Send in the clowns,“ reprodukovaně zazní od britské hudební skupiny Tiger Lillies v závěru inscenace Věc. Divadlo DISK totiž není prostorem opanovaným pouze absolventskými inscenacemi a projekty Divadelní fakulty, ale své klauzurní projekty zde pravidelně prezentují i studenti pantomimy.

Záměrem Katedry nonverbálního divadla HAMU je postupně studenty seznámit s různými styly mimického divadla. Po prvním ročníku, jehož hlavní náplní je klasická imaginární pantomima a tělesný mimus, se studenti věnují žánru klaunérie a grotesky pod vedením mima a zdejšího dlouhodobého pedagoga Števa Capka. Během cvičení postupně hledají svou komickou figuru, rozvíjejí ji při tvorbě krátkých skečů a v závěru studia druhého ročníku vytvoří společný autorský projekt. Klauzurní Věc s podtitulem meziplanetární clownerie, která měla premiéru již v druhé polovině května, se inspirovala nejen hledáním jedinečných klaunských postav, ale i odvěkým hledáním mimozemské civilizace ve vesmíru.

Již příchod do hlediště divadla DISK je obestřen tajemstvím. Vstup je zahrazen černými paravány a střeží ho dva „muži v černém“ (Lukas Blaha, Andrej Lyga) připomínající postavy stejnojmenné americké filmové trilogie. Plynule pouštějí omezený počet diváků za černou zástěnu ozdobenou světelným řetězem, která představuje teleport – není však zcela jasné, zda se přenášíme do útrob přísně střeženého výzkumného centra, například do známé konspirační Oblasti 51 simulující prostředí planety, nebo přímo na ni. Vesmírné bytosti (Pavla Neuhöferová, Zuzana Drábová, Michaela Stará, Jonatan Vnouček, Ondřej Dlohoš, Minna Lund) si však uvědomují, že jsou diváky sledovány. Na scénu postupně vstupují zpoza černého portálu s obezřetností a ostychem, který ale vzhledem k jejich hravé druhové povaze brzy mizí.

Od počátku pohyb postav do velké míry definují výrazné stříbrné kostýmy od Simony Drábové tvořící pod značkou VerLyba – Šapitó Fešn. Jeden z mimozemšťanů s výraznými ostny na předloktí se stylizovaně pohybuje exponovanými skoky do dálky zakončenými vítěznými skřeky (Michaela Stará), další s ulitou na hlavě naopak v předklonu napodobuje rozvážné tempo hlemýždě (Zuzana Drábová). Pohybové ztvárnění i zpracování kostýmů však nesklouzává k jasnému pojmenování a stále ponechává divákovi volnost vytvářet si pro jednotlivé postavy různá označení dle vlastních asociací. Současně kostýmy doplňuje i modrobílé celoobličejové líčení, extravagantní úprava vlasů a stříbrně nalakované nehty všech účinkujících.

Z typu kostýmu také vychází samotné chování bytostí. Zatímco ostnatý mimozemšťan je spíše dominantní a ostatní vede při ranní ekvilibristické rozcvičce, mimozemšťan se zdobným, až jednorožčím chvostem (Pavla Neuhöferová) se pro změnu projevuje jako roztomile prostoduchý člen společenství svým naivním chichotáním. I přes osobnostní rozdíly však na planetě všichni žijí v harmonickém soužití, jež v mnoha aspektech evokuje dětský televizní pořad Teletubbies. Poklidnou atmosféru s komicky překroucenými pravidly, jakými je například hra fotbalu vsedě, ale náhle naruší dopad dřevěné krabice s logem NASA.

Tato událost nabídne studentům příležitost rozehrát především sólové skeče, které jim umožní individuálně se v rámci klauzurního projektu prezentovat. V tajuplné krabici se totiž nachází sbírka nejrůznějších předmětů – bublinková fólie, oblečení, zubní kartáčky, rychlorozkládací stan nebo balanční balón. Vesmírné bytosti následně věci postupně prozkoumávají, vždy v úplném rozporu s jejich reálným účelem. Komediálnost jednotlivých výstupů je současně podpořena i nasazením klaunských nosů objevených v krabici. Role mimozemšťana je tak stále přítomná jako první impuls ke scénce, zároveň však ustupuje do pozadí a herci se proměňují v klauny, kteří živě komunikují s diváky a částečně je zapojují do svých výstupů. Nejvýraznějším příkladem je proměna postavy Zuzany Drábové, která opakovaným kouzelnickým gestem vsugerovává divákovi magickou senzaci v podobě jednoduché hry s rozžvýkanou žvýkačkou. Na scénu se během druhé poloviny představení ještě několikrát vrací, její scénka graduje vytvořením balónkového zvířátka nebo přebíráním žvýkačky namísto provázku. Podobná gradace je patrná i u výstupu Pavly Neuhöferové, která si užívá příjemné drbání těla zubními kartáčky a později na jeviště přichází se záchodovou štětkou působící jí ještě větší radost.

Skeče jsou prokládány i kratšími ukázkami novocirkusových technik. Celý ročník tak pochopitelně chtěl v rámci klauzurního formátu ukázat i další dovednosti získané během prvních dvou let studia, z dramaturgického hlediska však tyto sekvence nepřinášejí nic nového a ze své podstaty poněkud postrádají charakter klaunérie. Kontrastně ke komediálnímu charakteru žánru totiž vytvářejí napětí a vynucují si maximální koncentraci performerů. Klauni si tedy musí po těchto výstupech opět budovat původní situaci na úkor dynamiky celé inscenace. Úroveň akrobatické zdatnosti není u všech studentů vyrovnaná, a zatímco Jonatan Vnouček a Ondřej Dlohoš v inscenaci vynikají náročnější akrobacií na balančních balónech, u dívek dosud není patrná dostatečná jistota. Zapojení některých rekvizit, například balančního žebříku, tedy vzbuzuje větší, ale bohužel nenaplněná očekávání akrobatického čísla.

Nabytí rozličných věcí je sice hlavním spouštěčem humorných situací, zároveň však způsobí, že se u bytostí začnou projevovat negativní lidské vlastnosti narušující rovnováhu jejich vzájemných vztahů. Nošení oblečení, třeba kožené bundy nebo lidového kroje, probouzí u postav narcismus, vlastnictví porcelánového podšálku zase závist a zlomyslnost. S přátelskými vztahy se rozvolňuje i původní důsledné dodržování pohybové stylizace a dochází k rozšíření řečových prostředků na zpěv i slova. Stále více pak získává celá inscenace i erotický náboj, když se například postava Michaely Staré rozhodne nosit pouta jako módní doplněk nebo když se mimozemšťan Minny Lund snaží s komickým neúspěchem napodobit milostné pozice v objevené Kamasútře.

Proměna charakteru tak nabízí novou tematickou vrstvu komického rozehrávání a zároveň se od sólových výstupů opět obloukem vrací k původnímu příběhu. S touto přeměnou postav se důsledně mění i hudba. Zprvu veselá melodie vzdáleně připomínající hudbu v animovaném filmu Wall-E přechází v jazzově nebo hiphopově laděné skladby či popové hity od Madonny a Miky. Do všech složek inscenace postupně proniká esence lidské společnosti. Barevně sice nové předměty doposud celostříbrnou scénu i kostýmy oživují, jinak však způsobují na planetě chaos a rozkol.

Vzdáleně lze toto téma vztáhnout i na dnešní politickou situaci či aktuální otázku našeho nakládání s životním prostředím. Zároveň na nás bezprostředně působí i nesčetná mediální témata, jako například pokročilý galaktický výzkum nebo plánovaná kolonizace Marsu. Navzdory přebytečným novocirkusovým vsuvkám a některým zdlouhavějším pasážím (třeba etuda s poskakováním jednoho z mimozemšťanů v rychlorozkládacím stanu), kdy by bylo možné negradující výstup krátit a dodat mu více na rafinovanosti, nalezla inscenace funkční klíč, jak překročit hranice pouhé klauniády. Tomu, co by mohlo na mnohé působit jako pouhá skrumáž někdy i prvoplánověji vystavěných komických čísel, totiž vtiskl režijně-dramaturgický koncept sjednocující tematický rámec, jenž nabízí i přesahy k závažnějším aktuálním problémům.