Meet Factory uvedla v červnu minulého roku inscenaci Serotonin, jež je adaptací stejnojmenné knihy francouzského spisovatele Michela Houellebecqa. Jelikož však není možné zakoušet divadlo, tak jak bychom si přáli, rozhodli se autoři (Matěj Samec a Natálie Deáková) přenést příběh hlavního hrdiny Florenta – Clauda (Jan Hájek) do formátu rozhlasové hry, která je rozdělená do tří částí, a posluchači se tak mohou seznámit s myšlenkami a osudem této postavy prostřednictvím zvukové stopy. Neměla jsem možnost inscenaci vidět v divadle, a proto se uchýlím pouze k reflexi svého zážitku ze samotného poslechu rozhlasové verze. Formát rozhlasové hry oproti inscenaci postrádá vizuální vjemy, ale hned na začátek je třeba zmínit, že audio seriál Serotonin je ve své kvalitě a způsobu zpracování schopný evokovat místa i činnosti, které postavy navštěvují či dělají. Ruchy a detaily, jako je například zapalování cigarety či otravné mlaskání, dokreslují barevný svět, který se ve fantazii každého posluchače postup- ně staví. Cílem však nebylo přenést do naší mysli konkrétní vizuální obrazy. Zmíněné ruchy, šumy a detaily představují vodítka, ze kterých vyvstává pozadí pro příběh hlavního hrdiny. A o Florenta – Clauda nám jde především. Muže po čtyřicítce umírajícího smutkem potkáváme ve chvíli, kdy chce především sám sobě dokázat, že život opravdu prožil a  poznal lásku i  štěs- t í . Vydává se tedy na cestu za bývalými part- nerkami i dlouholetým kamarádem Aymericem (Tomáš Drápela). Setkává se s bývalou přítelkyní Claire (Diana Toniková), neúspěšnou herečkou, která svou životní frustraci a osamělost zajídá a utápí v alkoholu. Ve druhém dílu audio seriálu navštěvuje Florent svého přítele Aymerica, jehož zemědělské podnikání je na pokraji bankrotu a opustila ho žena. V této fázi dostává příběh rychlejší temporytmus a akčnost. Dialogy mezi muži jsou svižné a děj se zde dostává k jednomu ze svých vrcholů, kdy je Aymeric tragicky zastřelen při demonstraci zemědělců. Akt zastřelení je do zvukové stopy přenesen v podobě nepříjemné hudby, na jejímž pozadí je slyšet křik připomínající kvílení. Hudební finále představuje strhující emotivní zakončení celého dílu. Po této tragédii odjíždí Florent hledat svou životní lásku Camille (Andrea Elsnerová). Florent je podivný muž. V komentářích dialogů, které vede s ostatními postavami, dokáže být velmi přímý, kousavý a cynický. V samotném dialogu, a nejvíce je to patrné při setkání s Aymericem, je racionální. Má schopnost popisovat realitu takovou, jaká doopravdy je, se zvláštním nadhledem člověka, u kterého získáváte pocit, že je na světě až moc dlouho. Tento neobyčejný odstup od vidění reality je nabouráván vnitřním monologem, který se nese v tónu pseudointelektuálního komentáře fatálních témat, jakými jsou smrt, sebevražda, láska, štěstí, život samotný. Zastřený těžký hlas. Lehký chrapot v mužném oddechu. Jan Hájek si svými podmanivými promluvami získává nejen moji posluchačskou pozornost. Jeho působivý hlas má schopnost navodit pocit, že Florent – Claude sedí, leží, je vedle mě a své chvílemi komplikované myšlenkové pochody šeptá přímo do mého ucha. Právě v tom tkví síla této rozhlasové hry. Hájek nás svým charizmatickým hlasem vtahuje do světa Florenta – Clauda a vytváří zvláštní intimitu, která je nejvíce patrná ve chvílích monologických proslovů otevírajících nejhlubší zákoutí Florentovy duše. Tvůrci rozhodně učinili správné rozhodnutí, když se ve chvílích nemožnosti živého hraní uchýlili k transformaci již existující inscenace do zvukového média. Mě osobně navodil audio seriál pocit, že potřebuji inscenaci zažít i v prostoru. Láká mě setkat se s postavami a vidět propojení teď již známého hlasu s hereckou akcí. Promění se charaktery postav, když fyzicky ožijí? Nebo se má představa pouze zkonkretizuje? V době, kdy jsme všichni zahlceni obrazem, se vracím k síle čistě mluveného slova a připouštím si nepřekonatelné možnosti zvukové stopy, která může ohledávat nekonečné možnosti mé fantazie a s nezanedbatelným přispěním hlasové vybavenosti Jana Hájka vést k vyplavování serotoninu. «