Instalace izolace, tak zní název autorské inscenace, kterou si absolventský ročník Katedry činoherního divadla DAMU vytvořil kolektivně, ve spolupráci s režisérem Hermanem Čolkem, a jejíž témata až příliš dobře chápe snad každý, kdo se narodil v druhé polovině devadesátých let.  

 

Generačně by se takoví jedinci dali zařadit do kategorie s názvem generace Y (nebo také mileniálové), zároveň se ale vejdou i do označení generace Z. V českém kontextu se podobné škatulkování problematizuje ještě pozdním příchodem internetu. Ačkoliv v západním světě je pro Gen Z typické, že na internetu vyrůstala, pro Čechy narozené v devadesátých letech to neplatí zcela.

 

Bez ohledu na jasné zařazení lze nicméně z výsledného tvaru jasně rozpoznat rukopis generace dnešních dvacátníků, kteří se ve světě absolutní svobody a nekonečných možností snaží najít alespoň jeden pevný bod. I kdyby jím měl být pouhý příruční dutý kvádr.  

 

Už samotné rámování inscenace, čekání na neproběhnuvší mediální soutěž, připomíná nadprodukci bizarních reality show, které se za poslední roky přesunuly z televize na platformy jako například Netflix. Jejich základ vždy tvoří zdánlivě nesourodá skupina umístěná do izolované lokality, z níž se tak stává experimentální vzorek populace, na kterém se skrze obrazovky pasou miliony diváků z celého světa.  V inscenaci Instalace izolace se devět postav pohybuje v prázdném, ovšem jasně ohraničeném prostoru. Světelné proměny, kouřostroj a zvukové linky asociují soutěžní pořady jako Superstar, Tvoje tvář známý hlas nebo Talentmania. K zahájení soutěže, na kterou postavy původně dorazily, nedochází, a tak nezbývá než si krátit čas poznáváním ostatních, vyjadřováním názorů a otevíráním vlastního nitra. A i když se Ivan Břečťan (Jan Staněk) nechává slyšet, že se nechtěl tak moc „votvírat“, je postupně stále více zřejmé, že na srdci toho mají všichni poměrně dost. Každá z postav dostává během hodiny a půl prostor, aby se divákovi představila. Někdo tak učiní jako host podcastu Nová zkušenost, jiný formou monologu adresovaného přímo hledišti, či dokonce hudební produkcí. Jednotlivé postavy představují v podstatě typické zástupce současných dvacátníků, z nichž se ovšem hereckým ztvárněním stávají spíše karikatury. 

Honza Hrubeš (Petr Matyáš Cibulka) v děsivě upnutých kalhotách ohrnutých nad kotníky, roláku a rozepnuté košili entuziasticky vítá posluchače u svého podcastu Nová zkušenost, přírodní žena Justýna Šťovíčková (Barbora Vagnerová) empaticky naslouchá své plastové květině a medituje v rozevlátých šatech a obřím svetru a diskařka Marta Zběsilá (Zuzana Holéczyová) ve sportovní šusťákové teplákovce a zapletených copech nikdy tak úplně nepřestává trénovat. Zdá se, že v téhle skupině nemá nikdo s nikým vůbec nic společného. Jenomže dospívání na počátku dvacátého prvního století se ukáže jako dostatečně stmelující faktor.  

Kromě jasně diferencovaných kostýmů odkazují k charakterům i jména postav: Justýna Šťovíčková je v harmonii s přírodou, Marta Zběsilá neustále sportuje, Leoš Skalka (Marek Frňka) leze po horách, Sofii Zaplatílkové (Barbora Váchová) zatím všechno zaplatil táta a Honza Hrubeš zní podezřele podobně jako Janek Rubeš, kterého zná každý správný pražský kavárenský povaleč. A právě díky podobným narážkám a odkazům se Instalace izolace někdy nenuceně, občas trochu na sílu, snaží přiblížit mladému divákovi, kterému zobrazované problémy zkrátka nejsou cizí. Snad nejtrefnější je v tomhle smyslu postava Sofie Zaplatílkové, jejíž repliky sestávají nejprve pouze z otravných a opakujících se žádostí o drink, a když má v Hrubešově podcastu odpovídat na otázky, nezmůže se na víc, než na odevzdaná „Nevim“. Frustrovaný Hrubeš to vzdává, ale Sofie si nakonec bere slovo a ukáže se, že rozhodně má co říct. Je unavená a zhnusená z toho, jak se od ní neustále očekává, že bude mít na všechno názor, navíc ještě „ten správný“ názor. Ono je totiž ve finále lepší mít špatný názor než nemít vůbec žádný. Sofie jednoduše trpí tím, že se narodila do doby, kdy může ve dvaadvaceti stejně tak odjet do Afriky stavět domy pro tamější chudé obyvatele, studovat Arts management, ale třeba taky stopovat po Asii. A ona je aspoň dost statečná na to, aby veřejně přiznala, že neví, co vlastně chce.  

Scénografická stránka inscenace je potlačena na minimum. V podstatě se jedná pouze o devět dutých kvádrů různé velikosti (po jednom pro každou postavu) rozložených na baletizolu, jehož rozloha zároveň vyhrazuje hrací prostor. Scény, při nichž se postavy odhalují publiku, jsou proloženy synchronními pohybovými variacemi. Při nich všichni stojí na kvádrech a dokola opakují sérii pohybů rukama. Kromě toho v jednu chvíli chodí s kvádry v rukách v kruhu, jako by kopírovali hranici baletizolu, jindy zase sprintují z jednoho okraje na druhý. Tyhle momenty jako by naznačovaly onu izolaci z názvu inscenace. Každý si sice zdánlivě může dělat a říkat co chce, jenomže někde nad tím vším stojí ještě někdo (nebo něco), co určuje meze. Někdo, kdo sem všechny aktéry pozval, ale pak je nechal napospas sobě navzájem a zvědavým pohledům diváků. A devět protagonistů se střídavě snaží zavděčit a rebelovat. Takže když dostanou hlad, křičí do éteru své objednávky, pak vyhrožují, že pokud nebude donáška okamžitá, „všichni se zabijou“, a vzápětí způsobně „moc děkují“ a původní rozhořčení mizí stejně rychle, jako se objevilo. 

Na konci vyjíždí z propadla ještě plexisklový kvádr naplněný kouřem, do něhož se všichni aktéři s velkou obezřetností nasoukají. Vzhledem k jeho výšce, která činí přibližně sto šedesát centimetrů, a délce něco kolem dvou metrů, jsou nuceni si navzájem velmi výrazně narušovat osobní prostor. Zároveň se, někteří více, někteří méně, krčí. U toho se ale snaží udržet si křečovitý úsměv na tváři a zaujmout, pokud možno, reprezentativní pózu. Přitom ještě před několika minutami zaznívalo z úst Ibizy (Martin Bednár), že už odmítá dělat loutku v systému, který s ním nakonec stejně vždycky zamete, vzorná tatínkova holčička Valerie Voprcíková (Nikola Heinzlová) v náhlém výbuchu vzteku proklíná svou neustálou snahu o dokonalost a Adéla Vyndaná (Romana Widenková) touží po skutečném lidském rozhovoru, protože má taky svoje problémy.

 

Jenomže ve světě, který Instalace izolace přináší a který se nápadně podobá tomu skutečnému, se prostě nedá zbavit profilu na Facebooku nebo nemít názor na globální oteplování.

 

Pokud chce člověk někam patřit a nebýt jenom průměrná součást stáda, musí si navléct kostým, namalovat rozzářený úsměv a důrazně zvolat své: „Ananas na pizzu patří!“  

Instalace izolace je především silnou generační výpovědí. Tvůrci se nesnaží o hluboká zamyšlení ani důmyslné přesahy. Prostě jen čerpají z osobních zkušeností a s notnou dávkou nadsázky přesně vystihují obraz generace, která nemá jasné jméno ani definici, ale ve vší své vnitřní nesourodosti má možná přece jen něco společného. Herci činoherní katedry tak do DISKu přinášejí skutečně „svou vlastní“ inscenaci.