1. SCÉNA
ARTHUR: Můžeš mi říct, co tady teď s tim asi jako budeme dělat?
BAZ: Já za to nemůžu. Nahoře nebyly jmenovky a už jsem nestih zkontrolovat, jestli nejsou nějaký cedulky zespoda.
ARTHUR: Takže jestli to dobře chápu – tys tam měl prostě jenom přijít, sebrat tátu a zase vypadnout – je to tak?
(Ticho. BAZ se dívá do země a neodpovídá)
ARTHUR: JE TO TAK?!
BAZ: Jo, sakra, ale vždyi ti říkám, už nebyl čas!
ARTHUR: (Skáče mu do řeči) A místo toho si votamtaď přitáh celou kurva skupinu zpopelněných dědků.
BAZ: (Procedí skrz zuby): Už jsem ti řekl aspoň stokrát, že sem to prostě jenom nestihnul zkontrolovat. Co bys dělal ty, pane moudrej?
ARTHUR: Rozhodně bych si nenarval tašku plnou cizího bordelu a nepřitáh ho až k nám do kuchyně.
(Chvíli je ticho. ARTHUR přechází nasupeně po místnosti)
BAZ: Můžeme se konečně podívat, jestli nejsou ty cedulky někde zespoda, nebo tak?
ARTHUR: To se modli, aby tam byly, jinak to budeme muset rozpočítat.
(Začíná si prozpěvovat, aby vyprovokoval BAZE)
Ententýky dva špalíky, teď tu máme tři fotříky. Nebo možná ještě víc, kterej z nich to asi bude…
BAZ: Přestaň! To není vtipný! Nejsi vtipnej! (Začíná vyndávat z tašky na stůl urny) Byli všichni na poličce „Srpen“, takže mezi nima táta přece musí bejt.
(ARTHUR bere jednu urnu po druhé do ruky a prohlíží je ze všech stran)
ARTHUR: No vida, tady je méno, pod tim rantlem.
BAZ: Je to táta?
ARTHUR: Ne, Sam Burnham.
(Oba pokračují ve vyndávání a zkoumání uren)
BAZ: Mám ho!
ARTHUR: (Vytrhává mu urnu z ruky a mluví na ni): Tati! Tati promiň, měli jsme nějaký problémy, ale už jsi doma. Pohřbíme si tě hezky u nás na zahradě vedle mámy, ai si ta fúrie třeba políbí šos. (Na BAZE) Akorát mě štve, že neuvidíme ten její přiblblej xicht, až si pro tátu příde a místo něj tam bude jenom prázdný místo na poličce. (Směje se)
BAZ: (Ukazuje na urny na stole): Spíš úplně celá prázdná polička.
(Taky se směje) A dobře jí tak, viď? Neměla ho pořád mlátit. A ani mu nevařila, viď?
ARTHUR: Přesně.
BAZ: A mlátila ho i páskem, viď?
ARTHUR: Mlátila ho HLAVNĚ páskem. Tou přezkou.
BAZ: Ta fakt asi musí bejt nějak šouplá bejkem nebo co?
ARTHUR: (Kroutí hlavou nad BAZOVÝM slovníkem, ale rozhodne se nerýpat) No, tak to bysme měli, teď eště sesyp ty zbylý maníky a vodnes to do popelnice.
BAZ: Proč já?
ARTHUR: Přines si je sem, tak si je taky pěkně vodnes.
BAZ: A ty urny?
ARTHUR: Víš, kolik stojí taková urna? Hodně! A my jich tu máme rovnou šest. Normálně to prodáme.
BAZ: Ale Artie, vždyi jsou na tom ty jména. To si nikdo nebude chtít koupit, si myslim.
ARTHUR: No jo, tak nevim, ještě něco vymyslim. (Odchází i s otcovou urnou levými dveřmi)
BAZ: (Imituje ho): Něco vymyslim. (Směje se vlastnímu vtipu a sesypává popel z uren do igelitové tašky a s tou pak odchází pravými dveřmi)
(ARTHUR se vrací do kuchyně, vyndává
z lednice jogurt a sedá si ke stolu, který je celý zastavěný prázdnými urnami)
ARTHUR: Zatracený krámy.
(BAZ vrazí do místnosti s prázdnou igelitkou)
BAZ: Já už jsem to vymyslel s těma urnama!
ARTHUR: Hm.
BAZ: Vyhledáme si lidi, co maj stejný ména, jaký sou na těch urnách a pošlem jim to jako balík. (Směje se) Chápeš?
ARTHUR: (Bez zájmu) Chápu.
BAZ: Jako živejm lidem prostě příde balík do vlastních rukou nebo jak se to menuje, voni za něj ještě zaplatěj a…
ARTHUR: (Skočí mu do řeči): Já chápu!
BAZ: Tak já zajdu koupit nějakou bublinkovou fólii. Chceš taky něco?
ARTHUR: Meruňkovej jogurt. Nebo mi vem dva. A takovou tu tyčinku, co má na obalu králíčka.
BAZ: Myslíš Happy Bunny Bar?
ARTHUR: Jo, myslim Happy Bunny Bar. BAZ: Za chvilku budu zpátky.
ARTHUR: Hmmm.
(BAZ odchází pravými dveřmi, ale vzápětí se vrací)
BAZ: (Snaží se znít vážně a důležitě)
A kdybys do tý doby třeba ty urny trochu vyplách, tak bys mi tim hodně pomoh.
ARTHUR: (Čte si údaje na kelímku od jogurtu) Uvidim, jak se mi bude chtít.
(BAZ pokývne hlavou a odchází)
ARTHUR: (dojí jogurt a chvíli sedí na židli bez hnutí, potom znechuceně přejede očima po urnách na stole, vstane, jednu z nich štítivě odnese k lince a shrne do ní všechny odpadky, které na lince leží; ostatní urny přenese do dřezu, pustí vodu). Tma
2. SCÉNA
(ARTHUR myje poslední urnu, začne se ozývat bušení na dveře a ženský hlas se dožaduje vstupu dovnitř.)
ARTHUR tiše zakleje, ale jinak neodpovídá)
GINA: (křičí přes dveře) Votevřete ty dveře! Já moc dobře vim, že ho tam někde máte!
(Bušení pokračuje, ARTHUR stále nereaguje)
GINA: A heleme se! Buzíček!
BUZ: Nejsem Buzíček, ale Buz. My jsme ho nevzali!
(ARTHUR frustrovaně protáčí oči v sloup a konečně jde otevřít; nejprve mizí pravými dveřmi a vzápětí vbíhá stejnými dveřmi do místnosti GINA, má na sobě džíny, pásek s velkou přezkou a kostkovanou košili s dlouhým rukávem, za ní ARTHUR a BUZ – v ruce igelitku s nákupem a pod paží velkou rolí bublinkové fólie)
ARTHUR: (na GINU) Co si myslíš, že děláš? Koukej vocaď vypadnout, než zavolám Poldy.
GINA: Kde je? Nikam nejdu, dokavaď mi ho nevrátíte. (Rozhlíží se po místnosti
a všimne si uren na lince) Vy ste fakt pošahaný. Komu všemu jste ukradli mrtvý příbuzný?
ARTHUR: Pokud mě nešálí smysly, tak táta je trošku víc NÁŠ příbuznej.
BUZ: Přesně.
ARTHUR: (na BUZE) Nemontuj se do toho. Seber se a vyjeď vedle!
(BUZ chvíli vypadá, že bude protestovat, ale ARTHURŮV pohled ho nakonec přesvědčí a odchází i s nákupem levými dveřmi)
GINA: (Na ARTHURA) Sladký! Mateřství ti sluší!
ARTHUR: (Drží si neutrální výraz): Vypadni.
GINA: (Stejně klidně, s rukama na přezce pásku) Ne.
(Chvíli se navzájem měří pohledem)
BUZ: (Nakukuje dveřmi do kuchyně, oči mu těkají z ARTHUROVA obličeje na GININY ruce) Vůbec si nemysli, že Artieho budeš mlátit tou přezkou. Je silnější než táta.
ARTHUR: (Na BUZE) Co jsem ti řek!
GINA: (Obrací se na BUZE) Co si to řikal, Buzíku?
ARTHUR: (Mateřsky) Buzy, nenech jí, aby tě vyprovokovala.
BUZ: (Ignoruje ARTHURA, na GINU, trošku se mu třese hlas) Nech Artieho na pokoji (chvíli váhá, jestli má pokračovat, nakonec odhodlaně) ty fúrie!
GINA: (pohrdavě, na BUZE) Ty vůbec nevíš, vo čem mluvíš.
ARTHUR: Buzy…
BUZ: (Skáče mu do řeči, na GINU) My právěže moc dobře víme, jak ses k tátovi chovala. Nezasloužíš si ho mít doma. My si ho pohřbíme na zahradě…
ARTHUR: BUZI!
BUZ: (Nevnímá ho) …vedle mámy.
GINA: (Vybouchne) JÁ, jak jsem se k němu chovala?! (Nevěřícně kroutí hlavou, pak klidněji, sarkasticky) Možná sis to v tý svý debilní makovici jenom malinkopoplet. Ona to totiž nebyla moje přezka, která v naší malé domácnosti lítala vzduchem víš.
(BUZ se nechápavě otáčí na ARTHURA)
ARTHUR: (Na BUZE) Vůbec ji neposlouchej. (Na GINU) Táta byl správnej chlap, slušnej.
(BUZ přikyvuje)
GINA: (Posměšně) Celý léta jste mu to žrali…
BUZ: Táta by nikdy nikomu neublížil.
GINA: … Nechtěli jste si připustit, jak to bylo s vaší mámou, a nechce to vidět ani u mě…
ARTHUR: (Výhružně) Mámu z toho vynech!
GINA: … Možná ji nakonec zabil v sebeobraně, chudák.
BUZ: Arti, co to říká? (Na Ginu) Máma umřela na srdce. Měla ho špatný.
GINA: (Sarkasticky) A to se projevovalo modřinama na krku a na rukách
a monoklama na vobličeji, pokud se nepletu. (S nenávistí v hlase) Ten jeho popílek mi doma dobře pohnojí kytky, a když zbyde, nasypu ho třeba do záchoda, co myslíte?
(BUZ dostává záchvat vzteku a chce se vrhnout na GINU, ARTHUR se ho snaží zadržet)
BUZ: PŘESTAŇ! Jsi zlá ulhaná fúrie! Mělas umřít místo táty!
ARTHUR: BUZY! Uklidni se!
BUZ: Měl tě zabít!
GINA: (Vrhá se na BUZE a oba mizí v levých dveřích, jsou slyšet rány): SEŠ AKORÁT STEJNÝZAVOSTALÝ
CHOLERICKÝ HOVADO JAKO BYL TVŮJ FOTR!
(GININA slova zapůsobí na ARTHURA jako rána elektrickým šokem, bez rozmyslu bere do ruky jednu z urnu ve dřezu a běží do levých dveří)
(Z levého pokoje se ozve GININ křik, pak dutá rána, a nakonec BUZOVO vzlykání)
ARTHUR: (jeho hlas zní dutě) Rozmotej tu fólii a přines hadr. A votři tu urnu cestou.
(Tma)