1. SCÉNA

 

ARTHUR: Můžeš mi říct, co tady teď s tim asi jako budeme dělat?

BAZ: Já za to nemůžu. Nahoře nebyly jmenovky a už jsem nestih zkontrolovat, jestli nejsou nějaký cedulky zespoda.

ARTHUR: Takže jestli to dobře chápu – tys tam měl prostě jenom přijít, sebrat tátu a zase vypadnout – je to tak?

(Ticho. BAZ se dívá do země a neodpovídá)

ARTHUR: JE TO TAK?!

BAZ: Jo, sakra, ale vždyi ti říkám, už nebyl čas!

ARTHUR: (Skáče mu do řeči) A místo toho si votamtaď přitáh celou kurva skupinu zpopelněných dědků.

BAZ: (Procedí skrz zuby): Už jsem ti řekl aspoň stokrát, že sem to prostě jenom nestihnul zkontrolovat. Co bys dělal ty, pane moudrej?

ARTHUR: Rozhodně bych si nenarval tašku plnou cizího bordelu a nepřitáh ho až k nám do kuchyně.

(Chvíli je ticho. ARTHUR přechází nasupeně po místnosti)

BAZ: Můžeme se konečně podívat, jestli nejsou ty cedulky někde zespoda, nebo tak?

ARTHUR: To se modli, aby tam byly, jinak to budeme muset rozpočítat.

(Začíná si prozpěvovat, aby vyprovokoval BAZE)

Ententýky dva špalíky, teď tu máme tři fotříky. Nebo možná ještě víc, kterej z nich to asi bude…

BAZ: Přestaň! To není vtipný! Nejsi vtipnej! (Začíná vyndávat z tašky na stůl urny) Byli všichni na poličce „Srpen“, takže mezi nima táta přece musí bejt.

(ARTHUR bere jednu urnu po druhé do ruky a prohlíží je ze všech stran)

ARTHUR: No vida, tady je méno, pod tim rantlem.

BAZ: Je to táta?

ARTHUR: Ne, Sam Burnham.

(Oba pokračují ve vyndávání a zkoumání uren)

BAZ: Mám ho!

ARTHUR: (Vytrhává mu urnu z ruky a mluví na ni): Tati! Tati promiň, měli jsme nějaký problémy, ale už jsi doma. Pohřbíme si tě hezky u nás na zahradě vedle mámy, ai si ta fúrie třeba políbí šos. (Na BAZE) Akorát mě štve, že neuvidíme ten její přiblblej xicht, až si pro tátu příde a místo něj tam bude jenom prázdný místo na poličce. (Směje se)

BAZ: (Ukazuje na urny na stole): Spíš úplně celá prázdná polička.

(Taky se směje) A dobře jí tak, viď? Neměla ho pořád mlátit. A ani mu nevařila, viď?

ARTHUR: Přesně.

BAZ: A mlátila ho i páskem, viď?

ARTHUR: Mlátila ho HLAVNĚ páskem. Tou přezkou.

BAZ: Ta fakt asi musí bejt nějak šouplá bejkem nebo co?

ARTHUR: (Kroutí hlavou nad BAZOVÝM slovníkem, ale rozhodne se nerýpat) No, tak to bysme měli, teď eště sesyp ty zbylý maníky a vodnes to do popelnice.

BAZ: Proč já?

ARTHUR: Přines si je sem, tak si je taky pěkně vodnes.

BAZ: A ty urny?

ARTHUR: Víš, kolik stojí taková urna? Hodně! A my jich tu máme rovnou šest. Normálně to prodáme.

BAZ: Ale Artie, vždyi jsou na tom ty jména. To si nikdo nebude chtít koupit, si myslim.

ARTHUR: No jo, tak nevim, ještě něco vymyslim. (Odchází i s otcovou urnou levými dveřmi)

BAZ: (Imituje ho): Něco vymyslim. (Směje se vlastnímu vtipu a sesypává popel z uren do igelitové tašky a s tou pak odchází pravými dveřmi)

(ARTHUR se vrací do kuchyně, vyndává

z lednice jogurt a sedá si ke stolu, který je celý zastavěný prázdnými urnami)

ARTHUR: Zatracený krámy.

(BAZ vrazí do místnosti s prázdnou igelitkou)

BAZ: Já už jsem to vymyslel s těma urnama!

ARTHUR: Hm.

BAZ: Vyhledáme si lidi, co maj stejný ména, jaký sou na těch urnách a pošlem jim to jako balík. (Směje se) Chápeš?

ARTHUR: (Bez zájmu) Chápu.

BAZ: Jako živejm lidem prostě příde balík do vlastních rukou nebo jak se to menuje, voni za něj ještě zaplatěj a…

ARTHUR: (Skočí mu do řeči): Já chápu!

BAZ: Tak já zajdu koupit nějakou bublinkovou fólii. Chceš taky něco?

ARTHUR: Meruňkovej jogurt. Nebo mi vem dva. A takovou tu tyčinku, co má na obalu králíčka.

BAZ: Myslíš Happy Bunny Bar?

ARTHUR: Jo, myslim Happy Bunny Bar. BAZ: Za chvilku budu zpátky.

ARTHUR: Hmmm.

(BAZ odchází pravými dveřmi, ale vzápětí se vrací)

BAZ: (Snaží se znít vážně a důležitě)

A kdybys do tý doby třeba ty urny trochu vyplách, tak bys mi tim hodně pomoh.

ARTHUR: (Čte si údaje na kelímku od jogurtu) Uvidim, jak se mi bude chtít.

(BAZ pokývne hlavou a odchází)

ARTHUR: (dojí jogurt a chvíli sedí na židli bez hnutí, potom znechuceně přejede očima po urnách na stole, vstane, jednu z nich štítivě odnese k lince a shrne do ní všechny odpadky, které na lince leží; ostatní urny přenese do dřezu, pustí vodu). Tma

 

 

2. SCÉNA

 

(ARTHUR myje poslední urnu, začne se ozývat bušení na dveře a ženský hlas se dožaduje vstupu dovnitř.)

ARTHUR tiše zakleje, ale jinak neodpovídá)

GINA: (křičí přes dveře) Votevřete ty dveře! Já moc dobře vim, že ho tam někde máte!

(Bušení pokračuje, ARTHUR stále nereaguje)

GINA: A heleme se! Buzíček!

BUZ: Nejsem Buzíček, ale Buz. My jsme ho nevzali!

(ARTHUR frustrovaně protáčí oči v sloup a konečně jde otevřít; nejprve mizí pravými dveřmi a vzápětí vbíhá stejnými dveřmi do místnosti GINA, má na sobě džíny, pásek s velkou přezkou a kostkovanou košili s dlouhým rukávem, za ní ARTHUR a BUZ – v ruce igelitku s nákupem a pod paží velkou rolí bublinkové fólie)

ARTHUR: (na GINU) Co si myslíš, že děláš? Koukej vocaď vypadnout, než zavolám Poldy.

GINA: Kde je? Nikam nejdu, dokavaď mi ho nevrátíte. (Rozhlíží se po místnosti

a všimne si uren na lince) Vy ste fakt pošahaný. Komu všemu jste ukradli mrtvý příbuzný?

ARTHUR: Pokud mě nešálí smysly, tak táta je trošku víc NÁŠ příbuznej.

BUZ: Přesně.

ARTHUR: (na BUZE) Nemontuj se do toho. Seber se a vyjeď vedle!

(BUZ chvíli vypadá, že bude protestovat, ale ARTHURŮV pohled ho nakonec přesvědčí a odchází i s nákupem levými dveřmi)

GINA: (Na ARTHURA) Sladký! Mateřství ti sluší!

ARTHUR: (Drží si neutrální výraz): Vypadni.

GINA: (Stejně klidně, s rukama na přezce pásku) Ne.

(Chvíli se navzájem měří pohledem)

BUZ: (Nakukuje dveřmi do kuchyně, oči mu těkají z ARTHUROVA obličeje na GININY ruce) Vůbec si nemysli, že Artieho budeš mlátit tou přezkou. Je silnější než táta.

ARTHUR: (Na BUZE) Co jsem ti řek!

GINA: (Obrací se na BUZE) Co si to řikal, Buzíku?

ARTHUR: (Mateřsky) Buzy, nenech jí, aby tě vyprovokovala.

BUZ: (Ignoruje ARTHURA, na GINU, trošku se mu třese hlas) Nech Artieho na pokoji (chvíli váhá, jestli má pokračovat, nakonec odhodlaně) ty fúrie!

GINA: (pohrdavě, na BUZE) Ty vůbec nevíš, vo čem mluvíš.

ARTHUR: Buzy…

BUZ: (Skáče mu do řeči, na GINU) My právěže moc dobře víme, jak ses k tátovi chovala. Nezasloužíš si ho mít doma. My si ho pohřbíme na zahradě…

ARTHUR: BUZI!

BUZ: (Nevnímá ho) …vedle mámy.

GINA: (Vybouchne) JÁ, jak jsem se k němu chovala?! (Nevěřícně kroutí hlavou, pak klidněji, sarkasticky) Možná sis to v tý svý debilní makovici jenom malinkopoplet. Ona to totiž nebyla moje přezka, která v naší malé domácnosti lítala vzduchem víš.

(BUZ se nechápavě otáčí na ARTHURA)

ARTHUR: (Na BUZE) Vůbec ji neposlouchej. (Na GINU) Táta byl správnej chlap, slušnej.

(BUZ přikyvuje)

GINA: (Posměšně) Celý léta jste mu to žrali…

BUZ: Táta by nikdy nikomu neublížil.

GINA: … Nechtěli jste si připustit, jak to bylo s vaší mámou, a nechce to vidět ani u mě…

ARTHUR: (Výhružně) Mámu z toho vynech!

GINA: … Možná ji nakonec zabil v sebeobraně, chudák.

BUZ: Arti, co to říká? (Na Ginu) Máma umřela na srdce. Měla ho špatný.

GINA: (Sarkasticky) A to se projevovalo modřinama na krku a na rukách

a monoklama na vobličeji, pokud se nepletu. (S nenávistí v hlase) Ten jeho popílek mi doma dobře pohnojí kytky, a když zbyde, nasypu ho třeba do záchoda, co myslíte?

(BUZ dostává záchvat vzteku a chce se vrhnout na GINU, ARTHUR se ho snaží zadržet)

BUZ: PŘESTAŇ! Jsi zlá ulhaná fúrie! Mělas umřít místo táty!

ARTHUR: BUZY! Uklidni se!

BUZ: Měl tě zabít!

GINA: (Vrhá se na BUZE a oba mizí v levých dveřích, jsou slyšet rány): SEŠ AKORÁT STEJNÝZAVOSTALÝ

CHOLERICKÝ HOVADO JAKO BYL TVŮJ FOTR!

(GININA slova zapůsobí na ARTHURA jako rána elektrickým šokem, bez rozmyslu bere do ruky jednu z urnu ve dřezu a běží do levých dveří)

(Z levého pokoje se ozve GININ křik, pak dutá rána, a nakonec BUZOVO vzlykání)

ARTHUR: (jeho hlas zní dutě) Rozmotej tu fólii a přines hadr. A votři tu urnu cestou.

(Tma)