Za králíkem a ještě dál

„Žili jsme tak dlouho v hanbě, až jsme z ní oslepli.“

První inscenace letošní sezóny Katedry alternativního a loutkového divadla začíná ve foyer. Herci v civilu přeskupují stoly a židle DISKafé, uvolňují prostor k zahájení karnevalu. Diváci se kupí u vstupu do sálu v domnění, že představení začne tam. Proti nim po chvíli vyrážejí herci, již v kostýmech. S hudebními nástroji si prorážejí cestu mezi nechápavými diváky na vyklizený stupínek u okna kavárny. Bizarní masky vítají obecenstvo za doprovodu temné karnevalově-cirkusové melodie. Nabízejí malé tematické povzbuzení, absint pro každého. Tedy absint by to byl, kdyby nebyla prohibice. K vzteku přítomného zájezdu školou povinných dětí musejí obdarovaní vzít za vděk panákem vody. To už ale první část programu končí a diváci poslušně po vzoru Nea či Alenky, podle toho, komu kdo dává přednost, následují velkou bílou králičí hlavu do neprobádaného nitra jedné spořádané rodiny.

Jeviště je potemnělé. Jeho celý prostor zaplňuje pomyslný dům, jehož jednotlivé pokoje tvoří poloprůsvitné pruhy látky. Občas něco vidět je, občas není. Důmyslné hry se světlem umožňují obnažit obyvatele pokojů i jejich nejutajovanější svět a stejně dobře je zase přikrýt, když něco nemá, nebo dokonce nesmí, být viděno. Vše se odehrává v pološeru, snovém nádechu. Nikdy není úplně jisté, jestli se díváme do nitra postavy nebo na její vnější jednání. V popředí na obou stranách před branami domu sídlí karnevaloví hudebníci. Sedí, přihlížejí životu lidí uvnitř, výstižně a nenásilně dokreslují vypjaté scény hudbou či zvuky. Jejich groteskní kostýmy a masky zrcadlí obrazné masky uvnitř domu. V situacích, kdy se potlačované dere na povrch, se stávají přímou součástí dění. Hrají, zpívají, tančí. Hra Lišky na ukulele „Over the Rainbow/What a Wonderful World“ ve stylu slavného havajského hudebníka patří k nejlepším výstupům, skvěle komentuje hnilobu linoucí se z nedalekých oken. Hudebníci povzbuzují toho, kdo hledá pravdu. Nejvíce jsou proto napojeni na Absint, nejmladší obyvatelku domu, která pátrá po tom, co se v rodině skutečně stalo, kdo je a není tím, za koho se vydává. Byl spáchán zločin a jeho přízrak se vznáší nad Absint. Absint se chová divně, stále se jí něco nelíbí, s ostatními si nechce hrát. Alespoň tak se to jeví její rodině. Otec, matka, syn, dcera. Na první pohled průměrná spokojená rodina. Jenže se ukazuje, že ani otec není zcela v pořádku. Nervózně, až podezřele úzkostlivě střeží svůj kufřík. Co ukrývá? Snad kníraté tajemství vlastní minulosti?

Absint se potácí po domě plném příšer. V jeho čele by se rád viděl falešný a slizký Francis, ale jeho přirozený sklon býti srabem mu v tom brání. Francis v podání Jana Ciny je had s andílkovsky nevinnou tváří. Kroutí se, uhýbá. Je podlý a zajímá ho jen vlastní zisk. V mžiku se ale dokáže proměnit v oběť, zkroutí tvář, zamrká řasami a žádá soucit. Když mu maškary svážou tkaničky u bot a on je v pasti, hopká sounož z místa na místo a hledá úkryt. V jednotlivých fázích nemění pouze tvář, ale celé tělo. Shrbený šouravý ubožáček je rázem statný světák oslepený egem. Zlověstný lesk v očích pak dokazuje, jak moc si užívá tyto vzácné chvíle nadvlády nad druhými, jak rád ponižuje. Francisovou ženou je prostá, zoufalá, avšak neméně zlá, na fénu závislá Adèle - Johana Schmidtmajerová. Fén představuje univerzálního společníka. Může být zbraň i erotická pomůcka. Proud horkého vzduchu může poskytnout únik před tím, co si nepřeje vidět. Adèle chce za každou cenu udržet dojem dokonalé rodiny. Odmítá vidět skutečný stav věcí, skutečné charaktery. Když se jí někdo zeptá, co se děje s Absint, odpoví nervózně, hlasem rázem o oktávu vyšším, že je nemocná a musí na operaci. Vše doprovázeno intenzivním mrkáním. Adèle nemá pro počínání Absint žádné pochopení, podle ní je touha po odhalení pravdy zvrácená a nezdravá. Stejně jako ona ani její syn nebaží po hlubším poznání. Adrien je nenáročný, sadistický chronický onanista, jemuž největší potěšení skýtá vlastní ruka. Šimonu Krupovi pomohla přesný groteskní obraz této postavy (podobně jako u postavy matky) dotvořit kostýmní výtvarnice. Marianna Stránská Krupu oblékla do úhledné hnědé košile s velkým bílým límcem a šedých kalhot s úzkými nohavicemi, dokonalý dojem spořádaného mladého hocha. Kalhoty ale umožňují více, v pase je vůle a taktéž v oblasti rozkroku poskytují dostatek prostoru pro Adrienovu oblíbenou činnost. Když k tomu ještě herec připojí slastný pohled rozmazleného úchyla, pocítí i divák jakési perverzní zadostiučinění, v jeho případě ze skvěle vybalancovaného detailního hereckého výkonu. Příkladem toho může být nezapomenutelná scéna vláčku blížícího se do stanice (Hu, hů!). Podobně si můžeme „smlsnout“ i v situaci, kdy je Adrien přistižen a ponížen. Herec vytáhne variabilní kalhoty až pod bradu, zkroutí obličej a uteče, máme tu malé ukřivděné dítě. Obludárium roztomilých zrůd doplňují Adéliny sestry, které přijely na návštěvu. Constance - Hedvika Řezáčová - a Monica - Eliška Křenková - jsou necitelné krásky, vzhledem jako vystřižené z 50. let 20. století. Roztomilí diblíci, kteří si vzájemně připíjí čisticími prostředky.

Absint je tedy sama, jen ona nepřijímá programově masku místo své tváře. Nicméně v rámci pudu sebezáchovy si výjimečně i ona musí pod tlakem rodiny nasadit králičí hlavu. Je zmatená, neví si rady. Snaží se najít cestu, uniknout minulosti, uniknout z domu. Ostatními je šikanovaná. Absint je jediná, která hledá pravdu, proto se i její herecké ztvárnění odlišuje. Soňa Páleníková se vymyká groteskní stylizaci. Její projev je subtilnější, civilnější. Možná je to jeden z důvodů, proč ji ostatní zastiňují. Nejvíce to je patrné v závěrečné scéně, kdy Absint získá klíč od Pandořiny skříňky své rodiny a konečně pohřbí nepěknou minulost i se všemi jejími aktéry. Ona jediná přežívá, ale pozornost ulpívá na všem okolo, jen ne na ní. Její často emocionálně vypjaté výpovědi nepůsobí vždy pravdivě. Jako by nebylo jasné, zda je v daný okamžik ztracená Absint či Soňa. Bohužel jejímu projevu ubližuje i nepřesná měkká výslovnost. Naopak hrdinou inscenace je Pavel Blažek. Mezi domem a karnevalem přechází jako Muž s knírem. Oběť, které byl ukraden život. Ale také neohrožený charizmatický žonglér. Energie z něj srší na všechny strany. Detailně a přesně pracuje s výrazem, každý sval v obličeji ho poslouchá na povel. Ovládá diváka, určuje, co a kdy má sledovat. Komicky laděné kníraté karnevalové scény, na vteřinu vypočítané, střídají scény zlomeného člověka s uloupeným knírem, jehož utrpení je hmatatelné, nikoliv patetizované. Ať tak či tak, diváka si získá vždy. A jeho magnetický pohled ho bude provázet ještě dlouho poté, co představení skončí.

Výrazným prvkem inscenace je voda. Kape nebo teče ze stropu, je skrytá pod polštáři křesílek. Ve vaničce s vodou se schovává Absint, ve vodě se Absint topí. Voda v kombinaci se zapojeným fénem je smrtící. Symbolizuje neomezený a spletitý prostor podvědomí. Její všudypřítomnost naznačuje, že nelze uniknout, prosakuje vším. Někdo se v té kaluži utopí, když se ponoru za každou cenu brání. Neohroženému potápěči ale naopak pomůže objevit nový směr. Absint se dokázala ponořit i vynořit. Přežila. Bílá vrána/králík Absint ukazuje cestu. Představuje návod, jak se vyrovnat s nepříjemným, nevyřešeným.

Režisérka Linda Dušková pootevřela dveře lidského podvědomí. Stvořila kouzelný groteskní svět plný originálních symbolů a obrazů. Využila všeho, co Katedra alternativního a loutkového divadla nabízí. Hudbu, zpěv, tanec, akrobacii, loutky, masky. Různorodost prostředků nijak neruší. Dodává barvu, působivost. Udržuje divákovu pozornost. Inscenace nevnucuje interpretaci. Otevírá fantazii a nabízí konfrontaci se svědomím každého diváka. Může se stát, že se nezkušený návštěvník v neznámém světě bez hranic na chvilku ztratí, pokud je ale pozorný, opět spatří bílého králíka a ten ho vyvede zpět na povrch.

Pierre-Yves Chapalain: Absint vykloubená groteska
Režie, překlad, úprava: Linda Dušková
Dramaturgie, úprava: Helena Eliášová
Scénografie: Silvie Gajdošíková
Kostýmy: Marianna Stránská
Choreografie: Kateřina Stupecká
Produkce: Kristýna Kamenická, Kamila Mazáčová, Zuzana Hájková
Hrají: Jan Cina, Johana Schmidtmajerová, Soňa Páleníková, Šimon Krupa, Pavel Blažek, Hedvika Řezáčová, Eliška Křenková, Antonín Týmal, Anne – Françoise Josephová, Filip Šebšajevič,Tilen Kožamelj Premiéra 4. května 2012 v divadle DISK. Psáno z reprízy 26. září 2012 v divadle DISK.