Hospoda je ulitou, kde se můžeme skrýt před světem. Kouřová clona, šplouchání piva v půllitrech i hrdlech štamgastů, puch moči z léta nemytých záchodků. Trůnní sál těch, co zapomněli nebo touží zapomenout, že za okny zčernalými mozaikou muších hovínek číhá realita života. Nutnost chránit tu skrumáž masa, krve a výkalů, nazývanou člověk.

Studentka Katedry teorie a kritiky na pražské DAMU Hana Lehečková svou jednoaktovku „V(Ý)CHOD“ napsala pro cyklus dramat uváděných ve Švandově divadle na Smíchově pod souhrnným názvem „Teď přichází Zá- kon“. Inspirací se pro jednotlivé autory měly stát zásadní biblické příběhy. V první části budoucí studentka režie a dramaturgie Barbora Hančilová převedla do současnosti bratrovražedný boj Kaina a Ábela, v květnu pak bude mít premiéru třetí část cyklu „Mlč, Jobe, mlč“ autorky Anici Jenski, parafrázující biblickou báseň o věrnosti Bohu a zvládání těžkých životních zkoušek. Lehečková nás ve „V(Ý)CHODU“ přivádí do hospody toho nejhrubšího zrna, kde od pradávna mají své židle, svůj stůl a své půllitříky starší (Kamil Halbich) a mladší (Jaroslav Šmíd) štamgast, obsluhováni mladou, ale emočně okoralou servírkou Lindou (Markéta Frösslová). Starší z obou pijanů (a jak se později ukáže, také otec Lindy) je typickým vůdcem putykové tlupy. Ví, jak to „tam venku“ chodí, a chytře udržuje ve strachu subtilního kolegu, zřejmě neúspěšného spisovatele, jenž v hospodské uzavřenosti našel spásu před svou sociální úzkostí. Mladší pijan jen občas, na základě falešných obrázků z ženských magazínů, zatouží znovu uvidět svět, který pro něj jinak znamená bolest a zmar. Dochází tak ke groteskním střetům s jeho „pivním guru“. K nějaké zásadní změně etanolového „statutu quo“ však tyto drobné šarvátky nevedou. Jednou se otevřou dveře a přichází nový host (Filip Čapka). Naruší uhnilý klid místa, kde neexistuje žádné riziko, protože chybí jakákoliv naděje. S příchodem „toho nového“ se vše převrací vzhůru nohama. Od přesně definovaného rituálu pití panáků po neotřesitelné dogma, že časoprostor mimo slupku hospody je zlý. Kolemjdoucí totiž s sebou přináší pokušení. Není štamgast, a tak nedodržuje zaběhnutý řád pajzlu. Ale co víc – je možná důkazem, že svět není tak úplně špatný a při troše snahy se v něm dá slušně (pře)žít. Důvtipný čtenář zcela určitě hledá ve výše nastíněném ději analogii s nějakým biblickým příběhem, jak velí rámcový zákon cyklu inscenací. Lehečková ji našla v postavě recenze 24 Mojžíše, který vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí. A stejně jako příchozí host v hospodě ani starozákonný velikán to neměl jednoduché. Ujařmení Egypťany přiná- šelo ponížení osobní hrdosti, ale zároveň jistotu přežití. Mojžíš nabídl svobodu a zemi zaslíbenou, avšak za cenu hrozby smrti a povinnosti osobní volby ve chvíli krize. Biblický i hospodský příběh se tak stékají v tématu lidské svobody, jejích výzev a limitů. Lehečková ve svém textu pracuje se zjevnou inspirací absurdním dramatem, kvality hry jsou postaveny zejména na slovních hříčkách a střetávání primitivního hospodského žargonu s filozofujícími promluvami. Problémem, tím pádem ovšem i výzvou pro inscenátory, je přílišná literárnost textu, který se spíše jeví jako filozofická esej přehozená formálním hávem dramatu. Mladá naděje české divadelní režie David Šiktanc ale již ve svých studentských opusech na DAMU dokázal, že právě takovýto druh dramatické literatury (např. Dorst, Brecht) jej láká, provokuje jeho imaginaci. Spolu se scénografkou Anetou Grňákovou před nás staví hyperrealistické zobrazení hospody s typickými propálenými ubrusy, nečitelnými nápisy na zdi a zpuchřelou vlaječ- kou oblíbeného fotbalového klubu, typického to fetiše a zástupného totemu důležitosti a hrdosti štamgastů. Strnulá rozkladnost prostoru se vsákla i do jeho obyvatel. Servírka i oba alkoholičtí otrapové vězí v napůl plesnivých hadrech, jejich tváře jsou zčernalé, vlasy mastné a pokryté vrstvou bílého prachu. Opakuje se tu metafora z Šiktancovy absolventské inscenace „V houštinách měst“. Scénický obraz nám nabízí dvojí optiku vnímání. Vidíme věci a lidi rozpadlé, zaprášené, rezignované, avšak nikoli ošklivé sami o sobě. Hospoda kdysi dávno mohla vypadat útulně, čistě, lákavě, stejně jako její obyvatelé měli vlasy lesklé a tváře plné červeně. Šiktanc nezesměš- ňuje člověka a priori, ukazuje nám ho na mrtvém bodě, uvízlého v jámě zvyku a především strachu z toho, co by nastalo, kdyby se pohnul, resp. začal jednat. Jedinec i mikrosvět hospody tu tedy nemají nějakou definitivní povahu, vždy existuje možnost ještě hlubšího propadu, ale i očisty. Status quo je okamžikem, kdy se dramaticky jedná pod závojem rezignace. Tato dualita jdoucí od samotného názvu hry přes scénografii, vrcholí v herecké práci. V první polovině je totalitní rytmus hospody určován stylizovaným pohybem, sjednocenou choreografií při pití panáků a piva. Že pod povrchem hoří touha, se však pozná z jednotlivých pohledů, z energie očí. Kupříkladu při jednom z oněch ubíjejících rituálů se všechny postavy dívají stejným směrem, avšak každý s jiným výrazem ve tváři. Servírka s dívčí zasněností, starý pijan s povinně moudrou zakaboněností, mladší pijan s nedůvěřivou zvědavostí. Po příchodu dalšího hosta tyto detaily přejdou i do gest a hlasů, přičemž právě tato individuální kresba charakterů je hlavním projevem svobody ve stereotypní šedi. Kamil Halbich v roli staršího štamgasta udržuje svou pozici „toho, co všechno ví“ především přes agresivitu hlasu, která vodopády slov udupává veškeré pochybnosti mladého „kolegy“. Toho hraje Jaroslav Šmíd s dokonalou dvojznačností. Naivní pohled, fyzická slabost a bezbřehá hrůza z venkovního světa je kombinována s hlubokou duchovní silou, ukrytou vírou a nadějí, co činí i z toho nejmenšího velikána lidskosti. Šmíd nehraje subtilního primitiva, jak by se špatnému herci mohlo snadno podařit, ale člověka rozhryzaného pochybnostmi, který citlivěji než kdo jiný vnímá emoce druhých. Jeho nálady se prudce mění, od dušné úzkosti přes vztek až po dětskou tupost – pevná mravnost a tá- zání se po kráse však z jeho osobnosti nezmizí nikdy. Šmíd vytvořil obdivuhodně komplikovanou dramatickou osobu, která v sobě svazuje několik variant lidské- ho charakteru. Nikoli však v podobě schizofrenického humbuku, ale překrýváním různých vrstev při pátrání jedince po jádru vlastní osobnosti. Stejně tak i Markéta Frösslová pracuje s jemnými detaily, z nichž se před námi rodí plastický charakter servírky Lindy. Naivní dívka si kdysi otevřela hospodu, aby pro sebe vytvořila útočiště a zároveň smysl existence. Tento plán nevyšel, ona však přesto zůstává a touží dál po něčem, co by ji naplnilo, byť jsou to třeba jen kýčovité obrázky modelek v časopi- recenze 25 sech. Frösslová hraje Lindu jakožto bytost na existenciální hranici dívčí neposkvrněnosti a zkušené ženy, která už pochopila limity svých možností a snů. Přístup lokálových „starousedlíků“ k nově příchozímu je vázán na jeho nadějnost, ale zároveň i na strach z opuš- tění vlastních (byť) svazujících jistot. Navíc ani ten, co vyzývá k opuštění hospody a návratu do víru světa, není prototypem „svatého muže“. Filip Čapka ho podobně jako jeho spoluhráči vytvaroval v dualistické koncepci. Zprvu pokorný člověk s unaveným hlasem, který si po těžkém pracovním dnu do hospody zaskočil na jedno pivo. Avšak ve chvíli, kdy si plně uvědomí vlastní sílu a vliv na štamgasty, své „provolávání svobody“ formuluje s čím dál větší agresivitou, s cynickým vědomím vlastní intelektuální převahy. Zajímavě se tak komplikuje spasitelná úloha jeho postavy. Jedno dogma nahrazuje druhým, jednu agresivitu přebijí druhá. Konflikt s pijany tak není bojem dobrého se špatným. Jde o souboj principů, nejde se však dobrat odpovědi na otázku, zdali otevření dveří a oken od hospody přinese záchranu našemu žití. Čapkova nejednoznačná interpretace „Mojžíše“ tak relativizuje i zdánlivě šťastný závěr, kdy se zdi pajzlu rozestoupí, jako moře před lidem izraelským, a štamgasti spatří východ slunce. Znovu se začalo jednat, zaprášenou stereotypnost prostoupily hřejivé paprsky. Tři unavené putykové trosky se rozhodnou vydat na procházku. Množina otázek po smyslu našeho konání se tím však nevyřešila, naopak se ještě více zkomplikovala. Je vychá- zející slunce symbolem štěstí, nové naděje, spásy? Nebo se jedná o cynický výsměch, krutý vstup do definitivního konce všech našich tužeb? Není zdánlivě svobodné jednání mnohem větší bídou než pasivita? Hana Lehečková a především David Šiktanc v přesné jevištní interpretaci textu dokazují, že každá vteřina našeho žití nám klade stejnou otázku: „Je to vchod nebo východ?“