O přehlídce Děti-výchova-divadlo organizované Katedrou výchovné dramatiky ve spolupráci se Sdružením pro tvořivou dramatiku jsme v Hybris psali již několikrát1. Rok se s rokem sešel a na DAMU se odehrál už čtvrtý ročník této přehlídky. Navštívila jsem ji odhodlaná informovat o ní tak, abych neopakovala v předešlých textech vyřčené závěry. K mé radosti mi organizátoři DVD nevědomky pomohli tématem, jež tomuto ročníku přiřkli. Byly jím PŘESAHY.
Každý, kdo ve čtvrtek 13. 10. procházel foyer divadla DISK, musel tušit, že se něco chystá. Indicií mu mohla být růžová, která se stala barvou letošního ročníku a tento prostor zcela pohltila. Růžové byly sukně dívek, jež jsem potkávala na chodbě před sálem, stejně jako šle mužské části organizačního týmu. Pokud byste, podobně jako já, prozíravě přistoupili ke čtení pastelových papírků visících na niti, pochopili byste, že (i) samotná výzdoba má zpřítomnit ono zaštiťující téma přehlídky, a není tedy jen „hezky růžová“. Zájemci zde totiž formulovali své úvahy o přesazích dramatické výchovy nebo sdělovali zážitek z vystoupení na „posvátné“ půdě DAMU: „Jsou diváci diví lidé?“, „Tento duchaplný text přesah-“, „Hrát v DISKu bylo boží!“. Barevná stylizace, design, řekněme jakýsi „ksicht“2 , který přehlídce studenti KVD vtiskli, ovládl část školy, čímž zároveň upozornil na jejich sestup doslova z hůry DAMU, aby nám ukázali, jak dalece může dramatická výchova přesahovat školní prostředí.
V programu přehlídky jsem si tak, jak to mám ve zvyku, zakroužkovala položky a tituly, které mě zaujaly, a vyrobila si tak vlastní mapu DVD. Jejím prvním bodem byla diskuze, která se konala v Galerii AMU. „Přesahy dramatické výchovy nejen do jiných oborů,“ stálo v programu. Do diskuzního pléna jsem usedala mírně nesvá z toho, že nevím, o čem se bude vlastně diskutovat. Dozvím se snad něco o přesahu dramatické výchovy do každodenního života? Nepřesahují svým způsobem všechny druhy umění do světa mimouměleckého? Podvědomě jsem cítila, že o tom asi diskuze nebude, a tak jsem očima hledala nápovědu. Zaujalo mě složení hostů, z nichž přirozeně nejvíce „vyčnívala“ žena v jeptiškovském hábitu. Na základě stereotypní představy o uplatňování dramatické výchovy mě hned napadlo, že bude zřejmě hovořit o využívání divadelních postupů ve výuce na církevních školách a školkách.
Zanedlouho po zahájení debaty jsem však byla vyvedena z omylu. Sestra Angelika Pintířová pracuje ve výchovném ústavu, a mluvila proto o svých zkušenostech s mladistvými, kteří si s sebou jako stigma nesou nejrůznější delikty. Ty většinou plynou z nedostatku sebevědomí, jímž jsme v dospívání trpěli snad všichni. Mají pocit, že nejsou DOST. Dost hezcí, hubení, schopní, zodpovědní nebo talentovaní. Nejčastěji prý „umí jen ten rap“. V jednom z projektů bylo jejím pedagogickým úkolem nejprve změnit postoj těchto kluků k divadlu jako k něčemu, co je pro ně formálně a priori „trapné“, protože, jak sami říkají, „se dneska všechno točí na Youtube!“ A potom skrze pečlivě zvolené prostředky podnítit jejich „raperskou“ tvořivost. Právě v roli raperů se totiž cítí nejlépe. Formou specifické rytmické mluvy a hry se slovy, které jsou této hudbě vlastní, se můžou bez problémů vypsat ze svých trápení či životních prohřešků. Takový Eminem přece na drsně upřímné raperské poezii „ze života“ postavil celou svou kariéru. Už předem bylo jisté, že na výsledný divadelně-hudební tvar budou slyšet i ostatní svěřenci a své vrstevníky za něj také patřičně ocení. „Jste DOST dobří!“ slyšeli tvůrci z úst ostatních.
Dalším hostem byla Renata Vordová, angažující se v projektu s cílem minimalizace šikany. Na podobném principu jako prostředky dramatické výchovy uplatňované ve výchovném ústavu funguje i její práce s dospělými. Společně s učiteli základních a středních škol hledá motivace jednání dětí, aby se pedagogové v rozdělených rolích mohli na chvíli „vcítit“ do kůže dospívajících „puberťáků“ a prožít si to, co je v daném věku považováno za hrůzy. Během promluvy paní Vordové se mi najednou začínaly vracet vzpomínky na základní školu. „Kluci se se šprtkama nebaví!“ „S tebou já v jedné lavici sedět nebudu, protože jsi divná!“ Dospělí v mém okolí tenkrát nechtěli věřit, jak kruté věci si děti mohou říct a jak moc teprve formující se duši zabolí. Souhlasně pokyvuji hlavou. Jen ať se učitelé naučí větší empatii! Šikanu, podobně jako jiné patologické jevy, jež jsou přirozenou součástí naší společnosti, nelze pochopitelně zcela vymýtit. Avšak systematická práce se školními autoritami je činí schopnými rozpoznávat projevy šikany v nejnižších stádiích a adekvátně na ně reagovat. Dospívající děti totiž mnohdy potřebují jen o něco větší pochopení, než jakého se jim běžně dostává.
V Galerii AMU hosté zmínili ještě poslední příklad oblasti, v níž se dramatická výchova může uplatňovat – tzv. bibliodrama. Rozhlížela jsem se po diskuzním plénu. Těžko říct, kolik bylo v publiku věřících, kteří tušili, o čem je momentálně řeč. Osobně jsem pojem bibliodrama slyšela poprvé. Slova se opět ujala jeptiška, aby vyprávěla o své praxi, a já jsem se tak dozvěděla, že bibliodrama je zvláštní typ pedagogického procesu, kdy jeho účastníci rozehrávají náboženské texty. Z její zkušenosti vyplynulo, že je nejdůležitější hlavně zrušení přehnaného respektu, jejž k Bibli zbožní i ateisté pociťují. Naopak by se k ní mělo přistupovat jako k jakémukoliv jinému materiálu k dramatizaci. Divadelní forma je zcela mylně chápána jako něco příliš světského, co může vznešený náboženský text zneuctít. Zdivadelňování bohoslužeb však znal již středověk a ještě v baroku se divadlo rozvíjelo v řádových školách a náboženských bratrstvech. Bibliodrama tak v návaznosti na historickou tradici skrze rozehrávání biblických příběhů odhaluje různé podtexty, které se skrývají za známými narativy, a hledá tedy vztah mezi dnešní skutečností a skutečností popisovanou v Bibli. Účastníci se snaží porozumět lidskému jednání, s nímž se běžně setkávají, a činí tak právě skrze biblické obrazy, symboly a vyprávění. Cílem bibliodramatu je tedy najít nadčasovost příběhů, tak, aby byly významy náboženských kázání jasnější.
Diskuze se téměř po dvou hodinách pomalu chýlila ke konci a má prvotní nejistota byla ta tam. O přesazích jsem měla najednou mnohem konkrétnější představu. Byly zde pojmenovány ty mimoškolní oblasti, v nichž dramatická výchova dosahuje pozoruhodných výsledků při kultivaci, socializaci jednotlivců či skupin nebo v osobnostním rozvoji a získávání určitých dovedností. Stává se tak více psychoterapeutickou záležitostí, jejímž cílem může a nemusí být představení tak, jak to známe ze školních „dramaťáků“. Nejdůležitější je v dramatické výchově vždy samotný proces.
Následující dny přehlídky ukázaly, jak je ono téma PŘESAHY široké. „Naším úkolem zde není rozebírat představení z hlediska divadelního, ale hledat přesahy k sobě navzájem,“ zahájil první diskuzi v Řetízku moderátor a student KVD Jan Hnilička, čímž osvětlil, že nás nyní budou zajímat o něco skromnější podoby přesahů, než byly ty oborové - tedy mezi jednotlivými inscenacemi v programu. Společně jsme se snažili nad představeními zamýšlet jinak, nedivadelně. Příhodně proto bylo i zaměření třech hostujících pánů mimodivadelní – přítomen byl psycholog Martin Sedláček, spisovatel Radek Malý a filozof Matěj Král.
Nejvíce se během diskuzí v Řetízku skloňovalo téma hledání, jež je zároveň důležitým prostředkem pedagogického procesu. Divadlo dětem pomáhá vyrovnat se s reálným světem, jemuž kvůli uzavřenosti do světů virtuálních, počítačových mnohdy nerozumí. Právě díky divadlu se s ním dostávají do kontaktu, hledají k němu svůj postoj a ten nám pak v divadelní formě sdělují. Náhle vyvstalá vzpomínka na léta v „dramaťáku“, kde jsme se rozhodli „secvičit“ Muzikál ze střední (High school musical), mi najednou nepřišla tolik úsměvná. Byli jsme fascinováni prostředím americké střední školy, v němž je možné objevit dosud netušený pěvecký talent a zinscenovat skvělý muzikál. A tak jsme s veškerou vervou tančili a zpívali, abychom vyjádřili svou jasnou představu o tom, jak by měl vypadat náš poněkud nudný „gympl“. Chtěli jsme v dominujícím světě dospělých, jenž nás obklopoval, vypovídat o nás, o našem životě a problémech. Našli jsme tedy téma, které nás bytostně zajímalo a k němuž nám divadlo pomohlo se vyjádřit, ukázat náš svět ostatním.
Dle mého názoru bylo úspěšné také hledání adekvátních forem sdělení, které diváky DVD překvapovaly svou avantgardností a inovativností. Zmíním například výtvarně i herecky stylizovanou inscenaci souboru Veselé zrcadlo s názvem Wernischáž, kdy tvůrci zdivadelnili básně Ivana Wernische. Z koláže poezie pochopitelně nelze vyčíst scénické řešení, což klade na inscenátory větší nároky. Měli by zvolit inovativní, co možná nejméně ilustrativní přístup. To se zde podařilo stylizací do sošných pozic (herci na začátku představovali exponáty v galerii), přehnanou artikulací a hrubě načrtnutými schematickými situacemi. K expresivnímu a zároveň neživoucímu dojmu jim pomohlo mrtvolné líčení (bílé obličeje, černé oči), ale i způsob pronášení Wernischových básní. Kromě toho nás Wernischáž přesvědčila také o tom, že studenti střední školy skutečně čtou poezii, jež není součástí povinné maturitní četby. Poezie je přece jenom pro současné děti a dospívající poněkud obtížný literární druh, jemuž, jak jsem si myslela, čtenářsky příliš neholdují a ani ji netvoří. Hned následující představení mě však z mého omylu vyvedlo.
Abstraktní žvýkačka byla pásmem autorské poezie čtyř dívek, jež nám touto pro dětské a studentské divadlo poměrně nezvyklou formou sdělovaly, s jakými problémy se dospívající dívky běžně potýkají. Básně působily o to víc zajímavě a zábavně, že byly složeny na každé písmeno z abecedy (proto název Abstraktní Žvýkačka). Dívky do výsledného tvaru vtělily i problémy, jež jim během tvůrčího procesu činila některá písmena. Takové tvrdé Y se prostě s ničím nerýmuje, a proto autorky zazpívaly refrén známé písně od Beatles, Yesterday. Nejvíce jsem však ocenila spojující téma básní, dívky se totiž vypsaly z toho, jak jsou kluci trapní, nedospělí, jak na ně dívky kašlou, ale jen dokud nepotkají toho, po němž touží. A když dotyčný zamilovanou ignoruje, tak je stejně trapný a nedospělý jako všichni ostatní.
Posledním příkladem pak může být představení Jelizaveta Bam ZUŠ Na poslední chvíli, během kterého jsem se za svou roli sebestředné, povrchní, „růžové“ slečny s psíkem v Muzikálu ze střední zase trochu zastyděla. Mladí tvůrci absurdní text ruského spisovatele Daniila Ivanoviče Charmse, který zachycuje politickou nespravedlnost dvacátých a třicátých let, doplnili reprodukovanými projevy prezidenta Vladimira Putina o konfliktu na východní Ukrajině. Poukázali tak na to, že situace minulého století se ve své podstatě neliší od situace v současném Rusku. Celkové vyznění inscenace bylo výsledkem intenzivního zájmu tvůrců o současnou politiku. Jsem si celkem jistá, že se ti diváci, kteří stále věří, že je „dnešní mladá generace zkažená internetem“ a že se „nezajímá o současné politické dění“, po zhlédnutí Jelizavety Bam nad podobnými prohlášeními zamysleli. Najednou se totiž zdála být pejorativní a poněkud nepravdivá.
Jeden z největších zážitků jsem si odnesla z představení You, generace ZUŠ Jana Štursy, během něhož se objevila další podoba přesahu - přesah do reálného světa. V jakémsi manuálu nám děti ukazovaly, jak natočit video na Youtube. Představovaly tzv. youtubery natáčející videa o nejrůznějších věcech z každodenního života – o hraní počítačových her, o tom, jak se nejlépe namalovat nebo učesat, jak ten či ten dostal nový mobil, co všechno umí apod. Myslíte si, že youtubeři jsou dnešní generace Z ?3 Tento omyl děti vyvrátily, když zrušily hru a přesáhly ji vystoupením za sebe samé: „Já jsem Tereza a umím hrát na klavír.“ „Jmenuju se Metoděj a píšu básničky.“ „Jsem Oscar a chodím do dramaťáku!“ Poselství inscenace nám tedy radilo, abychom neházeli všechny děti do jednoho pytle zjednodušujícím pojmenováním celé generace. Rodí se v ní totiž nejen youtubeři, ale i budoucí klavírní virtuózové, básníci či dokonce herci!
Přesah do reálného světa se během DVD odehrál i tak, že si mladí tvůrci osvojili známý motiv mnoha dětských her. Všichni jsme si jako malí hráli na dospělé a snili o tom tolik vzdáleném světě, jenž není naplněn nesmyslnými příkazy, zákazy a pravidly. Motiv hry na dospělé a vidění „dospěláckého“ světa vůbec se na přehlídce objevil hned několikrát. Osobně mě zaujala inscenace Jak se Trivoj smrskl souboru Tři boty ze ZŠ a MŠ Třebotov, v níž se ve zkratce odehraje skutečně to, co stojí v názvu. Důležité však je, proč se začne jinak normálně velký Trivoj zmenšovat. Rodiče si ho jednoduše nevšímají, a proto i fakt jeho zmenšování berou jako další lumpárnu, nad níž mávnou rukou. Trivoj se však nevzdává a vymyslí efektivnější způsob, jak na sebe upozornit – na konci zezelená.
Prolínání svobodomyslnějšího spontánního světa dětské fantazie se světem dospělých proniklo i do bloku recitace. Na chvíli jsem se ocitla v poněkud bizarním světě, v němž se jedné staré paní sbíhají sliny nad pečenou husou tak moc, že doma vytvoří malé brouzdaliště, nebo kde se dva dobrosrdeční kamarádi rozhodnou pomoci klepajícímu se pejskovi s artritidou, a tak ho pro zahřátí upečou v troubě. Vrcholem bloku byl však recitátor, který s nadšením vyprávěl, co všechno by dělal jako dospělý. Už by si nečistil zuby před spaním, neumýval ruce před jídlem, nedělil se s ostatními o hračky a hlavně, nikoho by neposlouchal! Přesvědčil nás tak o tom, že být dospělým je vlastně hrozně fajn!
V prostředí DAMU stála KVD vždycky trochu „mimo“. A není to jen kvůli tomu, že sídlí v poměrně zapadlém koutě fakulty. Hlavním důvodem je, že různorodé dramaticko-výchovné projekty směřují do jiných vod než těch čistě uměleckých. Ba co víc, estetično, které je divadlu jakožto umění vlastní, v nich hraje spíše podružnou roli. Proto se kolem této katedry a koneckonců i kolem oboru dramatické výchovy vytvořily různé mýty a stereotypy (jedním z nich je její spojitost pouze s výukou ve školách). I od toho je tady přehlídka DVD, sama o sobě totiž přesahuje prostor katedry a, což bylo na letošním ročníku vidět nejvíce, propojuje obory napříč fakultou. To se v souvislosti s KVD děje zřídkakdy. Nakonec se proto neubráním pojmenování ještě jedné formy přesahu – přesahu fakultního i mezifakultního. Produkční zázemí festivalu zajišťují studenti z katedry produkce nebo přímo produkční divadla DISK. Do workshopů pro děti byli zapojeni například studenti herectví a v neposlední řadě přehlídku dokumentovala studentka fotografie z FAMU. DVD tedy není „jen“ přehlídka dětského a studentského divadla, ale vzniká zde také prostor pro setkávání studentů a tvůrců budoucí generace.
Během čtyř dnů strávených na DVD mi na mysl hned několikrát přišlo jedno zásadní jméno české historie a literatury. Už Jan Amos Komenský totiž věděl, že učení skrze divadlo (tzv. škola hrou) je člověku od narození vlastní, přirozené a mělo by se ve škole i mimo ni plně rozvíjet. Právě z toho důvodu dramatické prostředky často využívají pedagogové (např. učitelé školních „dramaťáků“) a jiné autority bez hlubších znalostí oboru. A proto se také dramatická výchova uplatňuje v různorodých mimoškolních odvětvích prostřednictvím širokého spektra postupů, např. v sociálních službách, ve výchovných ústavech, může fungovat v korporátní sféře, v profesionální přípravě na povolání, která jsou založena na kontaktu s druhými (učitelé, lékaři, politici, manažeři, prodavači aj.), může být socioterapií nebo se uplatňovat v psychoterapii. Ona „přesahovost“ je tedy dramatické výchově vlastní, stejně jako člověku divadlo či obecněji hra a nápodoba. A právě na tuto její specifickou vlastnost letos přehlídka Děti-výchova-divadlo svými PŘESAHY upozornila.
1 Např. text Adély Vondrákové A pak že děti na jeviště nepatří nebo Kateřiny Holé s názvem Divadelní výchova dítek v Čechách.
2 Z rozhovoru s Radkem Marušákem pro portál hithit.cz. Dostupný z: <https://www.hithit.com/cs/project/2787/prehlidka-detskeho-a-studentskeh…; Právě na něm mohli zájemci přehlídku DVD finančně podpořit.
3 Za generaci Z se obecně považují děti narozené od poloviny 90. let do současnosti.