Zuzana Burianová

„Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile.“ Hra Norway.Today dramatika Igora Bauersima vypráví příběh dvou mladých lidí, kteří se z různých příčin rozhodli spáchat sebevraždu. Skrze chat room sdílejí své názory na svět a důvody, proč se k takovému činu vlastně rozhodli. Ale virtuální realita není realitou skutečnou

V prvním ročníku se jako jednu ze vstupních informací dozvíte, že archívy jsou nejlepším místem pro studium a bádání. Vždyť kolik jich jenom je! Zřejmě se ale už nepočítá, že by někdo chtěl těchto služeb opravdu využít. Jak by jinak bylo možné, že při pokusu najít materiály pro studium se na většině těchto míst setkáte pouze s neochotou, s nemožností si dané věci okopírovat či s neschopností poskytnout klidné místo, kde by se člověk mohl soustředit na nucené rychločtení?

I když probíhá výstava Františka Kupky již od listopadu, je v některé dny téměř nemožné se bez dlouhého čekání do Salmovského paláce dostat.

V posledních několika letech se ve velkých kamenných divadlech rozmáhá trend pevné pracovní doby uvaděček. To v praxi znamená, že jsou zřejmě placené přesně do ukončení inscenace. Potlesk nepotlesk, jakmile se zatáhne opona, jde se domů. 

Ironie je určitá forma kritiky, která má humorem poukazovat na nedostatky okolního světa tím, že tvrdí pravý opak toho, co zamýšlí. Je to někdy nejpřijatelnější způsob, jak někomu nastavit zrcadlo. Oproti tomu travestie na první pohled zesměšňuje témata, která by se dala označit za vznešená a významná. Zatímco jeden pojem pracuje s obsahem, druhý se zaměřuje spíše na formu. Co se ale stane, když se s oběma termíny pracuje v jedné inscenaci?

O tom, že existují aktivity s divadlem úzce spjaté, které nejsou příliš reflektované, všichni dobře víme. Ale má otázka zní, proč s tímto faktem není nikdo schopen něco udělat? V září jsem navštívila Mezinárodní festival rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Poděbradech. Tedy místo, kde se divadelníci mohli v krátké době seznámit s tím nejlepším, co bylo pro rozhlas v posledním roce natočeno.

Rozdělení na dvě části světa fungovalo a funguje už od samého počátku literatury. Dobro a zlo jsou základní protiklady života, je to nejjednodušší vyjádření lidství. Bez jednoho by neexistovalo druhé. Právě touto naivní polaritou se tvůrci zabývají v nové inscenaci Grázlové, kterou nyní můžete navštívit v divadle DISK.

V předminulém čísle Hybris byla hlavním tématem kontroverze. Pokud chceme psát o poslední inscenaci ab - solventského ročníku KALD, musíme se nutně k tomuto termínu vrátit, ale již z trochu jiného úhlu. Inscenace Masakr v Paříži totiž byla postavena nejenom na inspira - ci béčkovými filmy, ale především na parodii kontroverze (nebo kontroverzní parodii?). 

„Každý má svou pravdu, jenom po kritikovi se vyžaduje pravda všeobecná.“ 

Pan Jezevec žije v poklidu ve své noře a sní si o lepším životě. Životě, který by byl plný umění, životě, který by byl plný divadla. Po nocích se při svitu svíček učí Cyranovy monology, protože kdo jiný by byl podobnější jezevci s dlouhým čumáčkem? Vždyť přece každý ví, že: „velký nos velkého ducha značí!“ Atak začíná pouť Pana Jezevce nejenom za štěstím, ale především za jeho velkým snem stát se hercem.

Umělec chce svým dílem žít navěky. Někdy ale v myslích druhých umírá ještě dříve, než jeho tělo a duše. 

Nahlížení klíčovou dírkou do soukromí druhých osob je stále populární. Bulvární časopisy zažívají žně, díky internetu každý ví, kdo, kde, s kým a proti komu, v te-levizi se neustále opakují různé soutěže na bázi reality show a to všechno jenom kvůli jediné lidské potřebě, zvědavosti. Taky kdo by nechtěl vědět, kdo se skrývá v tajemném dark roomu, v díře za umakartem.

Zuzana Burianová a Magda Zicháčková

Na střeše DISKu se v sobotu sešlo několik dospělých pohádkových nadšenců, kteří spolu s přítomnými dětmi navštívili pohádkový svět prostřednictvím tří pohádek: O Panence a Panáčkovi, Rozamunda a Palačinková Pepinka. Do dějů pohádek neustále vstupovali jak dětičky, tak rozverní studenti. Všichni si na konci onoho krásného sluncem prosvíceného odpoledne naráz oddechli, že vše dobře dopadlo (chválabohu i hokejové utkání).

Dne 20. května roku 2010 kolem desáté hodiny večerní odstartoval umělci populární fotbalový turnaj nazvaný Zlomvaz cup. Ano dámy a pánové! Umělci žijí! Umělci běhají! Umělci jsou všestranné osobnosti! Umělci umí!!! Vždyť kdo jiný než člověk, který každý den pracuje s gesty, mimikou, pohybem, koordinací svého těla, člověk, který nehraje pouze strategicky, ale dává do celého výkonu „hlavně to srdíčko“, může nakonec podat takové výkony, jaké se objevily na hřišti?

„Že by byl čtvrtek? Zítra je pátek.“ Náš život plyne den za dnem. Šeď. Ty šťastnější z nás čeká po každém probuzení práce. Ostatní nevyvolení musejí čekat. V nejistotě z příštího dne. V naději?