„Zrodilo se něco nového“ – to bylo motto letošního prvního ročníku činoherní přehlídky Moravského divadla Olomouc. Ve dnech 23.–25. září jsme měli možnost shlédnout pět inscenací, a seznámit se tak s průřezem aktuálního repertoáru divadla. Přehlídka vyšla vstříc především divákům z jiných měst, neboť dala příležitost udělat si v relativně krátkém časovém úseku představu o poetice souboru. Iniciátorem celého tohoto chvályhodného počinu byl Milan Šotek, dramaturg Moravského divadla Olomouc.

Každé divadlo, a zvláště pak regionální, pečlivě zvažuje výběr svého repertoáru. Musí uvést takové tituly, aby vyhovělo svým stálým divákům, na kterých je do značné míry závislé; přesto se však snažit i o jistý umělecký vývoj, aby o sobě dalo vědět i za hranicemi regionu, a přilákalo tak nové obecenstvo. V tomto směru uplatňuje Moravské divadlo velice prozíravou dramaturgii. V jeho repertoáru nalezneme kusy, které osloví nenáročné diváky – z programu festivalu to byla Žaloba proti neznámému – ale také pečlivě zpracované a srozumitelné látky, jako bylo Něco za něco. Další inscenace, Don Juan se vrací z války patří zase mezi ty, které mají zázračnou schopnost zaujmout kohokoliv. Objevují se také počiny, co se pokoušejí o jevištní experiment – tak tomu bylo u Stavitele Sollnesse a Arabské noci. Druhá zmíněná inscenace je nejvýraznějším zápisem Moravského divadla do kontextu současné české divadelní tvorby. Výběrem tohoto titulu dalo divadlo jasně najevo, že se snaží rozšířit řady svých diváků a přilákat i mladé obecenstvo. Naštěstí se odvaha vyplatila a Arabská noc je divácky úspěšná. Získala cenu Josefa Balvína (cílem této ceny je podpořit umělecky kvalitní inscenace německy píšících autorů na českých scénách) a byla uvedena před několika dny v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Není se tedy co divit, že se inscenace stala největším lákadlem festivalu a při představení panovala v hledišti zvláštně jiskřivá a příznivá atmosféra.

Pět postav za dusného letního večera v jednom sídlištním věžáku, kde zrovna přestala téct voda. Fatima Mansurová, která bydlí s Františkou Dehkeovou v sedmém poschodí, čeká na svého milence Kalila – s ním se v bytě schází vždy, když Františka usne. K této spící dívce to táhne cizího muže, Petra Karpatiho, z vedlejšího paneláku, který ji z okna svého bytu náhodou zahlédl v koupelně a vyráží za ní do noci. Mezitím pan domácí Hane Lomeier chodí po chodbách domu a snaží se přijít na kloub problému s přívodem vody. I jeho dovede noční bloudění ke spící Františce. Také třetí muž, Kalil, se za magicky pohádkové noci ocitá u lůžka této Šípkové Růženky. Každého muže postihne jejím políbením prokletí – Petr se dostává do láhve s koňakem, Kalil zase do zajetí svého sexuálního chtíče, jenom Hane se od svého putování v dálných krajích osvobodí a mezi ním a Františkou vykvete něžný cit.

Arabská noc je vystavěna na základě monologů postav. Promluvy jsou z většiny popisem aktuálního pohybu a pojmenováním pohnutek k tomuto pohybu vedoucích. Tak se postupně vytváří vize budoucí kolize mezi postavami, které bloudí tímto panelákem za různými účely a náhodně se tak míjejí či setkávají. Autor po celou dobu „utahuje postavám smyčku kolem krku“ - dostává je do konfliktu nebo ho pouhou náhodou odvrací a efektivně tak graduje napětí. Vzhledem k tomu, že veškeré prostředí a pohyb jsou vyjádřeny slovem, nepotřebuje inscenace žádné ilustrativní prvky a vše je založené striktně na hercově specifickém projevu, který je oproštěn od realistického ztvárňování a dává prostor pro výraznou stylizaci.

Inscenace Martina Glasera stojí především na tempu. Každá z postav se nachází ve své vlastní uzavřené prosklené kóji. Všechny kóje jsou zavěšené ke stropu, a tak se vznáší ve vzduchu nad podlahou, která je plná vody a připomíná spíše brouzdaliště. Herecký projev je zprvu velmi civilní, prost emocí a svou děsivou monotónností dává obraz šedivého depresivního panelového sídliště, kde všechno skomírá, kde každý pohyb bolí a každé slovo je namáhavé. Postavy nevnímají ostatní, neboť jsou zavřené ve své vlastní kleci. V těchto nepropustných světech bloudí po chodbách, ale jak se dostávají pod stále se zvyšující tlak, zrychlují tempo svých promluv a v jejich hlasech se začínají objevovat odstíny emocí. Šedý svět se proměňuje v kouzelné místo a postavy se stávají součástí jedné noční panelákové pohádky. V jistém okamžiku uniknou ze své kóje a brodíc se vodou, uvolňují hrozné sevření svého vlastního světa. Jsou vrženi do prostoru ostatních, a jakoby právě byli porozeni, stávají se skutečnými lidskými bytostmi.

A všechno se změní. Princip akce a reakce, ve kterém teď herci náhle začínají fungovat, však potírá dosavadní poezii. Glaser si evidentně vytyčil jistou konstrukci - postupně obalovat herecký projev realistickými svaly, probouzet postavy z netečného snění – kterou se snaží do důsledku realizovat, byť je funkční jen do jisté míry a nikoliv všeobecně pro každou situaci. K divákovi se začnou dostávat ty samé informace dvakrát (jednou prostřednictvím slovního sdělení o tomto pohybu a podruhé pohybem samotným) a náhle se z pohádkové atmosféry přehoupneme do vln absurdity. A tak začnou vyvstávat notně znepokojující otázky: to se vážně narodíme do světa tak banálního, strojeného a úplně absurdního, kde se každý pohyb zbytečně zdvojuje, kde se každý pohyb musí zdvojit, aby byl skutečně viditelný? Naštěstí Glaser opouští realistický herecký pohyb a každá postava zase bloumá svým vlastním světem, který se sice začal se světy ostatních prolínat, ale nesplývá s nimi. A znovu se můžeme ponořit do příběhu jedné podivuhodné noci, která voní orientem. Vzhledem k tomu, že se promluvy postav v různém sledu prolínají, je tato hra herecky náročná a vyžaduje skutečně sehraný soubor. Klára Klepáčková svými ležérními pohyby, unaveným obličejem a přezíravými pohledy barvitě vykreslila postavu Fatimy jako nesmírně atraktivní, temperamentní, ale i podlé a arogantní ženy, která čeká, až její spolubydlící usne, a pak si na byt pozve svého milence. A to vše kvůli opojně škodolibé radosti z tajemství – její spolubydlící totiž ani v nejmenším netuší, že ji takto vodí za nos již dva roky. Ivan Dejmal mě svým ztvárněním Petra Karpatiho mile překvapil. Osamělý a křehký podivín, který při pohledu na sprchující se Františku nechutně slintá, ale zároveň ji okouzleně obdivuje. Svým křivým držením těla a chvějícím se hlasem vyvolává lítost a zhnusení, ale i velkou něhu. Vstup Jiřího Suchého alias temperamentního Kalila do děje je na rozdíl od ostatních velmi výrazný. Kalil vchází již nabytý silnými emocemi, kdy nervózně čeká na telefonát od Fatimy. Možná za touto emocionalitou tkví skrytý záměr – na onom sídlišti nebydlí a jezdí tam jen kvůli své milé. Přesto však Suchý svým výrazným projevem odvádí pozornost od ostatních a nemá logicky příliš prostoru pro následné rozvíjení svého charakteru. Petr Kubes svým zvláštním toporným držením těla a pomalou, zadrhávající se řečí ztvárnil domácího Hane Lomeiera jako člověka pragmatického, celkem prostého a tichého, který šetří slovy i gesty. Jsa okouzlen spící dívkou, líbá ji a dostává se tak do jejího snu. I v tomto prostém člověku se probudí cosi magického. Tereza Richtrová věrohodně ztvárnila zívající sirénu, která má v sobě zvláštní moc a ze spánku k sobě přivolává muže. Neboť její Františka neustále osciluje mezi bděním a spánkem, nejvýraznějším hereččiným pomocníkem byl dech. Jeho hloubka se přelévala z povrchního dýchání k hlubokému, a tak dávala překvapivě přesný obraz toho, v jaké fázi snění či nesnění se Františka zrovna nachází.

Fatima, Františka, Kalil, Petr a Hane se z bezpečné ulity dostali do světa, který se řídí svými vlastními nezachytitelnými pravidly a kterým je člověk vláčen jako spadlý list po proudu řeky. Ale i když (a protože) v tomto vodním světě neexistuje nic jako volba a vůle a všechno se stává dílem náhody, je tato cesta kouzelná a plná něčeho. Prostě něčeho.