Na začátku je počítač. Na konci hrana útesu. A mezi tím je touha zemřít, touha žít. Dva lidé, kteří hledají. Co? To sami nevědí. Snad právě důvod, proč neskočit. Snad právě důvod, proč skočit. Inscenace Norway.Today je hořkosladkým zrcadlem jedné generace, která ztratila víru ve smysl života.
Hra Norway.Today Čechošvýcara Igora Bauersimy získala již v roce 2001 divácké ocenění na Divadelních dnech v Mülheimu a byla v letech 2003 a 2004 nejvíce inscenovanou hrou na německých divadelních scénách. Autora lze tedy označit za současného mezinárodně úspěšného dramatika píšícího sice německy, ovšem českého původu. Pokud se snažíte na internetu najít nějaké shrnutí děje, dočkáte se jen několika suchých vět, jako například: „Současné švýcarské drama je příběhem dvou mladých lidí, kteří se seznámili přes internet a rozhodli se spáchat společně sebevraždu.“ Za takovým online výkřikem se může skrývat milion příběhů. A když ani strejda Google a teta Wiki nenajdou žádné upřesnění, nedá se nic dělat a musí se opustit pohodlí židle, vstát od počítače a jít se jednou podívat do divadla.
Mnoho mladých lidí tráví stále více času ve virtuálním prostředí. Dalo by se skoro říci, že prožívají značnou část života online, sami v prázdném pokoji, hledíce na písmenka, která jim mají simulovat mezilidský kontakt.
Chatroom, jakožto virtuální prostředí, si vybere i Julie (Nikol Kouklová), která zde hledá někoho, s kým by mohla spáchat sebevraždu. Na její výzvu odpoví August (Karel Heřmánek). Společně odjedou k opuštěnému fjordu, kde chtějí skokem ukončit své životy. Ale musí se to udělat správně. Sebevraždu přeci páchají jen jednou. Natočí video, ve kterém ospravedlňují své rozhodnutí. A skočí.
Scéna je minimalistická. Prázdný prostor vpředu, několik praktikáblů vzadu a promítací plátno. Vše ostatní se vytváří rekvizitami. Dvě židle, každá na opačné straně místnosti, představují chatroom, kde vidíme jen nasvětlené hlavní účastníky chatu. Jako by koukali doma do monitoru. Texty zaznívají přímo z úst herců a je na naší fantazii, aby nám dokreslila ťukot prstů do klávesnice a my nezapomínali, že nejde o dialog mluvený, nýbrž psaný. Když se oba aktéři dostanou k fjordu, jehož okraje jsou symbolizovány praktikábly, prostředí nám dokreslí spací pytle, karimatky a batohy. Zvuky kvílejícího větru, případně nepříjemného šumění televizoru, spoluvytvářejí dojem pusté přírody a samy o sobě stačí k navození ponuré nálady. Projekce na zadní plátno, která vlastně nepřináší nové informace, pak působí poněkud zbytečně a není jí potřeba k tomu, aby byla inscenace pochopena, ani k tomu, aby si udržela stále stejnou atmosféru. Je velká škoda, že právě projekce nebyly lépe a účinněji využity k demonstraci jak možností a vymožeností moderní doby, tak problémů přetechnizované společnosti. Místo nějakého posunutí významu se jen snažily podtrhnout to, co již bylo vytvořeno zvukem.
Julie je mladá žena znechucená životem. Její promluvy jsou rázné, odosobněné, málokdy se projeví nějaká citová angažovanost. Julie chce, aby gesto dobrovolného ukončení života bylo veřejné, diváci sedící v sále se tak chtě nechtě stávají i pasivními účastníky chatu. Nikol Kouklová postavě propůjčuje roztomilý zevnějšek, neupravenost krásné mladé ženy, kterou nebaví žít. Ale to je bohužel vše. Jako by nevěděla, jak postavu uchopit - zda je Julie jen dívka, které někdo natolik ublížil, že veškeré svoje city skrývá za odosobněnou ironickou maskou, zda je napůl šílená z vyprázdněnosti svého světa, se kterým si neví rady, či zda je prostě jen natolik pragmatická, že jí sebevražda přijde jako normální a praktické řešení její současné životní situace. Všechny tyto tři Julie se v projevu Kouklové objevují zcela neorganizovaně, naházené přes sebe bez ladu a skladu, a ukazují tak Julii především jako povrchní hysterku, která je chvíli tady a chvíli tam a nemá žádnou vnitřní konzistenci. K tomu se zde objevuje i další problém, a to ten, že občas mimika převládne nad textem v místech, kde to není žádoucí. Například když v chatroomu, kde je hlavním tématem sebevražda, napíše Julie smajlíka a Nikol Kouklová to doprovodí vlastní grimasou. V tu chvíli ono napětí mezi závažným tématem a banalizujícím prvkem zmizí kdesi v rozverném smíchu publika, které ovšem nepostřehlo onen rozpor mezi odlehčující veselou tvářičkou a tvrdostí předchozích slov, ale směje se jen zkřivenému výrazu Kouklové.
August je oproti Julii mnohem emotivnější a dětinštější, jen se to snaží skrýt za masku drsňáka, zpod které vykukuje ten nejistý a tápající chlapec, který potřebuje každou chvíli ujistit, že to, co si myslí, je správně. Hipsterská nedbalá elegance, unylý výraz - August chce být cool za každou cenu. Karel Heřmánek v roli Augusta velmi příjemně překvapil. Jeho téměř až civilní herectví propůjčuje postavě uvěřitelnost. Heřmánek projevuje skvělý cit pro timing a práci s hlasem. S rukama zaraženýma hluboko v kapsách a vykulenýma očima nechává diváky propadnout dojmu, že opravdu vidí zmateného teenagera.
V Norway.Today se se sebevraždou zachází jako s normální, běžnou věcí. Okolo toho slova a té myšlenky není žádný temný nádech paniky a děsu. Přesto inscenace nechce být jen odosobněnou ukázkou skoku dvou mladých lidí do propasti. Snaží se ukázat, že se i dlouho budované názory, které přijímáme jako fakt, dokáží během mžiku začít drobit na malinké kousíčky a posléze opět spojit v monolitický rozhodný postoj. Opravdový zlom tedy nepřichází ve chvíli skoku, ale ve chvíli, kdy se August s Julií snaží na iPad zaznamenat svoje poslední rozloučení a vysvětlení. Jejich nesčetné neúspěšné pokusy nahrát familiární sbohem je na chvíli odvedou od myšlenky na skok samotný a donutí je znovu analyzovat důvody, které je na kraj útesu vlastně přivedly. Argumenty se tříští jen proto, aby byly po chvíli znovu vysloveny jako správné. Čím více Julie s Augustem rozebírají a předělávají vzkaz, který chtějí zanechat světu, tím více se samotný akt sebevraždy jeví jako duté, citově zakrnělé gesto, jako klišé. O tom, zda jsou postavy opravdu rozhodnuty, že skok je to jediné možné řešení, nebo zda už prostě jen nevidí cestu, jak z toho vycouvat, aby vypadaly stále cool, se můžeme jen dohadovat. Akcentována není ani jedna z možností.
Režisér Kryštof Pavelka se snažil v inscenaci použít všechna virtuální klišé, která v současné době vzbuzují pobavený úsměv na tvářích internetových závisláků, kteří se v nich tak trochu poznají a tak trochu je odsuzují. Od jablíčkové mánie (rozumějte jakýkoliv přístroj od společnosti Apple) po focení sebe sama z nadhledu s vyšpulenou pusou à la kačenka. Norway.Today je text z roku 2000, což není tak vzdálená minulost, přesto si Pavelka mohl dovolit několik větších aktualizací i v něm. Každý správný geek totiž ví, že chatroomy už tak nějak nefrčí a mnohem lepší je věci tweetnout nebo postnout na facebook. Ale to už jsem možná jenom moc velký geek já.