Domnívám se, že je načase (po 142 letech) vznést do našeho prostředí jednu zásadní polemiku. Nějaký ten pokus polemizovat s Otakarem Hostinským se tu především v průběhu minulého století vyskytl (jistý pan Zich atp.), ale pokud sahá mé pátrání, nebylo ještě opraveno jedno chybné tvrzení, kterého se Hostinský dopouští v úvahách o sdružování umění. Naše stanovisko nám dobře umožňuje zaujmout časový odstup, který nás od napsání stati Sdružení umění – souborné umělecké dílo v roce 1877 dělí. Zároveň však není tento odstup klíčový, neboť kořeny toho, co zde budeme pojednávat, sahají právě do druhé poloviny 19. století. Předmětem naší polemiky bude komiks. Mé díky patří panu Martinu Kaplickému, jehož myšlenky na semináři estetiky mě k napsání polemiky podnítily.

Má-li se spojit více uměleckých druhů za účelem vzniku nového umění, měl by mezi nimi podle Hostinského panovat soulad, a to soulad týkající se třech následujících momentů: obsahu neboli látky (dnes řekněme tématu), časové nebo prostorové formy projevu a nálady. Není tak možné sloučit např. hudbu se sochařským dílem, neboť hudba se vyjadřuje v čase a sochařství v prostoru, a i když můžeme pozvat na vernisáž kapelu, aby zahrála hudbu korespondující se sochami tématem i náladou (například Michal David Revival k sochám Davida Černého), kvůli prostorově-časové distanci tato dvě umění nikdy nedosáhnou splynutí v jedno (díkybohu). Zůstanou vždy pouze dvěma vedle sebe existujícími uměleckými díly. A právě tuto překážku staví Hostinského teorie do cesty také poezii (literatuře) a výtvarnému umění. „Obraz k básni, báseň k obrazu, toto spojení nemůže nikdy vydat nic jiného než dvě umělecká díla, která se třeba k sobě docela dobře hodí, nemohou však splynout v jedno dílo."1 A Hostinský pokračuje: „Aby se aspoň poněkud odpomohlo tomu, že malba je omezena na zobrazení jediného okamžiku, pořizují se ilustrace k různým scénám téže básně, takže je možno nazírat jednu po druhé. Od „mordů“ a „zamilovaných historií“ lidových písničkářů, kteří ukazovali ke každé sloce své romance nebo balady zvláštní obraz, či od primitivních kreseb, jimiž misionáři doplňovali svůj výklad biblické dějepravy, až k celým řadám nádherně vypravených „živých obrazů“, spojovaných deklamací, či zase k luxusním ilustrovaným vydáním vynikajících básnických děl – všude lze pozorovat tento přirozený rys umělecké fantazie. Leč těmito prostředky ještě není spomoženo.“2 Podle Hostinského musí výtvarné umění ožít, aby se dokázalo formálně družit s literaturou. Obraz se musí být schopný pohybovat a měnit v čase společně s literaturou. Stát se, slovy Hostinského, scénickým uměním. Takovým, které představuje živý herec. Dobrá, ale co kdybychom dokázali oživit výtvarné umění bez pomoci živého člověka? Co když je možné oživit ho čistě jako takové?

Zastavme se v tento okamžik a obraťme svou pozornost trochu jiným směrem. Ke komiksu. Ačkoliv většina čtenářů vnímá tento fenomén jako produkt 20. století, můžeme vystopovat jeho předchůdce už mnohem dříve.

Snaha vyprávět příběh prostřednictvím obrazů se objevuje v lidské činnosti odnepaměti. Velmi často tento způsob vyprávění vznikal za účelem navázání komunikace s negramotnou částí obyvatelstva, jak tomu bylo např. u kostelních nástěnných maleb nazývaných Biblia pauperum (bible chudých). Tyto malby měly ve středověku prostým lidem přibližovat biblické výjevy a vzdělávat je tak v oblastech víry. Na našem území jsou dodnes zachovány např. v kostele Jana Křtitele v Jindřichově Hradci nebo Narození Panny Marie ve Starém Plzenci, byly ale objevené i na mnoha dalších místech Evropy: na Slovensku, v Polsku, v Anglii nebo například na ukrajinsko-rumunském pomezí Bukovina, kde jsou jimi kláštery zdobené dokonce zvenku. Příběh předaný obrazem, který se proměňuje a je navíc často uspořádán juxtapozičně – tj. vedle sebe, což je pro komiks uspořádání stěžejní – nám velmi dobře umožňuje vnímat ho jako komiks. (Kromě toho, při nazírání z této velkorysé perspektivy je možné za komiks považovat už některé nástěnné malby starověkého Egypta zaznamenávající historické události v pásmech obrazů a textů, křesťanské iluminované rukopisy nebo nakonec také docela dobře Křížovou cestu.)

Ovšem za skutečné relevantní předchůdce moderního komiksu bývají označování teprve dva evropští kreslíři 19. století. Prvním z nich je Švýcar Rodolphe Töpffer, který vydával své satirické příběhy v 1. polovině 19. století především pro pobavení přátel (patřil mezi ně např. Goethe), a druhým, tvořícím téměř vzápětí, Němec Wilhelm Busch, známý zejména kreslenými veršovanými příběhy o dvou raubířích Max und Moritz, které vyšly knižně v roce 1865. U obou autorů byla výtvarná stránka příběhů naprosto zásadní, nešlo o pouhé ilustrace textu, nýbrž o kresby, které v sobě skýtaly pointu a jejichž uspořádání bylo víceméně juxtapoziční. V českých zemích se objevovali výrazní předchůdci komiksu od poloviny 19. století v satirických a humoristických časopisech jako uzavřené kreslené etudy s humornou zápletkou a v 90. letech došlo také k prvním pokusům o zapojení textové bubliny po americkém vzoru. Takovéto pokusy uskutečnil mimochodem Josef Lada a o něco později se například na veršovaném doprovodu k cyklu perokreseb Emila Holárka podílel Jaroslav Kvapil. Tyto kresby také byly vyrovnaným vztahem obrazu a textu komiksu blízké.3

Co je pozoruhodné, je skutečnost, že Hostinský mohl zmíněné komiksové předchůdce velmi dobře znát. Jak dokládá vzpomínka spisovatele Ignáta Herrmanna ze 70. let 19. století (!), Buschovy kresby u nás byly v té době snadno dostupné. Jednak knižně a jednak vystavené na portále papírnického závodu Bělského v dolní části Václavského náměstí, kde se příběhy každý týden obměňovaly a čtenáři si je chodili do vitríny prohlížet.4 Kdyby Buschovy kresby Hostinský znal, opravdu by stále trval na názoru, že není možné propojit literaturu s výtvarným uměním?

Není přeci pravda, že by se v případě komiksu nemohl obrázek hýbat. Představme si běžný panel, ve kterém se postava chystá vyskočit do vzduchu a přikrčena se zrovna odráží od země. V následujících panelech pozorujeme postavu, jak letí vzduchem, doprovázena několika paralelními čarami, které se v komiksovém slovníku vžily jako znak pro proudění vzduchu, a tudíž obvykle pro pohyb. Sledujeme oblouk, který postava vykonává vzduchem od startu až například po její pád a náraz hlavou o zem, a automaticky trajektorii domýšlíme. Pohyb v podvědomí čtenáře existuje i mezi jednotlivými políčky.

Domýšlení pohybu mezi panely je pro komiksové médium zásadní, neboť pracuje s očekáváním čtenáře. Hostinský ve své stati píše: „Obraz dovede zřetelně podat pouze okamžitou situaci, a i tuto situaci jen do určitého stupně; co ji však předchází a co po ní následuje, může naznačit jen zcela nedostatečně.“5 Ale právě v komiksu se tato náznakovost a nedostatečnost ukazuje jako zcela uspokojivá a dostačující. Jako příklad mě napadá jeden strip argentinského kreslíře Linierse, ve kterém kráčí dva tučňáci vedle sebe po bílé pláni, na jejímž vzdáleném horizontu se rýsují vrcholky hor. V první panelu jeden z tučňáků říká: „Co mě na Antarktidě ničí, je ta monotónnost.“ Ve druhém panelu tučňáci mlčky kráčí vedle sebe dál. Ve třetím panelu pak ten stejný tučňák zopakuje větu z prvního panelu, „Co mě na Antarktidě ničí, je ta monotónnost.“ Tento jednoduchý koncept je ve své podstatě velmi důmyslný. Zatímco vrcholky hor na horizontu ubíhají a my tak víme, že se tučňáci hýbají, jejich pozice zůstává stejná. Monotónnost je klíčem k celému stripu, ve kterém se snoubí soulad tématu, nálady a konečně také časoprostorové formy projevu. Pointa tkví v napětí mezi obrazem a textem, v jejich společné koexistenci, přičemž jsou si výsostně rovni, neboť jeden bez druhého nemůže být. Náznakovost, v případě tučňáků nejjasněji zřetelná v druhém panelu, kde „se nic neděje“, která si hraje s očekáváním čtenáře a korunuje ho momentem překvapení, je stěžejním jazykem komiksu a důvodem, proč nás baví ho číst.

1HOSTINSKÝ, Otakar. Sdružení umění – souborné umělecké dílo. In HOSTINSKÝ, Otakar. O hudbě. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 76.

2Tamtéž.

3Pohádka o nadšení: Satirický žert z roku 1906. Viz. PROKŮPEK, Tomáš. Dějiny československého komiksu 20. století. 1. Praha: Filip Tomáš – Akropolis, 2014, s. 27.

4Viz. PROKŮPEK, Tomáš. Dějiny československého komiksu 20. století. 1, s. 26.

5HOSTINSKÝ, Otakar. Sdružení umění – souborné umělecké dílo, s. 77.