Zmatky chovance Törlesse je první román rakouského spisovatele Roberta Musila. Příběh začíná příchodem mladého intelektuála ze zámožné rodiny Törlesse na elitní internát. Skrze jeho školní zážitky a zkušenosti popisuje autor problémy, se kterými se mnozí studenti ve školním prostředí potýkají. Šikana, zneužívání a objevování vlastní identity jsou jedny z hlavních témat Musilovy románové prvotiny.
Törless (Vladimír Pokorný) je zpočátku v prostředí internátu nejistý. Stýská se mu po domově a přátele si hledá obtížně. Navíc ustálený kolektiv spolužáků využívá nováčky k zvyšování ega a upevňování vlastní moci. Za oběť si vyvolí Basiniho (Filip Březina), studenta, který se u spolužáků zadlužil natolik, že se musel uchýlit k drobným krádežím. Místo toho, aby byl zločin řádně nahlášen a Basini jednorázově a dle práva potrestán, jak zpočátku velí Törlessův cit pro spravedlnost, se dvojice mladíků (Kryštof Bartoš a Vojtěch Vodochodský) rozhodne nechat si zloděje ve spárech své moci. Do partičky trýznitelů se připlete i sám Törless. K šikaně se přidává ze strachu, ale také z pýchy, která pramení z jeho vyvolení mezi ty, kdo ponižují. Trojice Basiniho neudá, ale na oplátku po něm žádá, aby vykonal vše, co si zamane, a to i v případech „kdyby měl jednat proti své vůli“. Ponižování a brutalita týrání postupně narůstá. Psychické i fyzické trápení jde od povelů k štěkání, přes bičování a svlékání se až k sexuálnímu zneužívání. Inscenace sleduje Törlessovo počínání v nové skupině mladých tyranů, stejně tak jako jeho vypořádávání se s šikanou, která se mu příčí, ale zároveň ho nevysvětlitelně přitahuje.
Dramatizace, která byla pro inscenaci vytvořena režisérem Ondřejem Štefaňákem a dramaturgem Martinem Satoranským, se snaží tematicky předlohu ctít. Text kromě tradičních dialogů intenzivně pracuje se samotným vypravováním z pohledu vypravěčů, kteří se ocitají přímo na jevišti. Prolínají se tu narativní scény, kdy je veškerá pozornost věnována převyprávění děje, s linií více dialogickou, respektive monologickou. Zde herci vystupují nestylizovaně a civilně. Ve vyprávěcích částech jsou však vedeni k až groteskní nadsázce. Záměrně text nepřirozeně deklamují a stávají se tak nestrannými průvodci a komentátory inscenace. Její plynulost, ale tím i naléhavost brutálních dialogických pasáží, je díky těmto četným zcizením narušena, a vytrhává tak diváka z napětí, které bylo do té doby budováno.
Scénografické oddělení jednotlivých částí se drží stejně striktních pravidel jako herectví. V momentě, kdy se přechází k vypravování, se herci pohybují v zadní časti jeviště, na schodech, které jsou osvětlené bílými neonovými lištami, zatímco v dramatičtějších situacích se přibližují divákům. Intimnější a naléhavější atmosféra je podpořena tlumenějším světlem a tmou v zadní části schodů, kdy jsou vypravěči odříznuti od postav. Celá koncepce tak vyjadřuje všudypřítomné napětí, jako by se postavy snažily vzepřít diktátu zvenčí. Někdy se zdá, že i kdyby samy chtěly, z koloběhu násilí se již nikdy nevymaní (tato skutečnost je metaforicky znázorněna ke konci inscenace, kdy všichni herci začnou běhat v kruhu a po pár opakováních se opět vrátí k dokončení příběhu).
Štefaňák se scénografem Hanyšem vytvořili esteticky čistý prostor sterilní školní tělocvičny. V lesklé ploše podlahy se odráží jakákoli nepravost; špína na ní svítí více než kde jinde. Metafora morálního bahna je v inscenaci dotažena do úplné doslovnosti v momentě, kdy jeden ze studentů Basiniho nutí, aby se polonahý válel v hlíně, kterou na něj vysypal, a u toho chrochtal. Absence čehokoli, za co by se mohly postavy schovat (krom tělocvičné kozy), je nutí jednat v otevřeném prostoru. Ten by sice ke spřádání spikleneckých plánů a odporných intrik mohl být značně nepohodlný, avšak na jednání postav se transparentnost prostoru nijak nepodepisuje. I přes jeho čistotu se hrdinové uchýlí ke zlu. Vše, co má být skryto, je provedeno všem na očích. Demonstruje se tak předstíraná slepota okolí vůči násilí. Törless, který šikaně přihlíží a párkrát se jí v okamžiku slabosti i aktivně zúčastní, je pak vystaven svému všudypřítomnému odrazu (který umožňuje lesklá zem). Zrcadlo, které ho na každém kroku provází, ho nutí ke zpytování, jež ho postupně vnitřně rozkládá a nakonec i donutí ze školy odejít.
Inscenace staví na kontrastu davu a individuality. Neschopnost vzpoury vůči jakémukoli zajetému systému je její hlavní téma, které prostupuje všechny složky. Davovost a uniformitu zvýrazňuje i specifická práce s částí hereckého souboru, která zastává roli sboru. Všichni jsou oblečeni v bílých upnutých košilích a černých kalhotách a společně potlačují sebemenší anomálii. Nastane situace, kdy se přesunem na schody ze stáda studentů zrodí vypravěči, kteří začnou určovat, kdo bude hrát koho. Tak se stane, že kolektiv čtyř dívek odsoudí jednu z nich k roli prostitutky Boženy (Denisa Barešová). Přesným úkrokem stranou směrem od vyvolené a společným vyřčením „Děvko“ nezvratně určí osud čtvrté dívky a jakákoli vzpoura vůči rozhodnutí není možná. S vypravěčskou masou inscenátoři nakládají jako s bezpohlavním monstrem, u něhož nezáleží na jeho fyzickém vzezření, natož pak na jeho myšlenkách, hodnotách či postojích.
Jak se člověk rozhoduje, když jedná sám za sebe, a jaký vliv na něj má nápor davu souputníků? Jednáme zbaběle, když víme, že naše rozhodnutí jsou skryta pod bezpečnou střechou instituce školy nebo snad našeho společenského statusu? Můžeme se chovat bezohledně a parazitovat na slabších jen proto, že jsme mladí, a tudíž máme nárok chybovat? Jako by všeobecný úzus, že chybovat je lidské, Törlessovi a jeho kumpánům v podstatě budoval alibistickou skrýš, do které se schovávají. Všechny ty zmatky odehrávající se v hlavě šestnáctiletého studenta inscenace nakousne, ale už mu nedá prostor pro to, aby se k nim vyjádřil.
Jedinou výjimkou je úplný závěr, kdy se Törless ocitne (poprvé!) úplně sám na jevišti. Všechno postupně, možná stejně jako jeho naděje, zhasíná. Jediný světelný bod míří na ustrnutého Törlesse, na jeho mysl, ve které se rodí a zaniká nespočet myšlenek. Díky úplné tmě a jedinému zužujícímu se bodovému světlu, které se zaměřuje jen na jeho obličej, se protagonista promění v jakousi mluvící hlavu. V dlouhém monologu se valí na diváky proud úvah a idejí, kterým byl doposud prostor ubírán. Pravděpodobně se tak poprvé stává proto, že následuje Törlessův dobrovolný odchod z internátu. Po mnohých zcizujících momentech, jež skoro až ironizovaly brutalitu a násilí, se začne odehrávat něco zcela nového a nečekaného. Inscenace po celou dobu Törlessovi moc prostoru pro vyjádření a diferencování se od davu nedává. Zároveň je patrné, že ho moc nad bezmocným nevysvětlitelně a proti jeho vůli uspokojuje, a to ho tlačí do kouta. Kdykoli se chtěl zachovat správně, byl umlčen. Postupně pak ztrácel kontrolu sám nad sebou. Náhlým zvratem (prázdná scéna, tma a intimita sdělených myšlenek) jako by se od všeho osvobodil. Jeho svoboda rozbije koncept, který místy až přehnaně lpěl na ději, a potlačoval tak filosofičnost Musilovy prózy.