když mistr sám předvedl, jak může taková situace vypadat – rozhlédnout se před uchope-ním nože, blížit se k noži s nízko položeným těžištěm nebo jej zdvihnout rázně s doširoka rozkročenýma nohama – pochopili jsme, že cestu nám možná ukáže, ale cíle asi jen tak nedosáhneme.

Druhý den workshopu se zaměřil zejména na práci s textem. I tentokrát byla veškerá příprava a dosavadní znalosti marné. Yoshi Oida totiž tvrdí, že v každém na-psaném slově je obsažena energie, kterou můžeme najít a uvolnit na základě významu hlásek – okamžitě nám to také předvedl, když po chvilce převalování po jazy-ku přečetl pro něj nesrozumitelnou českou větu tak, že intonačně dávala naprostý smysl. Nám zadané texty byly v řečtině (přepsané z alfabety do latinky), a přes-tože se odvážní a stateční zpočátku neúspěšně poku-sili o vlastní přednes, stačilo několik mistrových rad a doporučení a původní plochost projevu se vytratila. A navzdory neznalosti obsahu textu se nějaký význam a smysl objevil sám. Na závěr jsme se stejně jako první den vrátili k herecké improvizaci, tentokrát již ve dvou a s plnou výbavou rekvizit. Těch několik etud s židlí, stolem, šálky a konvičkou na čaj, které jsme na závěr workshopu všichni zhlédli nebo zakusili, jistě nebylo to nejlepší, co se v dnešní době ve světovém divadle událo. Ale kdy jindy a kde jinde bychom se mohli smát těmto mini-groteskám spolu s Yoshim Oidou?