Předně bych vám chtěla poděkovat za ochotu poskytnout časopisu Hybris rozhovor. Tento časopis je dílem studentů DAMU, kterou jste také studovala. Jak vzpomínáte na studentská léta?
Na DAMU jsem studovala vlastně dvakrát, poprvé na Katedře činohry a podruhé na Katedře autorské tvorby a pedagogiky. Budu mluvit hlavně o té první zkušenosti, právě proto, že byla první. Určitě to pro mě byla doba důležitá, i když to taky zároveň byla velká výzva a bylo to náročné a intenzivní období. Během studia jsem řešila spoustu osobních témat, hledala jsem se a hledala jsem i čím chci být a za jakých podmínek. Prožívala jsem v té době první opravdu vážný vztah. Užívala jsem si taky pronikání do divadelní komunity, seznamovala se s lidmi z celé DAMU. To všechno se dělo na pozadí 90. let, tedy doby krátce po Sametové revoluci. Trochu divoce jsem si užívala svou ranou dospělost, ale i studium a svobodu, která se v té době protínala také s jejím celospolečenským nabytím díky pádu komunismu. Jen jsem na DAMU v rámci studia na Katedře činohry trochu postrádala víc otevřenosti a návaznost na profesní dění ve světě, zvlášť když to bylo konečně po tolika desetiletích možné.
DAMU jste tedy studovala v 90. letech, v době, kdy začalo být bezdomovectví aktuálním problémem. Ovlivnilo to nějak vaši pozdější tvorbu? Z jaké iniciativy vzniklo představení žen bez domova ONY?
Ano, už během studiu na DAMU jsem se začala zajímat o divadlo se sociálním přesahem. Chtěla jsem, aby moje práce měla opravdu smysl, aby někomu pomáhala. Proto vznikly projekty BRAVO, KOSMOS (pro dospívající z dětských domovů) nebo teatroterapeutický projekt integrující lidi s mentálním nebo fyzickým postižením a profesní skupiny MÍT TĚLO, BÝT TĚLEM s představením TĚLOVNÍK OBECNÝ – CORPUS VULGARIS. Začala jsem se taky zajímat o Divadlo utlačovaných Augusta Boala, absolvovala jsem několik mezinárodních workshopů. Už po prvním z nich jsem musela získané zkušenosti a dovednosti uplatnit v praxi. Spolu s několika kolegyněmi jsme začaly s principy Divadla utlačovaných pracovat s mladými lidmi bez domova v rámci nízkoprahu v Naději. V Naději jsem pak už několik let sama vedla dramaterapeutickou skupiny pro mladé klienty. A také jsem v té době absolvovala terapeutický výcvik. Mé práce si pak všimli v organizaci Jako doma, která pomáhá ženám bez domova, a oslovili mě, zda bych s jejich klientkami nechtěla vytvořit představení o domácím násilí, jež mnoho z nich prožilo. Nabídku jsem přijala, i když mi bylo jasné, že to nebude vůbec jednoduchý proces. Navíc jsem v té době už měla dvě děti, tak jsem si taky říkala, jak to skloubím s péčí o ně… Abychom nemířily přímo do oblasti největšího zranění, téma jsem trochu posunula – staly se jím nejbližší vztahy (rodičovství, partnerství a přátelství). Také proto, aby si ženy, které se na představení ONY rozhodly participovat, mohly více kontrolovat, kam až chtějí zajít, a odkrýt třeba i zdroje pozitivních zkušeností.
Vzhledem k tomu, že představení ONY vycházelo z autentických zkušeností žen bez domova a dotýká se poměrně citlivého tématu, tvůrčí proces s sebou určitě nesl značná specifika. Z vaší režisérské i terapeutické zkušenosti, v čem se liší spolupráce s profesionálními herci a herečkami bez domova? Co vás během tvůrčího procesu nejvíce překvapilo?
Asi hrozně moc záleží na žánru, který máte na mysli. Já se věnuju autorskému divadlu, i projekt ONY byl autorské povahy. Ženy hrály své vlastní příběhy. Autorská práce je ve svých zdrojích jiná než práce činoherní, i když z mého hlediska obě nakonec herecky směřují ke stejnému cíli – být na jevišti autentický. Ale obecně bych řekla, že profesionální herec má trochu jiný záměr, s nímž k hraní přistupuje. Má za sebou studium, seznámení se s technikou, s každou další rolí získává zkušenosti, hledá a prohlubuje svoje schopnosti, dovednosti. Nic z toho herečky z Jako doma samozřejmě neměly. Přesto se těmi herečkami opravdu trochu stát musely. Pracovaly jsme společně na technice, měly jsme pohybové, hlasové, hudebně rytmické rozcvičky. Musely jsme během zkoušení společně vytvářet jevištní situace, jednání, hledat motivace, tím jsme se samozřejmě jádra herecké práce dotýkaly. Únavné pro ně bylo opakování situací, jejich zpřesňování a fixování. Tím, že jsme pracovaly s opravdu silným osobním materiálem, byl proces i psychicky náročný. Hlídala jsem, aby ženy, které se na představení budou podílet, byly v dobré nebo stabilizované psychické kondici a aby se do představení dostalo jen to, co ony opravdu dokážou v dané době veřejně prezentovat, co akutně neprožívají, od čeho mají aspoň částečný odstup. V tom nám také pomáhala práce s výtvarnými objekty a stylizace, kterou považuju na divadelní práci za zásadní. I přesto nás realita někdy dostihla v plné síle. Jednou například přišla jedna z hereček na zkoušku s tržnou ránou na hlavě, kterou jí způsobil její partner, a my místo zkoušení řešily, jak jí najít chráněné místo v azylovém domě.
Nejvíc mě právě překvapilo, jak opravdu kruté zkušenosti může někdo v životě zažít. Kam až násilí může zajít, jak velké krutosti je někdo schopen. To bylo pro mě opravdu šokující. Viděla jsem mnoho filmů a divadelních představení, které o nejrůznějších krutostech vypovídaly. Je ale úplně jiné, když tváří v tvář stojíte člověku, který takovou krutost prožil na vlastní kůži.
Vaším dalším projektem, který pomáhá ženám bez domova, je nízkoprahová dílna Metráž, kterou jste založila v roce 2015 spolu s designérkou Lucií Kutlákovou. Jak vznikla?
Vznik Metráže se váže právě k mé práci v Naději s mladými lidmi bez domova. Okamžitě jsem si všimla, že mezi klienty nízkoprahu převládají kluci a že holky jsou citelně v menšině. Když jsem s nimi pak pracovala a trochu víc si s nimi povídala, uvědomila jsem si, že kluci holky víc nebo míň zneužívají, že využívají svojí síly a převahy. Chtěla jsem tyhle mladé ženy nějak podpořit. Věděla jsem, že přes terapii to moc nepůjde, protože většina z nich neměla vůbec žádné zázemí (pracovní, osobní, hmotné, citové) a taky bylo hodně z nich závislých na drogách. Tak jsem si říkala, že bychom mohly něco společně vyrábět, že by měly práci, získaly pracovní návyky, naučily se něco nového a ještě si něco vydělaly. A protože většina z nich se živě zajímala o módu a já ostatně také, napadlo mě, že by to mělo být něco takového. V té době jsem se bavila se svojí dlouholetou kamarádkou, módní designérkou a majitelkou značky LEEDA Luckou Kutálkovou, všechno se to propojilo a my jsme společně v lednu 2015 Metráž rozjely.
Jaká pravidla musí zaměstnankyně Metráže dodržovat?
Postupně jsme se opravdu k pravidlům dopracovali. Na začátku jich moc nebylo, nechali jsme ženy přicházet a pracovat, jak chtěly. Nutnost pravidel se objevila v momentě, kdy jsme potřebovali zaplatit nájem, mít na skladě výrobky… zkrátka, když jsme začali fungovat jako sociální podnik. Dnes je to tak, že ženám dáváme možnost přivýdělku, nejsou v klasickém zaměstnaneckém poměru. Z toho také vyplývá, že si mohou samy určit, jak velký rozsah bude jejich spolupráce s Metráží mít. Pravidelně jednou týdně ve čtvrtek děláme rozvrh dílny na následující týden. Ženy si samy určí, kdy přijdou. Chceme po nich však, aby dodržely pracovní dobu, kterou si takto samy zvolí. Pokud ji přesto nemohou dodržet, je třeba, aby se omluvily do 18:30 předešlého dne. Povinností je také účast na celotýmových supervizích, které nám pomáhají mapovat společný pracovní proces a udržet naše pracovní i osobní vztahy v kolektivu v dobré kondici. S dodržováním pravidel také souvisí odměňování žen – v případě, že nemají neomluvené či pozdně omluvené absence a vyrobí alespoň 10 ks výrobků za měsíc, mají nárok na finanční bonus. Tím oceňujeme jejich pracovní spolehlivost. Je zajímavé sledovat, jak ženy dokážou samy pravidla nést a udržet. Je to dobře vidět ve chvíli, když k nám přijde někdo nový a s pravidly se třeba trochu potýká. Většina žen pravidla udrží a podpoří tak v jejich dodržování i nově příchozího, takže chod Metráže plynule pokračuje dál.
Jako většinu sociálních podniků, i vás zasáhla současná koronavizová krize. Jak jste vnímala tuto situaci z profesního i osobního hlediska?
Ze začátku jsem měla opravdu obavy o zdraví nás všech i o naše zdravotnictví. I většina žen u nás v dílně má zdravotní problémy (nemocné srdce, cévy, cukrovku, prodělaly tuberkulózu…), měla jsem strach i o ně. Taky mám mnoho kamarádů a známých z řad designérů, kteří mají svoje značky a obchody, působilo na mě tísnivě, když jsem viděla, jak jsou jejich obchody zavřené a oni jsou ve stresu. Ale samozřejmě jsem viděla i pozitiva. Byla jsem víc doma s dětmi, chodili jsme na dlouhé procházky do přírody, dokonce mě bavilo i to domácí vzdělávání (i když nebylo jednoduché ho skloubit s prací). Byli jsme jako rodina víc spolu. Zpomalili jsme. Přeju si, abychom z téhle zkušenosti jako společnost dokázali vytěžit určité změny. Abychom třeba dokázali eliminovat shon. A ještě důležitější by bylo, kdyby to vedlo ke změnám, které podpoří sociální spravedlnost a sníží moc peněz. Myslím, že by nám to všem prospělo.
Kde všude se pomáhá a jak můžeme pomoct i my?
V rozhovoru byla několikrát řeč o organizaci Jako doma, která se snaží pomáhat ženám bez domova. Organizace byla založena roku 2012 a prvotním impulzem bylo „upozornit na genderový rozměr bezdomovectví, [vzhledem k tomu, že] ženy jsou více než muži ohroženy chudobou a tedy i ztrátou domova, ženské bezdomovectví je prozatím málo viditelný a tematizovaný fenomén.“ V roce 2017 byla založena jídelna Kuchařek bez domova, kde „ženy bez domova vaří a prodávají zdravé, finančně dostupné veganské jídlo”.
Podobným podnikem je Sociální bistro Střecha, které rovněž nabízí cenově dostupné veganské jídlo a zároveň poskytuje pracovní příležitosti pro lidi bez domova.
Sociální sekáč Přestupní stanice se kromě inkluze sociálně znevýhodněných lidí do pracovního procesu zaměřuje i na slow-fashion a environmentální udržitelnost.
Poslední organizací, která dle mého názoru stojí za zmínku, je síť podniků otevřených lidem v nouzi, kterou zajišťuje Místní místním. Základní činností je v rámci podniků zapojených do projektu nabízet určité služby zdarma lidem bez domova, lidem v nouzi a komukoliv, kdo potřebuje, dále otevírat problematiku lidí bez domova/lidí v nouzi a pořádání tematických akcí a přednášek.
Kontakty na organizace
Jako doma
Kuchařky bez domova
http://jakodoma.org/kucharky-bez-domova-2/
Sociální bistro Střecha
Přestupní stanice
Místní místním