Platonov je první Čechovovou zachovanou celovečerní hrou, pro leckoho nehratelnou. V Divadle DISK ji inscenuje Jakub Korčák s posledním ročníkem studentů činoherního herectví DAMU.
Čechov napsal Platonova ve dvou verzích. V té první se objevuje postava kriminálníka Osipa, každé dějství má svůj předepsaný prostor, obsahuje několik týdnů. V druhé verzi se již tato postava neobjevuje, děj je koncentrován pouze na jedno místo, vše se odehraje během jednoho dne. Dramaturgyně Johana Kudláčková se rozhodla pro syntézu obou verzí, což bylo rozhodnutí nepochybně ku prospěchu věci. Příběh se odehrává na jednom místě, ale objevuje se i Osip (Stavros Pozidis), jehož herecký výkon patří mezi nejsilnější.
Kromě syntézy obou verzí hry došlo i k dalším úpravám, které jsou výhradně technického rázu. Text je podstatně zkrácen, byly sloučeny některé postavy; otce Porfirije Glagolieva se synem Kirillem či též otce Abrama a syna Izáka Vengerovičových v jedno.
Platonov je prototypem čechovovské dramatiky, zobrazuje ubíjející rezignaci a nenaplněné sny člověka. Navíc v něm objevíme i zárodky motivů Čechovových dalších her, zejména „velké čtyřky“; Racka, Višňového sadu, Strýčka Váni a Třech sester. Text nabízí kritický, ironický pohled na život ruské bohatší třídy konce 19. století. Nositelem většiny témat je hlavní hrdina (nebo spíše antihrdina), jehož úpadku jsme svědky. Michail Platonov je nešťastný venkovský učitel, zkrachovalá existence. Cynik, který vždy a bez servítků vysloví svůj názor. Ambice má vysoké, není je ale schopný naplnit. Ačkoliv je ženatý, balancuje hned mezi čtyřmi potencionálními partnerkami naráz.
Příběh hry se odehrává během narozeninové oslavy vdovy Anny Petrovny Vojnicevové, na níž se sejde vybraná společnost. Očekává se návštěva Platonova, který svým příjezdem rozvíří vlny jinak poměrně poklidné a přátelské oslavy.
Korčákův Platonov se odehrává v salonu, který se nachází na vyvýšeném pódiu přes půl scény. Nachází se v něm pouze jednoduchý ratanový nábytek a za ním servírovací stolek s alkoholem. V popředí scény je ještě, snad náhodně, umístěn taburet. Jeho funkce je ale velkým otazníkem; do hry se příliš nebere, pouze tam tak trčí. Nad scénou jsou křížem rozvěšeny papírové lampiony a žárovky, které spíše odkazují k bujaré oslavě někde v exteriéru, což do prostředí salonu bohužel příliš nezapadá. Herci ani nedodržují počáteční nastavení, kam vedou které dveře. Jednou je vchod na zahradu tam, pak zas jinde. Stejné to je i s odchody do zbylých částí domu.
Kostýmy, vzhledem k celkovému rázu inscenace, přesně odpovídají Čechovově době i společenskému postavení jednotlivých postav. Muži mají obleky, dámy šaty, oboje ve světlých barvách. Anna Petrovna má šaty přímo bílé, které více než nápadně připomínají svatební, což příliš nesedí k rázu narozeninové oslavy. Snad je to záměrem a róba má symbolizovat její neutuchající touhu po lásce? Na průkazný rozsudek ale není odkaz dostatečně jasný.
„Kromě pár písniček ale celou inscenací prostupuje nuda. Bohužel nejen ta čechovovská – tedy záměrně inscenovaná –, ale i ta opravdová.“
Hudebním komponentem začíná problematičtější část inscenace. V několika momentech není kvůli nevychytanému timingu rozumět, co herci říkají. Hudba je příliš hlasitá, což je chyba částečně zvukařů i herců samých. V některých částech, například při příjezdu Kirila z Paříže, je až přehnaně ilustrativní a občas naprosto postrádám její smysl. Náhodná společná píseň v podání několika postav děj nikam neposouvá ani jej nedoplňuje, byť se hezky poslouchá.
Kromě pár písniček však celou inscenaci pros tupuje nuda. Bohužel nejen ta čechovovská – tedy záměrně inscenovaná –, ale i ta opravdová. A když se nudí diváci, je inscenace téměř zatracena. K výraznější herecké akci není mnoho příležitostí, většinou se jen tak sedí, popochází a povídá. Často až téměř bezúčelně a do prázdna. O to příjemnější jsou potom závany čerstvé energie, jako když muži přinesou oslavenkyni Annu na ramenou a zpívá se. Stejně osvěžující je i první vystoupení charismatického Kirila (Filip Jáša). Je elegantně arogantní v nejlepším slova smyslu a svým nevycválaným projevem oživí jinak monotónní inscenaci. Anna Petrovna (Renáta Matějíčková) zvládá bruslit mezi dvěma póly, je svéráznou matkou v letech a křehkou, zranitelnou ženou stále toužící po lásce a pozornosti mužů. Silným hereckým, a zejména hlasovým projevem disponuje i Trilecký (Tomáš Weisser). Samotný Platonov (Petr Urban), oscilující mezi zoufalým dobrákem a donchuánem, je občas nečitelný stejně jako motivace jeho jednání.
Je třeba říct, že obsazení jednotlivých rolí je poměrně vhodné. I přes zmiňované světlé momenty inscenace je ale herecký projev buď monotónní nebo neúnosně teatrální – ať už přeexponované opilectví postav nebo záchvaty jakékoliv silnější emoce vedoucí k neúnosnému patosu. Jako by nic mezi těmito póly neexistovalo. Ráda bych řekla, že záměrem bylo pracovat právě s tímto kontrastem, těžko ale uvěřit, že tomu tak skutečně bylo. Snesitelné by to bylo pouze za předpokladu, že celá inscenace se bude odehrávat ve zřetelné groteskní nadsázce, což bohužel není ten případ. Nepokládám to za problém herců, ale spíše režijního vedení. Výsledný patos je sice občas (a zjevně zcela nezáměrně!) k popukání, ale většinou způsobuje pouze přání diváků, aby to už, proboha, skončilo.
„Tento činoherní ročník je přitom jedním z nejtalentovanějších za posledních pár let a nelze jinak, než přešlapy připsat na vrub autorům-pedagogům.“
Nejsilnějším momentem inscenace je skonání samotného Platonova. V návalu vzteku se jej snaží Sofie zastřelit, výstřel však nezazní. Platonov odběhne ze scény a tam zemře. Vzhledem k nefunkční zbrani a výstřelu, který na scéně nepadne, to ale dělá dojem, že si život vzal sám. Poté, co ruka mrtvého Platonova vypadne z portálu, přinese osazenstvo jeho nehybné tělo zpátky na scénu. Když ale jeden z herců přehnaně teatrálně směrem k divákům zahlásí „Umřel!“, málokdo v hledišti udrží smích na uzdě. A veškerá síla (původně snad dramatického) momentu je ta tam.
A takových situací se bohužel v inscenaci objevuje více. Čas plyne neúprosně pomalu, je přerušen pouze několika nesnesitelně teatrálními výstupy oscilujícími na hraně trapnosti a divák neví, jestli to tvůrčí tým myslí vážně. Tento činoherní ročník je přitom jedním z nejtalentovanějších za posledních pár let a nelze jinak, než přešlapy připsat na vrub autorům-pedagogům.
Je pro mě záhadou, proč se v posledních letech Čechovovy texty uvádějí v DISKu v podobě, že se pouze krátí, ale chybí propracovanější autorská interpretace. Respekt (občas až pietnost) k dramatikově tvorbě je samozřejmý, ale i tak mají inscenace rozsahově, obsahově i tematicky občas tendenci sklouzávat k neúnosnosti i neaktuálnosti. Možná jsem staromódní, ale otázka „Proč text inscenovat tady a teď?” je pro mě pořád jednou z nejbazálnějších, i bez kontextu pandemie. Platonov Jakuba Korčáka ale odpověď na tuto základní otázku bohužel nenabízí.