"A co vy studujete?" zeptal se mě se zájmem komisař, když jsem znovu neudělala zkoušku z autoškoly. "DAMU," přiznala jsem a hlas se mi klepal. "Tak to byste neměla bejt nervózní, ne? Tam vás přece učí, abyste nebyly nervózní, vy hérečky, no ne?" popíchnul mě. "Já ale nestuduju herectví." "A co teda, tam je ještě něco jinýho?" podivil se a ukázal, že mu chybí dva přední zuby. "Teorii a kritiku!" "Takže vy budete kritička! Hahahahaha! To byste mě mohla dneska zkritizovat za to, že jsem vám ten řidičák nedal. Hahahaha!"

Ať už na tuhle zvídavou otázku odpovídám komukoli, reakce jsou vždycky stejné: chápavé pokývání hlavou a jemný úsměv, který napovídá, že dotyčný neví. Neví, že takový obor existuje a neví ani, proč by někdo takový obor studoval. Naučila jsem se svoje rozpaky skrývat za shovívavým úsměvem. Trpělivě odpovídám: Ne, nikdy jsem nechtěla být herečka. Ne, ani režisérka. Ne, nehlásila jsem se na dramaturgii. Ano, málokdo se uplatní v oboru. Nehraju divadlo. Ani jako ochotník. Fakt jsem se na herectví nehlásila. Mám slevy do divadla. Můžu ti sehnat lístek. 

Nejhorší situace však nastávají, když jdu do divadla s někým, kdo ví, jaký obor studuji. "Co si o tom myslíš?" zeptá se asi tak minutu po skončení představení a očekává fundovanou analýzu, recenzi nebo alespoň glosu. Mumlám něco jako: "Dobrý, docela dobrý." "Nene, tobě se to určitě nelíbilo. Řekni! Vždyť jsi kritička a já chci slyšet názor od znalce. Ty to přeci studuješ!" doléhá a já začínám litovat, že jsem se na to herectví nepřihlásila.

PS: Už mám řidičák!!!