Po Čechovově Platonovovi pokračovali studenti 4. ročníku činohry DAMU inscenací Shakespearovy Bouře, která jim umožnila ukázat se v úplně jiném temporytmu a stylu herecké práce. Radost ze hry byla nevídaná, verva, s jakou celý večer odstartoval, však vedla k prapodivné nerovnováze v komunikaci mezi jevištěm a hledištěm. Dříve než se dostanu k samotné inscenaci, chtěla bych před závorku vytknout situaci, v jaké jsem se s touto Bouří poprvé setkala a která tedy formovala mé první dojmy z ní.
Původně jsem chtěla psát, že jde o jakéhosi ducha pandemické doby a pro herce to bude neopakovatelná zkušenost. Jenže v lecčem připomínalo první uvedení Bouře v divadelnickém povědomí tradičně prokletou generálku, na niž v dopoledních hodinách zamíří seniorští abonenti, kteří tvůrcům před vypuštěním nového díla do světa nabídnou jen velmi vlažnou odezvu. Můžu se pouze domnívat, jak náročné pro praxí neostřílené herce bylo po několika měsících stanout před asi z poloviny naplněným hledištěm, kdy navíc převážná většina za respirátory schovaných tváří náležela současným (či při dobré vůli budoucím) příslušníkům kritické obce. A tak ještě než mohli herci pod režijním vedením Viktorie Čermákové své výkony prověřit před zpravidla velmi laskavým premiérovým publikem, byli nuceni arsenál svých výrazových prostředků vystřílet před přísnými zkoumavými zraky. Ničeho se však nezalekli a ztichlý sál, kde by bylo slyšet špendlík spadnout, atakovali živelnou akcí. Polonahé herečky na lanech předváděly artistní taneční kousky, DISKem duněla živá hudba. Bouřilo se znamenitě, reakce diváků rozesetých na osamělých židličkách v metrových rozestupech ale nedokázala (a nejspíš ani nemohla) takový nápor opětovat.
Tolik pro představu specifičnosti recenzovaného uvedení, s níž herci zdařile zápasili celou dobu a, aniž by se dostali do mermomocné křeče, nenechali příslovečný řetěz spadnout. Celá inscenace je rozpohybovaná, výrazná hudba ji žene divoce vpřed, je však spíše pásmem jednotlivých výstupů, než že by se snažila předat jednotné sdělení, nebo že by ji tvůrci zastřešili. Motivy a odkazy, které režisérka do inscenace místy vkládá, se příliš nepotkávají s tématy a naladěním hereckého obsazení. Veškeré upomínky na underground v podobě písní od Plastic People of the Universe nebo výtvarné metafory neurčitého podzemního potrubí, které pravděpodobně odkazuje na těžkou fyzickou práci, k níž byli odpůrci minulého režimu odsuzováni, nebo na mírové hnutí šedesátých a sedmdesátých let, se v podání bujaré mládeže proměňuje v trendy módu, prázdnou slupku. Rozhodně nechci herce obviňovat z neznalosti těchto jevů, ale jakákoliv souvislost se Shakespearovou pozdní pohádkovou férií se do inscenace nepropisuje. Žánrově se dostáváme spíše ke schematickému podobenství o síle nevinné lásky, moudrém odpuštění a moralistním napravení viníků, které prostupují hudební čísla, nepříliš trefně vypointované náznaky klaunských výstupů komických figur a tanečně-akrobatické kousky.
„Königová Mirandu podává jako naivní éterickou bytost, místy jí ale chybí vnitřní síla.“
Jistou dávku nadhledu a osvěžujícího humoru potřebovaly, a dle mého i vykazovaly, zejména milostné scény, které jsou již od samotného dramatika napsány spíše jako přeslazená love-story než oslava hlubokého citu, a tak je také Filip Jáša (Ferdinand) s Matyldou Königovou (Miranda) divákům předvádějí. Königová Mirandu podává jako naivní éterickou bytost, místy jí ale chybí vnitřní síla, v jinak velmi nabité a soudržné inscenaci tedy zapadává a nechává se převálcovat. (Údajně však původně roli nazkoušela Anežka Šťastná, která nemohla hrát kvůli zranění - pozn. aut.)
Oproti tomu je Prospero Tomáše Weissera skutečným hybatelem děje. Jeho projev je solidní, ale zároveň není zaslepený, bystře reaguje na kolegy a vnímá i diváky. Jeho charismatický hlas už jen podtrhuje výše napsané. O to obdivuhodnější je, že mu je Barbora Křupková jako Ariel po celou dobu představení velmi vyrovnanou partnerkou. AŤ už se vznáší ve vzduchu nebo jako Prosperův sluha zdatně vykonává jeho příkazy. Nezastaví ji ani velmi náročná pasáž, kdy sama svým zpěvem obsáhne nepřívětivý prostor DISKu, než se po nemalé chvíli postupně přidávají hlasy spolužáků.
Čeho se přes veškeré nesporné klady při sledování Bouře nemohu zbavit, je dojem poněkud samolibého půlnočního představení na maturitním plese. Všichni to známe, třída, kterou za pár měsíců čeká tzv. zkouška dospělosti, se ve volném čase scházela v tělocvičně, aby nyní ukázala, co v ní je. Dívky ukazují sexy pohyby a značné množství odhalené kůže, chlapci své vypracované hrudníky nemusí schovávat dokonce ani za vyšívané kytičky na tělových trikotech. A stejně jako maturantům jejich obecenstvo blahosklonně dopřává kýžené minuty slávy, tak i diváci v DISKu mají porozumění pro touhu mladých herců se předvést co nejvíce talentu dovedností i fyzických předností v co nejkratším čase. Zvláště mají-li letošní „okupanti" DISKu vlivem pandemie tak krátký čas se veřejně prezentovat, než budou vystaveni zkoušce dravé divočiny profesionálního divadla. I přes nepříznivé okolnosti má tento ročník silné předpoklady, že i v tvrdé praxi obstojí. Výraznou motivací k vstřícnému diváckému přístupu je kromě již zmíněného zápalu i velmi vítaná (a v DISKu tak málo vídaná) nadsázka a ochota zasmát se sami sobě. Já jsem ji v hereckých výkonech spatřila, a (ačkoliv přiznávám, že jsem si ji taky výrazně vidět přála) za to patří souboru velký dík.