Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí a Na frontě. Emil František Burian zkomponoval hudebně-dramatickou skladbuVojna o šesti částech - od rozverných masopustních špásů přes svatební veselku a tanec plačících dívek až po tíživý obraz válečné fronty.
Burianova Vojna měla premiéru v lednu 1935 v divadle D 35. Ve své době působila jako emocionálně vypjatý protest proti násilí na člověku, protest proti válce a vojenskému nátlaku. Její pacifistické vyznění však zapříčinilo, že byla v zápětí zakázána protektorátní vládou. V roce 1955 proběhla druhá premiéra, opět v Burianově režii, a od té doby máme záznamy pouze o sedmi dalších inscenacích, z toho třikrát ve studentských divadlech.
Burian se při psaní hudby a textu inspiroval lidovou poezií sesbíranou Karlem Jaromírem Erbenem a na jejím základě vystavěl kompozici na sebe volně navazujících obrazů z českého předválečného venkova. Z víru neurčité masopustní zábavy se postupně stávají námluvy Jeníka Ouhory, jenž by si rád vzal Růženku Holou. Vesnické námluvy se záhy rozplynou do odvodu všech chlapců na vojnu. Všechny dívky postupně přicházejí o své mládence a vesnicí se táhne nářek: „Zvoňte zvony na vše strany, můj milý je pochovaný, zahynul mně z růže květ, pro který mě těšil svět.“ Skladbu uzavírá obraz, kdy chlapci nesou na ramenou padlého kamaráda a zpívají: „Když jste bratra zabili, zabijte nás taky. Dejte pozor na sebe a na svoje děti!“
V DISKu nastudovali Vojnu studenti činoherního herectví pod vedením režisérky Jaroslavy Šiktancové. Dramaturgický plán Zuzany Burianové - jak je uvedeno v programu k předpremiéře - spočíval ve výrazné úpravě textu, který měl být původní dramatickou montáží jen inspirován. Vojna se ale ukázala být skladbou natolik soudržnou, že se tvůrci rozhodli od původního záměru upustit.
Hudební složka vychází z tradice lidových písní a poezie, ale je v ní znát i Burianova orientace na jazz a operu. Avantgardní hudbu s výraznými dechy, které navozují tíživou atmosféru, podtrhuje basový buben, jehož rytmické údery evokují válečné bubnování (nebo možná vojenský marš). Záměrná disharmonie vytváří znepokojivý, leč souzvučný hudební obraz evokující události z české vesnice počátku dvacátého století. Šiktancová zvolila po vzoru Buriana místo reprodukované hudby živý kapelní doprovod pod vedením Zdeňka Dočekala, jenž spolu s Dušanem Navaříkem a Matějem Kroupou partituru nastudoval do podoby skoro nerozeznatelné od originálu (k porovnání existuje audio záznam z roku 1954). Burianova mistrovská partitura klade ovšem vysoké nároky na herce a jejich pěvecké dispozice, čímž jim zároveň dává šanci zkoumat své hranice a posouvat je dál.
Studenti se musejí vyrovnat nejen s náročnými pěveckými party, ale také s obtížnou a stylizovanou choreografií Martina Packa. Kolektivní tanec ani zpěv nejsou vždy bezchybné, to ovšem Vojně na působivosti nikterak neubírá. Naopak, právě v této inscenaci mohou herci čtvrtého ročníku plně projevit svoje nesporné pohybové i hudební nadání. Postavy ze začátku tvoří odosobněnou masu vesničanů při maškarní zábavě, později však začínají nabývat individuálních rysů. Společné scény se střídají s osobními tragédiemi konkrétních lidí: nešťastná Růženka Holá si nechce vzít Jeníka Ouhoru, jelikož má svého milého, její rodiče přísně trvají na svém a Smrt obchází bitevní pole. Jde o harmonickou souhru všech scénických elementů, která se snaží uchovat lidovou poezii a divadelní tvorbu E. F. Buriana v její prostotě i básnické síle.
Tvůrci se rozhodli zkoumat nejen dialog mezi pohybem a hudbou, ale i vztah výtvarné a dramatické složky. Obnažená scéna bez kulis a rekvizit, které naopak u Buriana hrály velkou roli, je doplněna pouze o tlumený light design Ondřeje Růžičky. I kostýmy navržené studenty scénografie Terezou Sléhovou, Olgou Macutkevič a Jánem Terebou se omezují na tmavé nebo nevýrazné barvy. Každý má kolem pasu omotán šátek, s jehož pomocí lze variovat kostým pro jednotlivé postavy: slouží jako šál (pro ženy), opasek (jde-li o vojáky) nebo jen jako látka, do níž se lze zahalit a schovat před světem. Kostýmy jsou uniformní a metaforicky dotváří celistvou iluzi potemnělé, válkou zmítané vesnice. Ta se odráží jejím obyvatelům i ve tváři: zpočátku pravidelné geometrické tvary načrtnuté černou barvou na obličeji si v průběhu představení herci roztírají po lících v neurčitou šeď. Smutek se rozlézá po tvářích, ženy halí vlasy do šátků, vojáci odhazují trika a jejich torza obepínají pouze vojenské opasky. Nastává vojna.
I když uběhlo sedmdesát osm let od prvního uvedení Vojny, v DISKu se nepokoušejí ani o pietní rekonstrukci velkolepé montáže proklamovaného divadelního génia dvacátého století, ani o extravagantní či šokující pojetí. Jaroslava Šiktancová se studenty přistupuje k Burianově scénické koláži komorně a intimně. Oproti Burianově režii je výrazný i posun v herectví - od deklamace a expresivního výrazu k civilnímu, utišenému projevu. Ale nejen to mění vyznění Vojny, mění jej i sám fakt, že hrají studenti náležící ke generaci nepoznamenané totalitou, válečnými konflikty ani povinnou vojenskou službou. Dnes se musí divák rozhodnout, pojme-li ji jako vhled do doby dávno minulé, nebo jestli si dokáže najít v jednotlivých obrazech své vlastní paralely k současnosti. Přestože se nebojím, že mi zítra odvedou milého na vojnu, tak je v mém světě strach a stesk zastoupen stejnou měrou jako ve světě oněch vesničanů. Jen ty okolnosti, které nás od sebe dělí a trápí, se proměnily.