Burianova hudebně-dramatická skladba Vojna uvedená v DISKu vznikla ve spolupráci s divadelním uskupením VOICE – BAND. Inscenační tým nicméně tvoří studenti a absolventi Katedry činoherního divadla DAMU pod vedením režisérky Jaroslavy Šiktancové a choreografa Martina Packa. Skladba Vojna se dělí na šest částí - Masopust, Svatby, Odvod, Hřbitov, V zázemí aNa frontě, které popisují fáze nástupu války a to, jak jsou jí ovlivněny životy lidí na české vesnici. Libreto sestavil Emil František Burian podle textů české lidové poezie sesbíraných Karlem Jaromírem Erbenem.
Vojna měla premiéru 22. ledna 1935 v Burianově D 35 a i když je děj umístěn do období první světové války, oslovila české publikum natolik, že byla jedním z důvodů, proč nacisté "Déčko" v roce 1941 uzavřeli. Burian pak znovu inscenoval Vojnu po svém návratu z koncentračního tábora a po jeho smrti byla uvedena ještě několikrát - naposledy v roce 2006 Janáčkovou konzervatoří Ostrava.
Tzv. syntetické divadlo E. F. Buriana představuje jedinečnou a nesporně jednu z nejvýznamnějších realizací idejegesamtkunstwerku v evropském divadle dvacátého století. Jedná se o snahu propojit v jediné jevištní výpovědi mluvené slovo, zpěv, hudbu, pohyb a scénografii (zejména světlo).
Inscenátoři Vojny v DISKu v rámci svého divadelního výzkumu hledají odpověď na otázku, co znamená myšlenka syntetického divadelního díla v dnešním kontextu a jakým způsobem vzniká dialog mezi dramatickými složkami. Jako další výstup jejich výzkumu vyjde do konce roku v nakladatelství NAMU publikace Burianova Vojna, čímž bude její inscenace následně teoreticky ukotvena. Vojna v DISKu spojuje zejména složku hudební se scénografickou a pohybově-taneční. Používá tři významné scénické prvky - prázdný prostor bez jakýchkoliv kulis, živou hudbu na scéně a náznakové, spíše tréninkové kostýmy. Prostor a kostýmy poukazují snad na časovou neohraničenost zpracovávaných témat inscenace, na její snahu aktuální výpovědi. Band na scéně podtrhuje dynamiku představení a dochází tak k narušení divadelní iluzivnosti, ke kterému pak ještě přispívají herci svými promluvami přímo k publiku.
Herecký projev je postaven na síle skupiny, na jednotě kolektivu, což nejen zvýrazňuje odkaz k vesnickým společenstvím a upředňostňování chóru v české avatgardě, ale také znemožňuje individualitu a psychologizaci postav. Často je promluva jedné postavy rozdělena mezi více herců a tím vyniká společné prožívání válečné tragédie.
Tímto režijním přístupem získala inscenace výjimečný energetický náboj - postavy si herci jen vyměňují mezi sebou. Kdo byl "matka" v předchozí scéně, může být "dcerou" v té další, protože i matka kdysi bývala dcerou a ocitla se ve stejné situaci jako později její dítě. Vzniká tak dojem, že v tomto společenství jednotlivé postavy jen dočasně vyplouvají na hladinu jako bubliny, přednesou píseň či monolog a hned zase mizí v oceánu kolektivního podvědomí.
Předáváním typizovaných postav a opakováním snad až archetypálních životních situací (provdání dívky za nemilovaného muže, nucený odchod na vojnu a opuštění své milé atd.) vzniká jasná, přesná paleta emocionálních odstínů. Divák má pocit, že z této palety tvoří režisérka přímo na scéně expresionistický obraz. Staví emoce do kontrastu, nechává je proplétat se mezi sebou a vytváří tak nečekané citové prohloubení situací, objevuje nový, vnitřní prožitek.
Významnou složkou inscenace je pohyb, který ve skupinových choreografiích podtrhuje její sílu. Choreograf Martin Pacek vychází z technického základu českých lidových tanců, ale používá jen málo ustálených prvků - náznak chodského kolečka, náznak polky a skočné. Podle svých slov se inspiroval pouze a jenom Burianovou hudbou, a tak je technika českých lidových tanců použita opravdu zřídka a jen jako podpůrný organizační prostředek choreografie. Naopak jsou upřednostňovány prvky významotvorné a gestické, zejména celotělové prvky, kterými technický základ doplňuje, a tak se i pohybově-taneční složka inscenace vždy vztahuje přímo k určité dramatické situaci.
Zde se přímo nabízí příklad, kdy dívky nechtějí tančit s odvedenými vojáky - choreograf z technického základu zvolil polkový cval po kruhu, avšak dívky odmítají klasické párové držení a jejich ruce jen tak vlají okolo. Významová výpoveď: nepřijaly své tanečníky.
Alespoň za zmínku stojí dynamika choreografického rozvrstvení sboru, kdy nebyla dána přednost chórové symetrii, ale právě až jazzově nepravidelnému rytmu. Sekvence sborových pasáží tak přitahují divákovu pozornost a stále jej překvapují.
Výraznou gestikou a mimikou může choreografie chvílemi odkazovat k dílům s podobnou tématikou - např. k NižinskéhoSvěcení jara (archetypální síla kolektivu, "ošklivost", "neohrabanost" a "syrovost" lidových tanců pro vzdělanecké vrstvy) a Kyliánově Polní mši (sekvence z bojiště a zákopů, prvky pádu a rozpracování kvality pohybu mrtvého lidského těla). Nejedná se ovšem o nutnou pohybovou inspiraci, právě určité dramatické téma si vyžaduje použití týchž pohybů k dosažení sdělnosti situace a citlivý choreograf zvolí vždy patřičné prostředky.
Objevují se zde hned dvě zásadní otázky vazáné na aktuálnost inscenace - první je zpracování válečného konfliktu a druhou je vztah naší společnosti k lidovému umění.
V době svého uvedení byla Vojna dílem maximálně aktuálním. Nejenže ještě existovala česká vesnice a ne pozdější shluk domů okolo JZD, ale všichni si ještě pamatovali první světovou válku a často v ní i sami bojovali. S druhou světovou válkou za dveřmi získalo tehdejší uvedení výrazný politický náboj. Dnes je u nás situace jiná – pevná vesnická společenství již téměř neexistují a české lidové umění často zaujímá místo pouze na besídkách pro děti. Po téměř sedmdesáti letech míru a upřednostňování městského modelu života jsou nám tyto problémy již vzdálené. Válečnou tématikou nás Vojna již oslovit nemůže a k lidového umění naše generace nezaujímá bohužel žádný postoj - snad "bylo tu, není tu".
Možná právě proto se rozhodla režisérka Jaroslava Šiktancová akcentovat rovinu emocionální. Rozkrývá a ukazuje variace na věčná témata lásky, žárlivosti, samoty, smrti a odloučení. Tímto se Vojna stává aktuální a nadčasovou.
Kombinace Erbenových textů a Burianovy moderní hudby - často s nečekanými jazzovými prvky - ve Vojně objevuje nadčasovou krásu a poezii prostých lidových písní a říkanek. Absence folklorizujících kostýmů toto pouze podtrhuje, aniž by sklouzlo k zbytečné muzeálnosti. Ustanovuje se tedy vhodná rovnováha mezi zpracováním národopisných textů, moderní hudbou a aktuálním tvůrčím aktem. Vzhledem k faktu, že inscenace Vojna vznikla z hlubšího výzkumu syntetického divadla, je možné ji vnímat jako jeho praktickou stránku, což ale neubírá nic její umělecké hodnotě.