Na setmělé scéně stojí starý sluha Firs a něco si pro sebe mumlá. Z dáli jsou slyšet údery seker, jak Lopachinovi mužici kácejí višňový sad. Zvuk slábne, ztrácí se, nebo jsme si na něj zvykli. A pak už jen ticho, nikde ani živáčka, všichni jsou pryč. Odjeli a na Firse zapomněli. Nechali ho tady a jako všichni správní bankrotáři vyrazili do Paříže. Starý muž uléhá v prázdném domě se zabedněnými okny, vypadá to, že každou chvíli se na něj může zřítit strop. A nám se zdá, jako bychom znovu slyšeli jeho dialog s Jašou z první poloviny hry: „To bylo ještě před tím neštěstím.“ „Před jakým neštěstím, dědku?“ „Když zrušili nevolnictví!“ Teď se starý muž zachumlal do přikrývek a naposledy usíná. Nehodí se už do tohoto světa. Slyšíme dumku, melodii táhlou a širokou jako šírá Rus, carské samoděržaví, zapadlá gubernie, Bůh vysoko a car-báťuška daleko, pravoslavné ikony... a do toho zazvonil ve třetí řadě MOBIL.

Bylo po iluzi. Seděli jsme o sto padesát let později v centru Prahy. Herci to mohli zabalit a my v hledišti taky. Sledoval jsem majitelku mobilu, jak není schopna přístroj vypnout. Protože měla nastaveno zesilování, byla její Nokia čím dál hlasitější. Mezi sedadla jí spadl program, brejle, lístek od šatny a klíče od bytu. Její partner se jí snažil pomoci a jak se o mobilní telefon tahali, zapomněli, že mají zapnutou vibraci, mobil spadl na zem a vibroval mezi řadami. Byl velmi mobilní. Doskákal až k mému sousedovi a ten jej vypnul. Zazněl potlesk, který byl nejen odměnou pro něj, ale i aplausem závěrečným. Přicházeli herci ve starodávných kostýmech z doby hluboce před mobilem.

Toto přihodilo se před pár lety, kdy mobilů nebylo ještě tolik. Dnes už každé divadlo na začátku představení žádá návštěvníky, aby své miláčky vypnuli. Leckdy marně. Dnes je štěstí hrát v podzemních prostorách, kde není signál. Divadla na povrchu to mají horší. Viděl jsem nudící se dívku, jak v průběhu spektáklu někomu volá, že ji to moc nebaví a že asi půjde domů a jestli by na ni Jarda nepočkal, protože by mohli ještě zajít na dýzu, tady je to takový jako vážný a pořád jen mluvěj ve verších. Změnil jsem se v protivného dědka a předal telefonistku, za spokojeného souhlasu diváků, uvaděčce. „Co je, vždyť jsem šeptala,“ divila se husa, která je zvyklá z domova nahlas komentovat večer co večer příběhy na televizní obrazovce.

Ve vlaku do Kolína je ticho. Jen pražce a koleje mají svůj jednotvárný rytmus. V kupé je klid, starší dáma si čte, její manžel podřimuje, malá vnučka si tiše hraje s panenkou. V Libni přistupuje další husa. Bez pozdravu usedne na volné místo a začne „mobilovat“. Vede neuvěřitelně zbytečný monolog, ze kterého se dozvídáme, že Karel se už neozval a že by si ji vzal, kdyby měla auto, protože to žlutý embaso není jeho, to má pučený. Následuje výčet špatných Karlových vlastností a stručná charakteristika jeho rodiny. Padají i vulgární výrazy. Starší dáma už dávno odložila časopis, vzhůru je i její manžel. Vnučka s pootevřenou pusou poslouchá tu divnou pohádku. Jedinou naší nadějí jsou Kyje u Prahy. Tam nemá asi minutu jízdy O2 pokrytí. Husa je ovšem v obraze. „Já teď za chvíli ztratím signál, ale hned ti zas zavolám.“ „Doufám, že nezavoláte. To vám doma neřekli, že je velmi neslušné telefonovat v kupé?“ pravila starší dáma. „Prosím vás, pani, já si vás vůbec nevšímám.“ „To je právě to neslušné, že si nás nevšímáte a že se chováte, jako bychom tady vůbec nebyli.“ „Já si můžu dělat co chci.“ „To nemůžete,“ povídám, „vaše svoboda, huso, končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.“ „Starejte se o sebe,“ zakejhala husa. „To právě dělám. Tady bude klid, jako býval ve vlacích ještě před tím neštěstím.“ „Před jakým neštěstím?“ „Když začali prodávat mobily i husám.“