Markéta Machačíková a Aleksi Barrière udělali bezpochyby záslužný kousek – přinesli do divadla DISK opomenutou hru alžbětinského divadla. Jde o první uvedení Čarodějnice z Edmontonu u nás a pro většinu diváků i vůbec první setkání s tímto dramatem. Jazyk překladu Julka Neumanna je velmi současný, podobně jako zvolené inscenační postupy, nečekejte proto exkurzi do renesančního divadla ani rekonstrukci čarodějnických procesů.

Námět hry vychází ze dvou historických událostí: soudní výpovědi čarodějnice a života muže, který si vzal dvě ženy. Autoři dramatu našli způsob, jak oba příběhy propojit a odhalit na nich negativní vliv společnosti na jedince. Hlavní dějová linie odhaluje příběh Matky Sawyerové, stařeny ostrakizované občany Edmontonu. Když ženě nezbývá nic než ponížení a hněv, dovolá se ďábla (vtěleného do černého psa), aby se svým sousedům alespoň pomstila. Vyobrazení osudu čarodějnice doplňují ještě dvě další zápletky: příběh Franka Thorneyho, onoho bigamisty, který pojal první ženu Winifred proto, aby uchránil její počestnost, nevěda, že ji o ni připravil někdo úplně jiný a druhou ženu Susan, aby nepřišel o dědictví a zůstal po vůli otci. Mohlo by se zdát, že Franka vede k jeho činům vlastní chamtivost, ve skutečnosti však jen podléhá moci dvou vlivných mužů. Oba příběhy fungují téměř samostatně, dohromady je pojí jen téma a dobrý prosťáček Cuddy Banks, který se s ďáblem Psem spřátelí, když usiluje o srdce Susaniny sestry. Cuddy si nicméně díky své prostotě uchová jako jediný ze tří hlavních postav nevinnost. Když pochopí důsledky ďáblových činů, zažene Psa pryč. Osud Matky Sawyerové a Franka uzavírá společný soud. Stryga je odsouzena, zatímco Frankovi jeho okolí odpouští a dochází ke smíru mezi všemi postavami. Hříchy přítomných, které Matka Sawyerová v monologu před soudem odhalila, jsou ve všeobecném nadšení zapomenuty. To vše jen podtrhuje hlavní poselství: Ďábel není zničen, ale zůstává mezi lidmi a v podobě Psa si hledá nové společníky, kterým bude věrně sloužit. Tak dlouho, dokud jim nepřivodí zkázu.

Autorskému týmu se podařilo oba tragické příběhy umně odlehčit, bezpochyby i zásluhou překladu, a vytvořit příjemnou podívanou, při níž se divák nejednou od srdce zasměje. Kouzlem téhle inscenace jsou lehkost a švih, s nimiž se před námi dramatický děj rozehrává. Svižnému tempu inscenace Barrière s Machačíkovou podřídili i výpravu. Děj je umístěný do prázdné arény. Většina situací se tak odehrává na bílém čtverci, který ze tří stran lemují dvě řady lavic. Na nich herci mění kostýmy, někdy ale také vytvářejí živé obrazy, kterými naznačují stávající vztahy mezi postavami. Z lavic tak vzniká jakýsi meziprostor, kde se většinou přímo nejedná, ale přesto je významovou součástí děje. Výjimkou je závěrečný soud, při němž se proměňují v tribuny, a výstupy s ďáblem, který se po nich pohybuje v situacích, kdy jej vidí jen čarodějnice. Jakkoli se může jevit jako matoucí, scénické řešení je funkční. Herci totiž při práci s prostorem respektují významové proměny jednotlivých úrovní scény a pohybují se při přiznaných změnách kostýmů přirozeně. Jednotlivé změny probíhají hladce jako na běžícím pásu, v prostoru bez jediné rekvizity se všichni dobře orientují a z ničeho tak vzniká množství různých prostředí.

Lehkost a tempo jsou přednostmi inscenace, bohužel jí však zároveň škodí a jsou příčinou úplného zesměšnění závěru dramatu. Anna Císařovská nemá téměř žádnou příležitost odhalit charakter Matky Sawyerové před tím, než se tato postava začne dovolávat ďábla. Setkáváme se tak hned na začátku se zahořklou bábou, která spílá kde komu a spíše musíme domýšlet důvody, které ji k tomuto chování přivedly. Vypjaté polohy nicméně Císařovská zvládá velmi dobře, ať už jde o vyobrazení zášti či vzteku, její souhra s ďáblem (Psem Niny Horákové) je úctyhodná. Zcela jí ale chybí jiné polohy, ať už při prvním střetu s čertem, nebo v závěru, kdy ji ďábel opouští. Na Nině Horákové toho na první pohled moc ďábelského není. Inscenace totiž nevypráví o důmyslných nadpřirozených silách, kterým lidská povaha nemůže odolat. Je prostě o lidech. A tak i ďábel může být obyčejný pes, kterému jeho ďábelskost vdechli právě lidé. Přesně tomu postava, kterou Horáková vytvořila, odpovídá: Její ďábel je obyčejný psík, rarášek, blecháč, a přece slouží jako skvělý průvodce těm, kteří si chtějí dopomoci ke mstě. Je roztomile rozmarná, když se rozmýšlí, komu dá pac a je jedním z mála opravdu živoucích zvířat, která jsem kdy na jevišti spatřila.

Frank (Vuk Čelebić) je po celou dobu trochu démonický, jak si postava žádá a přitom se Čelebić nemusí bát velkých gest. Jeho herecký projev je celistvý, včetně tempa projevu, díky kterému nechává umně vyznět komiku některých replik. Zatímco po boku Winnifred Pavly Dostálové je ještě trochu váhavý, s druhou partnerkou Susan v podání Zuzany Volavé postavu dotváří. Jeho výkon se však propadá ve třech nešťastných situacích, které jsou v podstatě kamenem úrazu celé inscenace. První v pořadí je obraz zavraždění Sue a následné podobně nechtěně komické odhalení tohoto činu. Frankovo rozhodnutí zavraždit Sue se objevuje zcela nečekaně a samo o sobě tak působí nuceně a směšně. Když pak mrtvá ještě promluví, úsměvu se v publiku ubrání málokdo. I kdyby se Čelebić přetrhl, replika: „Ty ještě žiješ“ nemůže přinést nic než salvy burácivého smíchu. Do podobně absurdní situace se později dostávají herci ve scéně odhalení vraždy. Záminkou k objevení smrtící zbraně je totiž jediná realistická rekvizita v jinak stylizované scéně – pečené kuře. Ve chvíli, kdy se tato rekvizita ocitá na scéně, je každému jasné, jakým směrem se bude děj ubírat. Komika situace ovšem opět není záměrná, herci se jí brání a zachovávají vážnou polohu. Režisér i autoři jsou definitivně zostuzeni. Každá replika působí naivně a hercům tak nezbývá, než trapnou scénu přežít. Frankova tragická zvolání celou situaci jen korunují. Třetí v pořadí je pak společný soud. Čarodějnice je odsouzena, občané se na ni sesypou a zřejmě ji i usmrtí. Vše ale proběhne natolik klidně (opět tu je namístě ono „hladce“), že si toho snad ani nevšimneme. Pak přichází na řadu Frank, kterému všichni vesele odpouštějí, usmiřují se s ním a poklekají, a protože jejich jednání opět postrádá motivace, publikum se na účet herců zase dobře baví. Ze všech postav je asi nejpřesvědčivější Cuddy Banks (Michal Švarc), který neustále střídá přihlouplou polohu vesnického prosťáčka a přemýšlivou a laskavou chytrého dobráka. Díky tomu, že Švarc nepředstavil Cuddyho jako úplného hlupáka, bylo možné uvěřit jeho rozmluvě s ďáblem v rouše beránčím, kdy ho od sebe odhání. Švarcovy výstupy navíc fungovaly i přes zmiňované trapné situace a díky tomu se představení zcela nerozpadá.

Morální přesah hry je dnes stejně aktuální, jako v sedmnáctém století, u nás, jako v jakékoliv jiné societě. Pokud však autoři chtěli prokázat, že byl text na víc než tři sta let zapomenut neprávem, neuspěli. Jeho poselství v Barrièrově inscenaci zůstává ukryto. Jednání postav by mělo v závěru podtrhnout tragiku osudu Matky Sawyerové. Ochota, s níž se jednotliví občané horlivě usmiřují by měla být vlastně tragickým završením, kontrastujícím s optimistickým děním na jevišti. Nezáměrná gradující komika ale dosahuje v závěru svého vrcholu, hlediště namísto toho opět propuká v smích, protože jednání postav je zcela neopodstatněné. Repliky vyznívají naivně, nedomyšleně. Čarodějnice z Edmontonu působí, jako by si režisér neporozuměl s dramatiky a společně si házejí klacky pod nohy. Zda tahle hra může na jevišti fungovat bude muset prokázat její další inscenování, i tak ale stojí za to tuhle podívanou v divadle DISK vidět.