V průběhu psaní reportáže o šest měsíců starých zážitcích z léta stráveného v divadelní laboratoři Roberta Wilsona mi práci znesnadňovala vlastní paměť i snaha eliminovat vliv nepodstatných osobních zážitků a nově navázaných přátelství na můj úsudek. Snad se mi alespoň v prvních dvou podkapitolách podařilo podat objektivní zprávu o pěti týdnech na mezinárodním letním programu ve Watermill Center. Co jsem si z léta odnesla já sama a jak se změnil můj pohled na práci Boba Wilsona, to najdete v části třetí.

Historie domu na 39 Watermill Towd Road

Nemovitost, kterou v roce 1986 Robert Wilson zakoupil a která se později změnila ve Watermill Center, bývala dříve výzkumnou laboratoří Western Union. Opuštěnou a zchátralou ji v malém městečku Water Mill na Long Islandu v 80. letech objevil a Wilsonovi ukázal jeho tehdejší asistent. Několikapatrová budova porostlá břečťanem vzdáleně připomínala loftová studia v SoHo, v nichž tehdy žili a společně tvořili newyorští umělci.

Wilson žil tou dobou již mnoho let v evropském exilu a toužil po vlastním centru v USA, kde by mohl zkoušet své prostorově náročné projekty a tvořit. Prostorná budova na šestiakrovém pozemku jen dvě hodiny cesty od New York City byla přesně to, co hledal. Zatímco Wilsonova umělecká nadace Byrd Hoffman Foundation stále ještě přemýšlela, jak ze skromných prostředků financovat rekonstrukci rozpadajícího se objektu, Wilson začal plánovat první léto ve Water Millu a intenzivně pracovat na no - vých projektech. Jelikož na nákladnou post–modernistickou pře - stavbu, kterou pro nově zakoupenou nemovitost navrhl, neměla nadace dost peněz, rozhodl se pro plán B. Za pomoci přátel, poz - ději i studentů, kteří s ním přijeli spolupracovat, ji začal vlastními silami zvelebovat. Watermill tehdy připomínal staveniště, v němž si každý zabral koutek nebo pokoj, jaký se mu líbil, a večeřelo se společně u velkého stolu na zahradě. V budově nebyla kuchyně, takže se vařilo v provizorně přestavěné garáži a nádobí mylo v la - voru. Celé léto bylo věnované škrábání omítky, stloukání stolů, natírání, vaření a večernímu zkoušení.

Postupně s budovou se měnil i její zamýšlený účel. Původně zamýšlené soukromé studio Wilson změnil po vzoru druhé diva - delní reformy na divadelní laboratoř, kde by mladí umělci a stu - denti spolupracovali a žili jako vzájemně se ovlivňující komunita. V roce 1992 se konalo první letní setkání v tehdy ještě neobyva - telném Watermillu. Z původních třinácti návštěvníků se během dvaceti let stalo asi devadesát, omšelá laboratoř se proměnila v moderní prostornou budovu obklopenou zahradami a umělec - kými díly.

Ačkoliv se během let změnilo mnohé, myšlenka zůstala stejná: pět intenzivních týdnů, během nichž mladí lidé pomáhají s úpra - vami centra a jeho zahrad, společně vstávají, snídají, podílejí se na vzniku uměleckých děl i usínají. Na letním programu se setká - vají převážně tři skupiny lidí: Wilsonovi spolupracovníci, mladí umělci, kteří se přihlásili, a lidé, které během roku do centra Wilson sám pozval. První skupina je za svoji účast placena, neboť tam probíhají počáteční přípravy projektů, na nichž budou později spolupracovat. Druhá skupina jsou lidé z celého světa dychtící po spolupráci s Robertem Wilsonem, umělecké praxi a zajímavé položce do životopisu. Třetí skupina, do níž se řadím i já, jsou lidé Wilsonem pozvaní během jeho každoročního působení v diva - dlech po celé Evropě. Lidé jsou vybírání z různých důvodů, lze jen těžko zobecnit, čím Wilsona zaujali. Během stáže ve Stavovském divadle u inscenace 1914 bylo nejen mně, ale i mému kolegovi Zdeňkovi nabídnuto letního programu se zúčastnit. 

Mezinárodní letní program ve Watermill Center

První dva týdny se Watermill připravuje na slavnostní gala večer, během něhož se dostaví nejbohatší Newyorčané na prohlídku centra, večeři a aukci uměleckých děl, která Wilsonovi pro tento účel věnovali známí umělci. Každoroční Watermill Center benefit je pro obyvatele Hamptons (oblast Long Islandu, kde se centrum nachází) společenskou událostí, neboť se většinou dostaví i Wilso - novi spolupracovníci, jako jsou například Philip Glass, Lady Gaga, Marina Abramović, Rufus Wainwright nebo Jeff Koons. Výtěžek ze vstupného a aukce jde spolu se sponzorskými dary na celoroční provoz centra. Na této částce závisí existence Watermillu, tudíž jsou dvoutýdenní přípravy fyzicky i časově náročné: účastníci letního programu mají přijít s návrhy instalací, soch či krátkých performancí, vybrané návrhy následně uskutečnit a rozmístit po celém pozemku. Zároveň musí zbýt čas na natírání opršelých stolů, sázení nových stromů, upevňování loučí po celém pozemku… Wilson se centru věnuje se stejným pedantstvím a precizností, kterou lze vystopovat i v jeho inscenacích.

Po gala večeru každé léto následují tři týdny workshopů a pří - prav nadcházejících Wilsonových projektů: Kniha džunglí v Mi - láně, opera Satyagraha ve Vilniusu, Faust v Berliner Ensemble, opera Tesla in New York v Záhřebu, německá rozhlasová hra The Tower of Babel, Garrincha v Sao Paulu... Na výběr je z několika inscenací nebo výstav plánovaných na následující dva roky a lidé se mohou zúčastnit více workshopů najednou, pokud se časově nepřekrývají. Od počátečního přihlížení se člověk často dostane k reálným úkolům, od zapisování poznámek ze schůzek po rešerši dobových materiálů nebo sepisování Project Books, do nichž se zaznamenávají všechny informace o přípravách inscenací. Tyto workshopy jsou důvod, proč většina účastníků do Watermillu přijela. Nejenže je člověk přítomen skutečně samému počátku vzniku inscenace, ale zároveň není vyloučeno, že osvědčíte–li se jako asistent scénografie/dramaturgie/produkce, nabídne vám někdo z inscenačního týmu možnost spolupráce při skutečném zkoušení. Největší šance další spolupráce je především u tzv. staging workshopů, během nichž začne Wilson plánovat a s účast - níky programu nacvičovat choreografii. Je tedy možné, že dotyční tanečníci a herci o pár měsíců později pojedou tuto choreografii naučit operní pěvce a herce daných divadel.

Každý den ve Watermillu začíná stejně. Ráno se všichni účast - níci sjedou z okolních domů do centra na snídani a v 9:30 je ranní meeting, na němž jim vedoucí letního programu a Wilsonův ligh - tdesignér AJ Weissbard sdělí denní program. Poté se rozdělí, kdo bude ten den pomáhat s přípravou oběda a večeře, kdo bude pro - stírat, kdo odveze tříděný odpad, kdo bude pomáhat se sázením borůvek, kdo pomůže s výrobou zdí do aukčních stanů atd. Poté začíná den přesně tak, jak byl rozvržen. Po obligátním úklidu při - chází práce na zahradě, opravy centra a v ukořistěných volných minutách se člověk snaží věnovat svým návrhům na gala večer.

Ve Watermillu neexistuje volný čas. Den totiž trvá 12 hodin a končí večeří v půl desáté večer. Pokud máte navíc službu v ku - chyni, tak po celodenním plahočení ještě do půl dvanácté myjete nádobí po všech účastnících. S velkou pravděpodobností se poté ještě v jednom z domů koná až do tří do rána večírek, kam i ti nejunavenější účastníci dorazí, aby si po dlouhém dni konečně popovídali.

To, co šlo v 90. letech se skupinou stejně naladěných přátel, jde jen těžko s desítkami cizích lidí. Osmdesát, někdy i sto lidí může společně trávit celé dny a noci, společně usínat, snídat, hrabat listí, sázet borůvky, mýt nádobí a tvořit pouze za předpokladu, že půjde o skupinu podobných jedinců se stejným cílem. Nadšení mladí umělci, kteří se do Watermillu hlásili třikrát, nahlíží na věc jinak než ti, kteří nečekané pozvání přijali jen proto, že byli zvě - daví. Divadelní laboratoř klade velké nároky na fyzickou zdatnost, ale také na lidskou psychiku. Unavení lidé pod tlakem jsou často frustrováni agilní snaživostí nebo naopak neochotnou leností druhých. Přestože ve Watermillu člověk není nikdy sám, mnohdy si sám může připadat.

Co mi Watermill dal a vzal

Ve Watermillu se setkávají především lidé jako já, které Wilsonova tvorba nějakým způsobem oslovila či zasáhla a přáli si přihlížet samému počátku všech inscenací. O to těžší bylo sledovat, jak divadelní produkce reálně vznikají.

Robert Wilson nečte žádnou z předloh ke svým inscenacím. Čeští kritici ve svých recenzích inscenace 1914 opírali negativní hodnocení mimo jiné o informaci, která vyplynula z rozhovoru s Wilsonem v Lidových novinách, a to sice že Robert Wilson ani Haška ani Karla Krause nečetl. Špatná dramaturgie a právě neznalost knižní předlohy podle nich stály za neúspěchem inscenace. Režisérova lhostejnost však tím důvodem není právě proto, že Wilson předlohy nečte nikdy a ke všem projektům přistupuje podobně.

Úvodní schůzka na workshopech vždy začíná otázkou směřovanou na dramaturga: ve třech krátkých větách shrnout děj. Poté se Wilson zeptá produkčních, jak dlouhá by inscenace měla být a jestli divadlo trvá na přestávce. Stanovená délka inscenace se rozvrhne do časově přesně vymezených dějství sestávajících z částí A, B a C, které pojí společné prvky. Pak zcela náhodně nebo na základě asociací začne Wilson malovat návrhy scén a vyplňovat jimi jednotlivá dějství. I každá další choreografie je jen novou kompozicí složenou z osvědčených gest a pohybů. Nutně proto nastává okamžik, kdy se člověk začne ptát, jak může takto sterilní a formalistický přístup vést k inscenaci, která vzbuzuje emoce. A jestli je správné mít takový odstup od své práce, pracovat na tolika věcech zároveň a nemít k nim žádný hlubší vztah.

Postupem času jsem ale pochopila, že spolu tyto dvě věci prav - děpodobně nemusí vůbec souviset. Moji naivní představu, že kvalitní inscenace musí vycházet z režisérova velkého zájmu nebo alespoň rozsáhlé znalosti daného tématu, Wilson ve Watermill Centru vyvrátil. Proto se obklopuje výjimečnými lidmi a spoléhá na osvědčené dramaturgy, asistenty režie i scénografy, s nimiž opakovaně spolupracuje. Ti vystaví konstrukci inscenace, na níž pak Wilson může do jisté míry asociativně či spontánně vrstvit nápady.

Choreografie vzniká ve Watermillu zcela spontánně na místě. Letos při prvních workshopech k opeře Satyagraha se Wilson posadil na židli a se zavřenýma očima minutu přemýšlel. Poté začal souvisle a beze slova předvádět, jak bude vypadat choreografie hlavní postavy Ghandího v jedné ze scén, aniž by však řekl ve které. Tehdy se člověk na okamžik dostává k počátku veškeré Wilsonovy tvorby, přihlíží výraznému tvůrčímu talentu, který se ovšem za ta léta zautomatizoval a zabředl do formální dokonalosti.

Občas mi připadá, že je Bobův mozek složen z tisíců malých šuplíků, v nichž jsou uchovány všechny pohyby, okamžiky, výkřiky i smích ze všech jeho předchozích projektů. Znáte–li více Wilsonových inscenací, lze snadno rozpoznat v jeho tvorbě jakési elitářství: inscenacím v Paříži nebo Zurychu je věnována daleko větší pozornost, jsou připravovány déle a pečlivěji, než ty v Ru - munsku či Praze. Letošní říjnová premiéra Les Nègres v pařížském divadle Odéon byla například připravována skoro dvojnásob času, herci neměli bíle nalíčené tváře a byli oděni v zářivých a lesklých kostýmech, což se velmi dlouho v žádné inscenaci neobjevilo. Kdežto produkce v Praze či rumunské Craiově jsou si nápadně podobné, využívají prakticky shodné video projekce a člověk v nich snadno rozpozná již osvědčené principy z inscenací v Ber - liner Ensemble.

Watermill mě připravil o hodně energie i ideály. S jistotou můžu říct, že už nikdy nebudu schopná navštívit Wilsonovu inscenaci, aniž bych bedlivě sledovala herecké pohyby, pátrala po opakujících se motivech a přemýšlela, jak se technicky jednotlivé věci zvládly. Ale to neznamená, že se mi líbí méně nebo že jsem k nim kritičtější či naopak shovívavější. Osobně poznat tvůrce, jehož tvorba vás nějakým způsobem oslovila, člověku připomene, že jaký člověk je nebo jak při své práci postupuje, by nemělo hrát roli v našem úsudku. Ale až za další půl rok opadnou poslední zbytky únavy a nepříjemných vzpomínek na dlouhé hodiny okopávání borůvek pod červencovým sluncem, tak budu prav - děpodobně litovat, že jsem se letos na letní program rozhodla nepřihlásit. Protože Watermill není místo, kde se zdokonalíte ve svém oboru, ani pravděpodobně nezískáte kontakty či pracovní nabídky, byť se vám dostane příležitosti mnohé od Wilsona vypozorovat a podílet se na vzniku světových divadelních produkcí. Je to však hlavně umělecký tábor, kde zjistíte mnohé o sobě. Naučíte se pracovat v týmu pod velkým tlakem a v nevídané časové tísni, dokážete zůstat vzhůru celou noc a sešívat kostýmy a přesvědčíte se, že je možné tři hodiny sedět na pařezu a kývat hlavou do rytmu cirkusové hudby s dvoukilovou maskou na hlavě (ačkoliv se pod maskou možná tiše rozpláčete). Ve Watermillu se dostanete na hranice svých psychických sil i fyzických možností, a poté se vám podaří je o kousek překročit.