Vyprávění příběhů je jednou z nejpřirozenějších lidských činností už více než dva tisíce let a patří k divadelním pra-formám. Můžete nám přiblížit moderní divadelní disciplínu storytelling? Jaká je její historie a jaká specifika při tvorbě skýtá?
Barbora Schneiderová: Historie storytellingu je poměrně spletitá a sahá až do Ameriky. Tato divadelní disciplína je navázaná na jednotlivé státy a kultury - jinak vypadá v Africe nebo třeba v Asii. Metoda, jak ji známe a používáme my, se rozvíjela především v západní a severní Evropě. Poprvé jsem se s ní setkala v roce 2010 na Erasmu v norském Oslu. Odkazuje k tradici vyprávění, která souvisí s orální historií, a zároveň pracuje s tradicí předkládání rozdílu mezi dobrem a zlem, základních lidských hodnot a archetypů prostřednictvím příběhů. Jedná se o divadelní metodu živého vyprávění, v rámci které fungují určitá pravidla. V centru stojí vědomá práce s příběhem, tvůrčí metoda uvažování o příběhu. Specifikum disciplíny je osobnost vypravěče, který vystupuje sám za sebe a nehraje žádnou roli, právě proto je tento žánr výsostně autorský. Je pro něj typické vyprávění ve třetí osobě, představování postav a komentování příběhu. Touto formou se může vyjádřit každý, dává svobodu a rozlet jak vypravěčské, tak divácké fantazii. Myslím, že velice dobře funguje také v trojlístku známějších disciplín, jako jsou stand-up comedy a slam poetry.
Eva Burešová: U této formy nejsou důležitá fakta, ale síla příběhu, čímž se liší například od dokumentárního divadla. Můžeme mluvit o zprostředkování poznání. Například v pohádkách jde také o vyprávění jednoduchých pravd. Důležité je najít v příběhu silné téma a tomu ho celý přizpůsobit.
Jakou historii má tato disciplína v českém divadelním prostředí? Můžete představit váš spolek Storytelling a říci, co veřejnosti nabízíte?
Barbora: Vypravěčství se u nás věnují zatím pouze jedinci. Patří mezi ně Martin Hak, který se jím živí už od roku 2001. Disciplínu sledují také Jitka Kostelníková a Michala Piskačová, druhá jmenovaná napsala jedinou teoretickou knihu v češtině zabývající se storytellingem jako uměleckým žánrem. Poslední dobou se začínají objevovat lidé, kteří se zaobírají vyprávěním v souvislosti s firemním prostředím nebo ve spojení s improvizací, například Monika Nevolová. Já se storytellingu věnuji od roku 2010, o tři roky později jsme s přáteli založili stejnojmennou neziskovku, která je u nás jediná se zaměřením na tuto metodu. Náš spolek má dnes jedenáct členů. Od začátku se specializujeme na použití vyprávění v pedagogice, vyprávíme ve školách a pořádáme kurzy pro pedagogy. Dále storytelling používáme jako druh zábavy a alternativu dalším druhům umění, vyprávíme v kavárnách, na festivalech nebo v divadlech. Zajímá nás také ve spojení s komunitním rozvojem, sociální prací nebo terapií. Nedávno jsme začali učit metodu na Divadelní fakultě JAMU v Brně. Obecně je naším cílem rozvíjet tuto disciplínu v České republice, mapovat, kdo další se jí věnuje, navazovat spolupráci a informovat.
Markéta Holá: Naším cílem je dostat vyprávění opět mezi lidi. Chceme, aby se příběhy vyprávěly a aby se je lidé naučili poslouchat. Proto pořádáme vypravěčské workshopy pro různé cílové skupiny (děti, učitele atd.) a každoměsíční otevřené vypravěčské večery, kam může návštěvník přijít se svým příběhem a vyzkoušet si cvičení v rámci metody, aby byl jeho příběh poutavější a on si byl jako vypravěč jistější.
Pořádáme festival Storytelling! v Praze a Brně a také festival STORYSLAM - Světový den vyprávění ve spolupráci s Člověkem v tísni, pro který vzniká nová inscenace, probíhají zde workshopy a večerní akce, na které má kdokoliv možnost vyprávět pětiminutový příběh na dané téma. Minulý ročník festivalu byl celý specializovaný na Neslyšící a práci s Neslyšícími, proto byly takto zaměřené také workshopy.
Barbora: Poslední dva roky se věnujeme storytellingu v kontextu komunitních nebo sociálně zaměřených projektů. Sem spadá například Sídliště z plechu o pražském sídlišti Černý Most. Díky příběhům lidí, kteří zde žijí nebo působí, přibližujeme místo veřejnosti. I samotní jeho obyvatelé se s ním mohou dále seznamovat a nacházet jeho kvality. Náš nejnovější sociálně zaměřený projekt se jmenuje Příběhy přes bariéry a vypráví příběhy lidí s handicapem a jednoho osobního asistenta. Opět funguje dvojstraně: je určen pro širokou veřejnost k většímu prolomení některých tabu spojených s handicapem. Zároveň je to motivační projekt pro samotné lidi s postižením žijící v ústavech, aby se skrze vyprávění setkali se skutečností, že lze žít „normální“ život se vším všudy, například i v partnerském vztahu.
Jak si vybíráte témata, která budete ztvárňovat, problematiku, které se budete věnovat? Na dveřích vašeho centra Storytelling máte napsáno: „Přijďte a vyprávějte.“ Takže k vám lidé mohou přijít a říct: O tento příběh bychom se chtěli podělit?
Barbora: Je to zhruba půl na půl – polovinu témat si vybíráme a polovina za námi přijde, protože nás někdo vyloženě osloví. Například: Máme na Jižním Městě krásný prostor Chodovská tvrz a chceme, aby tam za námi chodily děti ze škol a poslechly si něco o historii tohoto místa. Nebo se nám ozvou z gymnázia, že děti ve škole nebaví poetističtí básníci, ať s tím něco uděláme. Samozřejmě si vybíráme témata, která nás zajímají. V současnosti se ve spolku věnujeme hodně mýtům a pohádkám, protože většina z nás cítí, že je dobré vracet se k úplným kořenům. Vedle toho ale zpracováváme taky úplně nové téma imigrantů.
Ve své inscenaci Zrezivělé dětství se věnujete těm stránkám české historie, které lze označit za jedny z nejtemnějších. Z jakého důvodu jste volily tuto problematiku? Jak forma storytellingu přispívá k faktu, že je vaše inscenace určená primárně pro žáky a studenty základních a středních škol?
Barbora: S nabídkou vyprávění o událostech 50. let minulého století přišly dámy ze Spolku Dcery 50. let.[1] Inscenace byla tvořena konkrétně pro festival Mene Tekel,[2] který má každoročně nějaké téma. Motto roku 2016 znělo: „Bojovníci proti totalitě očima dětí.“
Petra Horváthová: Dcery přišly s domněnkou, že by bylo zajímavé jejich časté vystupování na školách oživit. Dost možná tím, že by dětem vyprávěl někdo věkově bližší, a nabídl tak příběhům novou formu i novou perspektivu. Snažily jsme se proto dát do příběhů nadstavbu, aby žáci získali představu, co se dělo, když se tatínek stal politickým vězněm. Bylo důležité, aby se v inscenaci objevily zásadní situace, například aby se dítě nějakým způsobem setkalo s estébáky, s domácími čistkami, aby uvidělo, jak tatínka seberou, nebo bylo účastné návštěvy ve vězení. Žáci se v inscenaci například dozvídají, že rodina musela kvůli omilostnění podepsat deset let mlčení, i o tom, jak vězňům zůstaly návyky z kriminálu, když se vrátili domů. Tím pojmenováváme 50. léta. Neučíme, ale dáváme žákům podněty, aby o problematice chtěli mluvit. Představením v nich chceme vzbudit především zájem o látku a opravdovou touhu ptát se svých pedagogů.
Barbora: Zrezivělé dětství pro nás představuje možnost mluvit jazykem mladých lidí o událostech, které znají z filmů nebo knížek. Snažíme se jim přiblížit hlavně pocity a způsob prožívání anonymních hrdinek. Je pro nás velice důležité na storytelling nahlížet nejen jako na formu zábavy, ale vyprávěním reagovat i na aktuální události a věnovat se složitějším tématům.
S jakými zdroji jste pracovaly při tvorbě scénáře Zrezivělé dětství? Jak jste získané materiály upravovaly a divadelně uzpůsobovaly?
Markéta: První a nejdelší fáze byla dramaturgická příprava. Pracovaly jsme s publikacemi, které obecně popisují dobu komunismu – z politického, historického a společenského pohledu. Členky Dcer 50. let nám poskytly knihu Osudová kaňka a další DVD s jejich příběhy. Z reálných osudů si každá vypravěčka vybrala tu ženu, jejíž příběh použila jako “kostru” svého příběhu. Jedním z hlavních dramaturgických klíčů byl věk dětí, o nichž jsme chtěly vyprávět. Od těch, co zažily zatčení rodiče v nízkém věku, až po ty starší (což souviselo se zadáním, které jsme dostaly od Dcer vzhledem ke zmiňovanému festivalu Mene Tekel).
Petra: Volily jsme příběhy z města i vesnice se záměrem ukázat, jakým způsobem byli lidé perzekuovaní na různých místech v republice. Jedna dívka je proto z vesnického statku, druhá z města, kde nejsou vázaní na půdu, další se nechtěně dostává z města na venkov.
Eva: Při tvorbě jsme s Dcerami spolupracovaly a ptaly se na doplňující informace, například: „Jak jste trávili společný čas s tatínkem před jeho odchodem a po jeho návratu? Měli jste nějaký společný rituál nebo vzpomínku na společné hry nebo promluvy? Jak jste prožívaly první lásky? Hledaly jste v seznamech spolupracovníků StB lidi, které jste znaly? Kde nebo kdy jste se cítily svobodné?“ Zajímaly nás i drobné věci, například s jakými hračkami si Dcery hrávaly. Ty se nakonec nemusely v příběhu vyskytnout, ale pomohly nám k vytvoření mozaiky a v konečném důsledku i k přiblížení se současným dětem.
Jak probíhalo zkoušení metodou storytellingu?
Markéta: Využití samotné metody se děje za pomoci velkého množství cvičení, která vede lektor a prostřednictvím nichž se vytvářejí krátké texty. Z nich se poté vybírají ty nejvhodnější a sestavuje se samotný příběh. Cvičení se zabývají hlavní postavou, jejím prostředím a situacemi, kterými by mohla projít, a snaží se tak vytvořit dějovou linku a plasticitu příběhu.
Barbora: Technikou storytellingu jsme vytvářely postavy našich příběhů. Šly jsme metodikou přes charaktery postav, dostávaly jsme se blíže k jejich pocitům. Zabývaly jsme se tím, jaké dívky jsou, chtěly jsme přesně vědět, jakou barvu šatiček měly, co rády jídávaly a kdy mají narozeniny. Šly jsme po konkrétnějších věcech, po pocitech z jednotlivých situací a tvořily jsme možnosti, jak tyto pocity dostat blíže ke studentům. Zadání jednoho cvičení například spočívalo ve vytvoření počítačové hry na základě života našich dívek. Co by bylo jejím cílem? Jak by vypadala? Co by hrdinové řešili? Ve výsledném tvaru se toto cvičení neobjevilo, ale u metody je vždy důležité proniknout hluboko do postavy, tématu, zkusit ho nahlížet z různých úhlů pohledu, takže třeba i takové trochu zvláštní cvičení může pomoci.
Můžete jako lektorka popsat funkci, kterou v rámci celku zastáváte? Dá se říci, že přebíráte některé pravomoci režiséra?
Barbora: Lektor je funkce, kterou zaujímá člověk chystající průběh zkoušení. Zajišťuje, aby si vypravěči vytvořili příběh, připravuje zmiňovaná cvičení a dohlíží, aby se akcentovala a neopakovala témata. Lektor zastává něco mezi funkcí režiséra a dramaturga u klasického divadla, nehodnotí však víc, než všichni ostatní, kteří se na tvorbě podílejí. Dává podněty vypravěčkám, které jsou autorkami příběhů a samy je tvoří.
V inscenaci pracujete s naprosto minimálními scénickými prostředky, neužíváte dobových ani stylizovaných kostýmů, herečky jsou oblečeny do civilních šatů. Jedná se o typický rys storytellingu? Jaké má opodstatnění?
Barbora: Vypravěč vystupuje sám za sebe, proto vypráví v civilu. Je to jednoduchý princip, jak dát najevo: nemám kostým, nemám roli. Další prvek, se kterým se pracuje rozdílně proti klasickému divadlu, je světlo. V hledišti nestmíváme, jako vypravěči vždy vidíme na diváky a oni na nás, takže komunikační kanál není tolik jednosměrný.
Markéta: Divák je limitován jen svojí představivostí. Není pasován do scénografie, vůči které se musí vymezovat. Zároveň se nemůže ničeho chytit, nemá žádný vizuální vjem, musí zvládnout obrazy v hlavě a věnovat se jen tomu, co vidí. Je to osvobozující a náročné zároveň, stejně jako pro tvůrce.
Barbora: Jedná se skutečně o aktivní zábavu, která je právě ve vzdělávání důležitá a potřebná. Všímám si toho u malých dětí, jezdíme vyprávět pohádky prvňáčkům, kteří vydrží poslouchat hodinu bez problému. Dětem je tato dovednost přirozenější než dospělým, ale dá se trénovat.
Na základě divácké zkušenosti mohu říci, že příběhy dětí politických vězňů, které ztratily jednoho z rodičů, jsou velmi silné. Oslovuje dle vašich zkušeností mladou generaci toto téma?
Markéta: Naše hrdinky jsou ve věku, kterým si mladí posluchači nedávno prošli, nebo zrovna procházejí, mohou jim být proto blízké a díky tomu i celé téma. Srovnání, jak vypadá jejich život s životem těchto dětí, je silný moment. Pokud představení umožní prožitek, získají studenti osobní zájem dozvědět se o celé době víc, a to je hlavním cílem.
Petra: Ve spojitosti s komunistickou ideologií poukazujeme na to, jak se dá člověk zmanipulovat, kam se může celý systém posunout a co všechno může nesvoboda přinést. Studenti jsou dnes zvyklí na svobodu, pak je dobré vědět, jak vypadá její opak a na co si má člověk dát pozor.
Vnímáte význam vašeho programu nejen pro žáky a pedagogy, ale také pro pamětníky a samotné dcery politických vězňů?
Petra: Když jsme vystupovaly s představením na zmiňovaném festivalu Mene Tekel a blížil se poslední příběh inscenace, jedna z Dcer mi řekla: „To je ta Jindřiška, o které vyprávíte.“ V průběhu představení jsem pak zahlédla tu bodrou paní, která neuvěřitelným způsobem plakala. Poprvé viděla svůj příběh ztvárněný. Jak mi řekl jeden dokumentarista, který zpracovával tematiku židovství skrze terezínského Brundibára, pro tyto dámy to skutečně představuje jakousi dramaterapii. Je úplně jedno, jestli zpracováváme příběh konkrétní ženy, protože každá si v něm najde ty pocity, které v dětství zažívala, a to je právě osvobozující. Po představení za námi Dcery chodily, objímaly nás, plakaly. Konečně to za ně někdo řekl, konečně někdo vyjádřil jejich emoce, někdo se o ně zajímal. A to pro mě na celé práci bylo hrozně krásné.
Eva: Vždycky, když hrajeme reprízu, napíšeme Dcerám, jestli chtějí přijít, a ony doposud opravdu byly na každém představení. Proto když skončí, nastupuje fáze Beseda s pamětnicí. V dětech nebo i dospělých divácích je vzbuzen zájem a o to víc pak oceňují přítomnost Dcer.
S vaší inscenací se otevírá problematika českého školství. Jsou dnes žáci a studenti dostatečně seznámeni s dobou komunistické totality 50. let? Setkáváte se ze strany vedení škol a pedagogů s otevřeností k obeznámení žáků s tímto pohnutým dějinným obdobím?
Barbora: Vzbuzení zájmu ve výuce je vždy otázka konkrétního pedagoga. Mluvím o setkání s inspirativní osobností, která dá vhled na témata z různých stran a ponoukne mě o nich přemýšlet - ne třeba vyprávěním příběhů, ne přímo storytellingem, ale svým přístupem k látce.
Petra: V obecnějším měřítku je to pak otázka médií a celého současného západního světa, o co se zajímá.
Eva: Jak se říká, když neznáte svoji historii, jste odsouzeni k tomu, abyste ji prožili znovu. Byla bych velmi nerada, aby se to stalo.
Petra: Ono se to už děje. Česká republika nezrušila komunistickou stranu, ani od komunistické strany té doby nepřišla žádná konkrétní omluva. Co se dělo okolo normalizace, to hezky prošumělo, což je pro mě typicky české. Na festivalu Mene Tekel na diskuzi s Dcerami po našem představení jeden gymnazista zvedl ruku a zeptal se: „A nebylo by lepší, kdybyste to zapomněli? Odpustili?“ Pak se přihlásil jeden pán a řekl: „Víte, ale on se nikdo neomluvil.“ Němci jezdí do Terezína, do Osvětimi, dávají věnce na pamětní místa a smiřují se se svou historií. Totálně přijali celou zodpovědnost za to, co se dělo. U nás tuto historii nikdo nepřijal. Jedna Dcera, silná, smířená, zdravě sebevědomá, odpověděla na otázku, proč se komunistická strana nezrušila: „Víte proč? Protože každej měl doma aspoň jednoho komunistu. To znamená, že bychom mluvili o celonárodní vině.“ Nemyslím si, že by si ji Češi neuvědomovali, ale dokud se jim bezpráví neděje přímo, dělají, že ho nevidí.
S představením jste vystupovaly též v bývalé věznici v Uherském Hradišti, která se v 50. letech v důsledku komunistické perzekuce stala místem utrpení stovek lidí z řad politické opozice i lidí zcela nevinných. Proč jste volily tento prostor a jak se vám v prostředí bývalé vězeňské káznice pracovalo?
Markéta: Vyprávíme o dětech politických vězňů. Jaké prostředí může být vhodnější než místo, které je svou atmosférou tak podobné prostorům, kde byli jejich rodiče vězněni? Na nás i na diváky tady padly hned dvě tíhy. Jedna z příběhů, které děti prožívaly potom, co jim rodiče zavřeli, a ta druhá z prostoru, kde trávili rodiče čas v odloučení od svých rodin. Byl to velmi silný zážitek. Věznice v Uherském Hradišti je navíc svou zchátralostí ještě neutěšenější. Nefunguje zde elektřina, takže diváci po našem představení z vězeňské kaple odcházeli jen za světel svíček, což byl sice neplánovaný, ale silný pietní moment.
Petra: Byla to nejkrásnější, ale i nejnáročnější představení. Pobývat v prostoru, v němž se nacházejí výslechové místnosti a samotky, mít osobní věci složené v místě, kde pravděpodobně mučili vězně… Po prvním představení pro školy sdělovala jedna z přítomných Dcer své osobní zážitky, prostor vězeňské kaple byl zvukově velice špatný a studenti, kteří hůře slyšeli, si proto začali sedat na zem kolem ní. V tu chvíli dostal celý projekt strašnou sílu. A znovu se vracíme: celá akce ve věznici mohla vzniknout zásluhou jednoho charismatického pedagoga.
Eva: Díky panu profesoru Jaroslavu Křápkovi o akci jevili zájem studenti hradišťského gymplu a bylo velmi příjemné vidět také pedagogy, kteří se s látkou přišli setkat zase jinak. I večerní představení pro veřejnost bylo vyprodané, a to jsme neměly žádnou velkou propagaci. O návštěvu věznice je skutečně zájem. Lidé každý rok stojí fronty, když se káznice otevře na Den otevřených památek. Po zbytek roku ale zůstává zavřená, neděje se v ní vůbec nic, žádné opravy, žádné exkurze, jen chátrá.
Jako jeden z cílů vaší inscenace Zrezivělé dětství uvádíte, že „prostřednictvím setkání s hrdinnými osudy nevinně perzekuovaných lidí je možno srovnat, jak vypadal život v době totality a jak žijeme dnes“. Jak se díky inscenaci proměnil váš pohled na současnou politickou situaci? Na stále více zpochybňované demokratické zřízení? Na svobodu, se kterou mnohdy nevíme, co si počít?
Eva: Při metodě storytellingu nahlížím látku z mnoha různých úhlů – mám na výběr, jak si příběh sestavím, mohu jít víc přes emoce nebo přes fakta – a princip této práce je použitelný pro normální život. Možná právě toho chtějí Dcery u mladé generace dosáhnout, aby děti uměly přemýšlet a ptát se, proč právě tuto informaci někdo řekl? Je pravdivá? Nemůže mít dotyčný postranní úmysly? A mám ji šířit dál? Ze školy jsme zvyklí, že nám byly dějiny tak trochu naservírované (tihle byli hodní, tihle byli zlí, dějiny vždycky píší vítězové), ale bylo by skvělé, kdyby lidi začali myslet sami za sebe a pracovat s různými dostupnými informacemi. Kdyby měl storytelling pomoct jen v tom, že vzbudí zájem o přemýšlení z více úhlů, tak proč ne.
Markéta: Přemýšlím, jestli se dá mluvit o proměně názoru. Pro mě je to spíš o tom, dovolit si pozorovat – ne rovnou se vyjadřovat k dění kolem, ale zkoušet ho nahlížet. Být tišší a pozorovat. Uvědomovat si, jaká je to krása mít svobodu, občas si dovolit být v ní úplně šťastná a spokojená, ale také zjišťovat, co to znamená, být v ní omezená. Při diskuzích většinou od některé z Dcer zazní: „My vám to neříkáme jen pro to, abyste slyšeli naše příběhy, ale abyste si všímali, co se děje kolem vás. Učili se to hodnotit a neviděli svět černobíle. Řekli si, kde jsou vaše hodnoty, podle čeho svět nazíráte vy a našli sami sebe v něm.“ To je pro mě posláním této inscenace.
Jaká budoucnost čeká inscenaci Zrezivělé dětství?
Barbora: Je to pro nás taková vlajková loď vzdělávacích inscenací, takže s ní máme velké plány. Posíláme nabídky do škol, kde má největší odezvu. Rády bychom vyprávěly v Národním památníku na Vítkově a navázaly spolupráci s Ústavem pro výzkum totalitních režimů. A v neposlední řadě chceme vyjet s inscenací za hranice republiky do českých center.
[1] Spolek Dcery 50. let je sdružení dcer politických vězňů, jejichž rodiny byly zasaženy komunistickým terorem. Spolek byl založen v roce 1999 a k roku 2008 čítal šedesát členek. Jeho cílem je podávání osobních svědectví pro poučení příštích generací, aby se podobný teror v české zemi již neopakoval. Dcery se pravidelně účastní například besed na středních školách v rámci projektu organizace Člověk v tísni „Jeden svět do škol – sekce Bezpráví“ a spolupracují na bakalářských a diplomových pracích studentů. zdroj: dcery.cz
[2] Festival Mene Tekel vznikl jako reakce na nezájem společnosti o osud politických vězňů padesátých let a na absenci výuky o tomto období ve školském systému. zdroj: menetekel.cz