Film slavného maďarského režiséra Bély Tarra svou mí- rou beznaděje představuje dílo, u kterého můžou zůstat až do konce snad jen lidé pevných nervů. Pomalým tempem a nedějovostí snímek vzbuzuje pocit nekonečného trvání, které ale velmi efektně dokládá autorův záměr představit svět plný marných bojů a vnitřní prázdnoty.

Tarrovo dílo vzniklo na motivy příběhu ze života Friedricha Nietzscheho. V roce 1889 utrpěl filozof šok, když nemohl snést pohled na vozku bičujícího koně, který nechtěl nebo nemohl dál pokračovat v cestě. Tehdy jej filozof objal, aby ho chránil před údery. Od této chvíle pak deset let nepromluvil. Příběh však nesleduje myslitelův život, nýbrž se vydává cestami koně a jeho majitelů - starého vozky Ohlsdorfera (János Dérzsi) a jeho dcery (Erika Bóková).

Děj je soustředěn jen do zchátralé chatrče a přilehlého okolí. A na tomto omezeném prostoru Tarr zachytil celý svět, respektive to, co podle něj ze světa zbylo. Vše bylo zničeno… Dozvídáme se to v jediném delším monologu souseda, který snad přišel odnikud a stejným způsobem zase zmizel. Postavy filmu, jen živoří, protože je stejně všechno marné. Nežijí spolu, ale vedle sebe. Veškerý dialog je minimalizován na pár replik týkajících se několika málo akcí, které konají.

Těch několik, až rituálních činností, se odehrává takřka v reálném čase, a nekonečné záběry jen zesilují pocit nicoty a zoufalství. Styl, jakým je film budován, spočívá v opakování stejných obrazů, jen zachycených jinou kamerou a z jiného úhlu. A právě tato dokonale promyšlená technika působí gradaci ubíjejícího pocitu. Veškerou činností na půl těla ochrnutého Ohlsdorfera a jeho dcery je uvařit brambory, sníst je, dívat se z okna, přinést vodu ze studny, svléct se, jít spát, pak vstát a znovu se obléct. Nic víc. Každý pokus o odchod, o útěk je marný. Vichřice, která časem zesiluje, a kůň, který už nemůže jít dál, nutí postavy, aby se zlomené vrátily zpět, a pak další den všechno znovu a znovu opakovaly…

Film není založený na detailním hereckém zpracování akcí, hlavní efekt spočívá spíše v dokonalém osvětlení tváří herců a velice expresivních výrazech jejich zmučených obličejů, čekajících na konec všeho. János Dérzsi ztvárnil Ohlsdorfera jako životem usmýkaného bojovní- ka, kterého nemoc a neustálá vichřice, jež ve filmu symbolizuje tíhu překážek, srazila na kolena. Jeho prohra je nejvýraznější ve chvílích, kdy mu nezbývá nic jiného, než se posadit za oknem a na běsnící bouři se už jen dívat. Stejně pronikavě i Erika Bóková ztvárnila postavu mladé ženy, která je přes svoje mládí již stará a v jejímž obličeji zůstal jen stesk a zlomená naděje. Souhra obou herců je až do posledního detailu vyvážená a představuje dokonalý obraz bezvýchodného soužití. Hercům napomáhá velmi zručná práce kameramana Freda Kelemena, který projevil velký smysl pro detail. Jeho záběry v chatrném domě silně podtrhávají bídu a tíhu života postav.

V Nietzscheho příběhu se kůň zastavil, vozka se svou dcerou naopak setrvávají v nekonečném koloběhu absurdity. Nedochází jim, že život nabízí i jiné cesty, a že je chybou vsadit jen na jednoho koně. Tarrův film mě svou esteticky dosaženou ponurostí přesvědčil, že je přes existenciální tíhu důkazem toho, jak lze ze skromného děje vydobýt silný vzkaz o nenaplně- nosti života.