Nedávno začal po českých sociálních sítích putovat virál jako stvořený pro prokrastinující studenty humanitních oborů o zkouškovém: středoškolačka, která svou internetovou identitu postavila na videorecenzích literárních děl.

Díla patřící k těm kanonickým, která byla již mnohokrát interpretována v odborné literatuře, hodnotí pohledem zcela nepoznamenaným čímkoli, co bylo dříve napsáno. Maryša je pro ni „mladá dívka, pěkná dívka. A má problém.“ Knihu recenzentka doporučuje k přečtení – je měkká a tenká, takže to jde rychle. Snad by jen ocenila o něco méně otevřený konec, takto to bylo takové useknuté a neví, co se stalo dál.

Odborníci se šklebí, leckdo možná utrousí, že středo­ školákům blížícím se k maturitě to může snad být k něčemu dobré. Marketingová oddělení nakladatelství však bystře reagují a poskytují dívce recenzní výtisky ke zpracování. Její pohled na věc je sice naivní a neodborný, ale zato ničím nezaujatý, nadšení z četby nefalšované.

Vede mě to k zamyšlení: jak bychom asi my, potenciální teoretici a kritici umění, psali, kdybychom nebyli zatíženi vším, co už napsal či řekl někdo před námi? Jak bychom ve své zpětné reflexi postupovali v případě, že hodíme za hlavu respekt nad vším, čemu se již věnoval někdo vzdělanější, než jsme sami? Možná bychom přišli na to, že máme problém. A že už takto spontánně nic zhodnotit snad ani neumíme.