Olga, Máša a Irina Prozorovovy jsou inteligentní, vychované ženy, jejichž největší touhou je odjet do svého rodného města, Moskvy. Vyhlížejí do budoucnosti s nadějí lepšího života a nalezení skutečné lásky. Stále více si totiž uvědomují, že umět pět jazyků a hrát na klavír ve světě, kde se čas zabíjí prázdným filozofováním, hraním karet a pitím čaje, nemá smysl.

Absolventská inscenace katedry činoherního divadla Téměř TŘI SESTRY vznikla na základně klauzurního výstupu studentů 3. ročníku herectví. Přestože dramaturgyně Barbora Hančilová zkrátila drama Antona Pavloviče Čechova na polovinu postav, striktně zachovala dějovou linku. Vedle ústřední trojice sledujeme osudy jejich bratra Andreje, jeho ženy Nataši, barona Tuzenbacha, podplukovníka Veršinina a kapitána Soleného. Úprava vynechává postavu starce Feraponta či vojenského lékaře Čebutkyna, a do popředí jsou tak postaveni lidé mladé či střední generace. Ve studentském divadle se tento krok jeví jako naprosto autonomní a logický. Tvůrcům v čele s režisérem Tomášem Töpferem se naskytla výborná příležitost reflektovat témata, která právě k těmto věkovým skupinám promlouvají. Jelikož je Hančilová uvedena jako spoluautorka textu, očekává divák výraznou interpretaci či aktualizaci původní látky. Inscenace se však drží psychologicko-realistické tradice, čemuž pomáhá také vizuální stránka. Scénu Lukáše Mathého tvoří velká látková zástěna oddělující salón a halu, klavír, staré stolky, židle a závěsy po stranách. Veškeré úpravy při přestavbách mezi dějstvími provádějí sami herci. Kostýmům Anežky Strakové dominují klasické střihy a pastelové barvy.  Zachování ducha textu a jednoduché výtvarné provedení vytvořily velký prostor na propracování jednotlivých charakterů i situací, jež jsou vytvořeny velmi poctivě.

V centru příběhu stojí sesterské trio bojující s názory okolí i se sebou samými. Nejstarší Olga schovává pod maskou korektnosti závist vůči sestrám i světu. Přála by si být vdanou paní jako Máša a mít zpátky věk a krásu Iriny. Jako jediná z dcer generála Prozorova si všechny svoje stesky drží v sobě, radami se snaží udržet rovnováhu rodinného kruhu, přitom i ona by potřebovala někoho, komu se může svěřit. Kamila Trnková hraje racionální a praktickou ženu a po většinu času zachovává přísný výraz. Přesvědčivá je hlavně v dialozích se svými kolegyněmi. Prostřední Máša se zmítá mezi dvěma póly. Na jednu stranu v sobě nezapře mladickou touhu, na té druhé si uvědomuje svoje společenské postavení vdané ženy. Milostný románek s Veršininem pro ni představuje vítanou změnu a klíč k přežití. Po odchodu armády se jí iluze o lepších časech definitivně rozplyne a vrací se její hořká zatrpklost. Kamila Janovičová ji představuje jako ženu s největším tajemstvím a pouští se do výraznější expresivity. K vyjádření sebestřednosti postavy pomáhá  herečce povrchní tón, ostré pohledy do prázdna či znuděné protáčení panenek. Nejmladší Irina by měla být šťastná, ale opak je pravdou. Na pohled křehká dívka se postupně mění v silnou vyzrálou ženu, která je i přes všechny rány osudu připravená čelit budoucímu životu. Zocelená výchovou a tvrdou ruskou realitou si neúspěch nepřipouští. Jana Kotrbatá mísí veselé úsměvy naivní dívky se seriózní polohou. Ta jí sluší o poznání více, protože je paradoxně uvolněnější a tím pádem uvěřitelnější. Ženský element doplňuje ještě vypočítavá Nataša, které se jako jediné daří dosáhnout svých cílů a přání. Beáta Kaňoková vybočuje z čistě psychologického herectví, jednotlivé střihy mezi cukrem a bičem uplatňuje skrze groteskní prvky.

Andrej Michala Lurie má zdánlivě nejméně prostoru. Nepatrné váhavé úšklebky a ostýchavé pohledy podporují vytvoření nešťastného muže, neschopného se vymanit z područí své ženy i předsudků. Po smrti otce zůstal zapálený intelektuál jediným mužem v domě, a jak se ukazuje, je to na něj příliš velké břemeno. Alexandr Veršinin se podobně jako jeho tajná láska Máša zmítá mezi dvěma rovinami. Ochablý vztah ke psychicky nemocné manželce udržuje jenom kvůli svým dvěma holčičkám. Adamu Vaculovi pomáhají značná výška a hluboký hlas ztvárňovat nejautoritativnějšího muže příběhu, bohužel jeho často utrápený výraz nedovoluje odhalit další vlastnosti. Dalšími členy vojenské baterie jsou ještě Václav Švarc v roli Soleného a Viktor Javořík jako Tuzenbach. Švarc působící jako frajírek pomalu přechází z místního neurvalce k bytostně nešťastnému člověku toužícímu po naplnění vlastní existence. Javořík pak představuje zpočátku ostýchavého leč zamilovaného muže,  jenž si pevně stojí za svým.

Osm absolventů činoherního herectví je do svých rolí obsazeno především podle svého typu. Studenti dostávají na jevišti prakticky rovnoměrný prostor. Vzájemná a hlavně vyrovnaná souhra mezi členy posledního ročníku není vždy samozřejmostí. Mezi nejlepší chvíle patří právě ty scény, kdy je na jevišti větší množství postav. Drobné herecké akce totiž dotvářejí atmosféru vzniklých situací. Zatímco některá z postav mluví ve středu jeviště, divák má možnost pozorovat nepatrné pohledy a doteky mezi Veršininem a Mášou, sedícími u stolku na pravé straně, a hořkosladkou etudu s kartami mezi Tuzenbachem a Irinou u stolu na straně levé. Silné monology zastupuje Andrejova závěrečná promluva, již zčásti křičí do portálu představujícího Natašin pokoj. Jeho zhmotněné zoufalství se projeví naplno, když téměř šeptem upozorňuje sestry, aby mu nevěřily. Mezi dialogy vyniká závěrečný rozhovor Tuzenbacha a Iriny. Budoucí novomanželé sice nahlas pronášejí slova, naoko spolu komunikují, ale každý si v sobě vede svůj vlastní boj. Mladý baron si až moc dobře uvědomuje, že Irina se sňatkem souhlasila nikoli z vlastní vůle, ale z morální povinnosti. Budoucí učitelka si zase nepřipouští strach, který z jejich společné budoucnosti má.

Režisér Tomáš Töpfer vytvořil dynamický tvar pečlivě budující každou situaci. A především nechal hercům velký prostor ukázat svoje možnosti, což se ne vždy v DISKu daří. Mozaika gest, replik i pohybů vytváří vnitřně bohatý intimní svět Čechovových postav. Otázkou zůstává, proč se inscenátoři rozhodli upravit původní název. Slovo téměř totiž evokuje něco nedovyprávěného, něco, co skončí předčasně. Téměř TŘI SESTRY ale nic takového nenabízejí, řečeno je totiž všechno podstatné. Tragikomedie totiž končí tam, kde začala; Olga, Máša i Irina zůstávají uvězněné v provinčním ruském městě a definitivně si uvědomují, že veškeré naděje byly marné.