Letošní absolventi katedry činoherního divadla otevřeli novou sezónu DISKu notoricky známou komedií Carla Goldoniho Poprask na laguně. Výběr hry je, dalo by se říct, takřka ideální. Goldoniho komedie, která vychází z principů italské commedie dell´arte, skýtá nejen velkou škálu možností pro hereckou akci, ale zároveň i mnoho situací vybízejících k rozmanitým režijním řešením. Nabízí tedy široký prostor právě pro absolventskou inscenaci. Bohužel premiéra Poprasku na laguně v DISKu poukázala na mnohá nebezpečí, která inscenování komedie všeobecně přináší.
Již při prvním pohledu na scénu a kostýmy je jasné, že se režisérka Kateřina Glogrová rozhodla jít cestou jisté inscenační tradice, kterou Goldoniho Poprask na laguně, a jemu podobné komedie, již má. Přesto ve scénografi i Karla Čapka lze nalézt zajímavé prvky, které jakoby odkazovaly k černobílým americkým skečům z třicátých až čtyřicátých let minulého století. Například otevírací sloup s plakáty, lampa, na kterou se dá díky důmyslným stupátkům bez problému vylézt, to vše vybízí k rozehrání různých gagů. Režisérka Glogrová se jistě snažila, aby tyto prvky byly co nejvíce využity, bohužel v bleskovém tempu, které inscenace po úvodním, záměrně až do extrému protahovaném začátku, nabírá, zůstává každý vtip jen nakousnutý, nedohraný, jako by na něj nezbýval čas.
Inscenace celkově rozhodně trpí špatně zvoleným temporytmem, příliš rychlé tempo ztěžuje nejen divákovu orientaci, ale zároveň neumožňuje hercům přesně dohrávat.
Tento problém však částečně vychází i z toho, že se režisérce Kateřině Glogrové a dramaturgyni Markétě Machačíkové nepodařilo úplně jasně defi novat jednotlivé dramatické situace. Poprask na laguně totiž vychází z neustálých vzájemných nedorozumění mezi postavami, které musí být zákonitě podmíněno viditelným rozlišením jejich vztahů a cílů. Například u hlavní milenecké dvojice Lucietty a Tita Naneho není zřetelná motivace celého jejich konfl iktu, který pak v důsledku téměř zabrání šťastnému vyústění.
Čímž se dostávám k další důležité složce Goldoniho komedie. I když vychází ze základních typů commedie dell´arte, každá postava má svoje jasné stanovisko a přímou charakterizaci. Poměrně šťastně vykládají Glogrová s Machačíkovou především tři postavy – Checcu, Patrona Fotunata a lodičkáře Tofolla. Společně s herci – Markéta Frösslová, Petr Borovec a Marek Adamczyk – se jim pak podařilo najít každé z těchto postav určitý charakter, který je poplatný situacím a zároveň i čitelnou motivací k jejich jednání.
Frösslová předvádí Checcu jako roztomile rozjívenou puberťačku, která si ale rozhodně nenechá nic líbit. Ve svém chování působí dost naivně, zato má jasný cíl – vdát se, aniž by záleželo na tom za koho. Společně s Markem Adamczykem pak skvěle vytvářejí mileneckou dvojici založenou na principu „co se škádlívá, to se rádo mívá“. Linie jejich vzájemného vztahu je od začátku až do konce jasná, dvojice herců na sebe výborně reaguje. Další, kdo má jasně daný cíl, je Petr Borovec jako Patron Fortunato – chce mít prostě v domě klid, což mu ale narušuje neustálé dívčí hašteření. Komičnost postavy Fortunata je ve hře předepsaná tím, že mluví takřka nesrozumitelným nářečím. Glogrová s Machačíkovou se nesnažily o žádnou extrémní úpravu a vyřešily tuto často problematickou součást charakteru Patrona Fortunata tím, že Borovec pouze „polyká“ části slov, což působí velice přirozeně a přidává to na celkové komice postavy. Skvěle se svého úkolu zhostil i Adam Kraus v roli Isidora. Všechny tyto dobré herecké výkony mají jedno společné – jasně charakterizované postavy a jednotné gesto, které se po celou dobu snaží zachovávat. Frösslová, Adamczyk, Borovec a Kraus hrají s drobným odstupem a s jemnou dávkou stylizace, což se v důsledku ukazuje jako velice funkční řešení, kterým je možné po celou dobu postavu naplňovat.
Bohužel zbytek postav jakoby vypadl z jiné hry a svým celkovým konceptem i z jiné inscenace. Chybí jim právě ta celistvost, která výborně funguje u výše zmíněných. Tita Nane (Jan Ťoupalík) nepatří ani do jedné ze soupeřících rodin, jde mu však o Luciettu, která je jeho snoubenkou, proto se do konfl iktu, který nechtěně vyvolal Tofollo, musí zapojit. „Velkého zuřivce“ však v Ťoupalíkově podání hledáme marně. Jeho viditelně přehrávaná agrese v kombinaci s celým jeho kostýmem, který evokuje spíše člena motorkářského gangu, než chudého rybáře, působí spíš zoufale, což dovrší jeho zásadní vyznání citů Luciettě, kde pak v tomto kontextu vypadá jako smutný klaun. Vztah Tita Naneho a Lucietty by měl ukazovat jedeno z dalších jednoduchých pravidel a to jak blízko je od lásky k nenávisti a od nenávisti zase k lásce. Bohužel v důsledku nejasných motivací těchto dvou postav, stěží chápeme, proč Lucietta i nadále Tita Naneho odmítá, a kazí tak štěstí dvou zbylých párů. Klára Krejsová je v roli Lucietty velice energická, nejvíce ale pak ve spojení s Adélou Petřekovou, která hraje paní Pasqu, její švagrovou. Teprve v její přítomnosti se jí opravdu daří dodržovat charakter své postavy. Obdobně je na tom i její soupeřka Orsetta (Michaela Ďurišová). Jejich vzájemný konfl ikt je velice rozpačitý, vytahují proti sobě trumfy, ale jako by si neuvědomovaly jejich sílu a pak i zpětně dopad na ně samé. Jejich závěrečný souboj v jezírku/ laguně pak logicky působí ne jako poslední možnost, která jim po všech neúspěšných pokusech zbývá, ale jako secvičené představení, které se hraje každou neděle v Chiozze na návsi pro pobavení ostatních.
Poprask na laguně v divadle DISK rozhodně nabízí pár zajímavých hereckých výkonů, bohužel celkově pak působí jako by se inscenační duo GlogrováMachačíková zaměřilo pouze na práci s herci (a to ještě jen s některými) a pozapomnělo na to, že absolventská inscenace by měla ukázat komplexní divadelní dílo, ne jenom hereckou exhibici. Celá velká šance, kterou inscenování Goldoniho určitě je, jak pro inscenační tým, tak i pro herecký soubor, tak zůstala bohužel nevyužita. Z čehož vyplývá jistá globální otázka a to, jestli tenhle Poprask není ve svém důsledku zbytečný…Stejně jako ten v Chiozze.