Jedna DAMU jaro nedělá. Tak znělo heslo loňského ročníku festivalu Zlomvaz, během jehož konání představili své inscenace studenti sedmi evropských uměleckých škol.

Letošní dvaadvacátý ročník pak motto svého předchůdce mnohonásobně předčil, když jen v prostorách pražské divadelní fakulty uvedl na 30 inscenací studentů z celého světa.

Příčinou bylo sdružení festivalu Zlomvaz s Pražským Quadriennale 2015, které nabízelo komplexnější vhled do tvorby budoucích divadelních profesionálů a možnost vyzkoušet si organizaci větší a nákladnější mezinárodní akce.

Společným tématem se stal Sdílený prostor: Hudba Počasí Politika, které mělo poukázat na neviditelné scénografie.

Avšak odpověď, co si pod tímto pojmem představit, mi festival už neposkytl. Tematické vymezení se ukázalo jako příliš volné, umožňující tvůrcům přihlásit se do programu takřka s čímkoli. Například i s projekty, které v době přihlášení neměly hotový základní koncept, což bylo znát především na venkovních performancích. Ani představení v Disku posléze nevynikala scénografií, jež by divákům představila nové tendence v oboru, natož aby pak mezi sebou korespondovala po obsahové stránce.

Úsměvnou složkou festivalu pak byly ambiciózní diskuze v angličtině, jež musely následovat po každém uvedeném titulu. Vzhledem k povšechným anotacím jednotlivých inscenací často nezbývalo než improvizovat bezprostředně po skončení představení, konfrontovat soubor s faktem, že jej vůbec nějaká diskuse čeká, a následný akt odbýt za přítomnosti hrstky zůstavších zvědavců.

Jakkoli se tedy letošní Zlomvaz honosil vysokým počtem multikulturních návštěvníků a pestřejším programem, ono megalomanské měřítko (a s ním spjatá nepřehlednost a neucelenost) mělo za následek odcizení, namísto aby poskytlo potřebný prostor a volnost k setkávání diváků a tvůrců, studentů uměleckých oborů a divadelních příznivců.