Takovýto název neslo Symposium 2013, které se odehrálo ve dnech 9. – 12. dubna 2013 na Rose Bruford College (RBC) v Londýně. Ředitel RBC prof. Michael Earley nazval toto – v pořadí desáté – Symposium oslavou výzkumu, pátrání a hledání. Ve svém úvodním projevu všechny nabádal: „Výzkum je to, co je vloženo do našeho studia či práce a co bychom měli činit každý den. Nepřestávat se ptát a nespokojit se s ničím jiným, než s jasnou odpovědí, by mělo být naším cílem a zvědavost a nadšení jsou základními předpoklady jeho dosažení.“ Všechny workshopy, panely, diskuze, představení i párty vycházely z výše uvedeného motta a byly na něm postaveny. Psát o všem, co jsem zažila, by vyžadovalo speciální číslo Hybris. Každý den bylo na programu minimálně třináct položek. Rozhodla jsem se, že budu více času věnovat těm věcem, na které nezbyl čas během mého šestiměsíčního studijního pobytu na RBC – výstavám, instalacím či studentským představením. Můj příběh s názvem Rose Bruford College se tak bude moci (pro tentokrát) uzavřít.

Jedním z prvních bodů programu Symposia 2013 byla instalace Purgatory. Tento Očistec Jadea Kellyho a Charlieho Haina představoval strašidelné prostředí vězení. Vstup do něj byl za dlouhou, pletivem obestřenou, úzkou cestou. Před dveřmi nás varovali – trpíte-li epilepsií, srdečními či svalovými problémy, nevstupujte. Vstoupili jsme. Zřízenec sdělil naší čtveřici, že se vstupem sem jsme zároveň souhlasili se svým odsouzením a doživotním pobytem v tomto vězení. Proč jsme odsouzeni? Protože jsme, existujeme, zabíráme na této zemi prostor. Strážní prý mají dnes dobrou náladu, pokud nalezneme cestu z tohoto bludiště, což si ale nemyslí, nechají nás odejít. A tma. Kdosi nás zezadu strká kupředu, všude je slyšet jen pláč, křik, prosby, šepot. Chytáme se nejbližší zdi a dlouho pokračujeme podél ní. Náraz. Musíme jinudy. Hledáme, natahujeme ruce ve tmě, tu a tam jako by nás po nich kdosi hladil… Postupně naše oči nalézají drobné mihotavé světlo. Ženeme se k němu a vcházíme do další místnosti. Na dlouhém stole leží týdny staré jídlo. Abychom prošli na druhou stranu, musíme jít těsně kolem stolu a v tom nás za nohy začnou tahat vězni. Křičí, ať je vezmeme s sebou, ať to nemusí jíst, ale my utíkáme pryč. Nejdřív po schodech nahoru, pak se plazíme a vidíme vedle sebe ležet další lidská těla. Co když se pohnou? Jeden z nich chroptivě zakašle. Křičíme! Dostáváme se do cely obývané několika lidmi – v rohu se krčícím mladým mužem, který pláče a škrábe zdi, divoce pobíhající šílenou ženou, která si nás nevšímá a jiným mužem, který na nás vyskakuje zpoza rohu a obviňuje nás za své odsouzení. Jiné postavy se začínají vynořovat podél pletiva, strkají prsty skrze něj, poté je před sebou sunou a postupně zmenšují velikost cely až do podoby úzké chodby. Na jejím konci se rozsvítí ostré světlo, strkají nás k němu, nic nevidíme, ale přesto jdeme. Ostré světlo vydávala obrovská baterka jednoho ze strážníků. „K zemi, dělejte, lehněte si, hned!“ Ani se neodvažujeme neposlechnout. „Támhle jsou dveře, pokud se k nim dostanete, než napočítám do pěti, jste volní.“ Za tři sekundy jsme venku, třesoucí se a bílí jako stěna. Snad z popisu této studie strachu, vězení, stísněnosti a bolesti bylo čtenáři jasné, že tvůrci Purgatory položili nespočet otázek nejen sobě, ale i účastníkům.

Aby byli všichni od rána naladěni na stejné vlně, měli účastníci Symposia možnost dát si každé ráno od devíti hodin tzv. Wake Up Call. Při dobrém počasí probíhal venku, v opačném případně v jednom z tanečních sálů. Společně jsme si zacvičili, naladili duši i tělo na celodenní maratón. Pořadatelé věděli moc dobře, proč tak činí. Nebylo pak nutné zdržovat se příliš dlouho tzv. zahříváním v rámci workshopů a ti, co se rozhodli prožít Symposium 2013 spíše jako diváci, vydrželi celý den soustředění. Zvláště na mnohahodinových seminářích s novináři, dramatiky, profesory atd.

Jedno z takových setkání dostalo název Hitchcock. Americká novinářka Sandra Shevey měla možnost opakovaně zpovídat slavného režiséra a seminář s ní byl jednak odborným rozborem Hitchcockova díla (na promítaných ukázkách nám vysvětlovala jeho postupy či režijní metody), jednak možností poznat tuto žurnalistku, která pomohla objevit jistého Anthony Hopkinse a během svého života hovořila víceméně s každým, kdo na filmovém plátně něco znamená. Jako velký bonus nám během svého semináře na RBC přehrávala autentické záznamy interview s Alfredem Hitchcockem. Není tajemstvím, že Alfréd Hitchcock byl uzavřeným mužem, nerad dával rozhovory novinářům (a hlavně novinářkám). Sandře Shevey se podařilo toto prokletí prolomit, jak sama říká, právě tím, že byla mladá, neatraktivní a na samém počátku kariéry. Hitchcock v ní neviděl nebezpečí, neznal ji, byla pro něj nováčkem a rozhovory s ní ho bavily, protože se ptala otevřeně a beze strachu. Že by rada pro budoucí novináře?

Symposium na RBC vždy dává dostatek prostoru začínajícím dramatikům. Po loňské premiéře se na něm opět představil Jim English se svou hrou The Words I Should Have Said To Phoebe Lewis. Jim English, jednadvacetiletý student herectví na RBC, napsal hru o dívce, kterou by každý muž, dle jeho slov, chtěl vzít do Pizza Hutu, ale nemůže, protože, přiznejme si to, ona je ztělesněním slova „perfektní“ ve slovníku Thesaurus. S tímto podtitulem sehráli studenti druhého a třetího ročníku herectví scénické čtení této hry, ve které se mladík zamiluje do nedostupné dívky, již kvůli jejím vlastnostem a celkové osobnosti přirovnává ke „starší Hermioně“. Dílo plné narážek na současnou populární kulturu, technologie, facebook, nemožné rodiče, školu, zaměstnání atd. bylo chytrou výpovědí generace přes dvacet.

Kam se v současné době posunulo mixování hudby, předvedl večer DJ MadaM. Mixování hudby a videoprojekce zároveň! Na obrovském plátně byly promítány halucinogenní obrazce či hudební videoklipy přesně dle stylu hudby a nálady v místnosti. Bylo to mé první setkání s tímto způsobem mixování a dýdžej dokázal vytvořit zvláštní atmosféru – kdo chtěl, tančil, jiný postával, konverzoval a pozoroval výjevy na obrovském plátně, ti „nejlepší“ zvládali jak sledovat tanec, tak napodobovat a reagovat na to, co se děje na plátně.

Bohatý výběr nejrůznějších performancí reprezentovala na Sympoziu například one man show Jamese Craze. Inscenaci Ernie, kterou student herectví James Craze sám napsal, se stal předlohou život jeho dědečka Ernesta Horta poznamenaný druhou světovou válkou. Crazeův dědeček zemřel před několika lety a toto byl neobyčejně dojemný způsob připomenutí jeho památky – od dětství, touhy stát se boxerem, výcviku v armádě přes to, jak cestoval po světě a poznal svou manželku až k práci letového dispečera. Příběh by mohl být vnímán jako obyčejný (lidmi, kteří Ernieho neznali), ale právě proto, že byl ztvárněn jako one man show, a nutil tak Jamese Craze sehrát přes dvacet rolí, přecházet z jedné postavy v druhou a střídat akcenty, stal se neobyčejným. U této premiéry byla přítomná i babička Craze (vdova po Ernestu „Erniem“ Hortovi). Bylo těžké nedojmout se, když v závěrečné části představení Ernie pronese: „…a strávil jsem život s nejúžasnější dívkou na celým světě,“ a ukáže na ni do publika.

Slzy dojetí vystřídaly slzy smíchu při představní The Lost play. Jeho tvůrci Ed Thorpe a Henry Bauckham si vypůjčili některé Shakespearovy postavy a přemístili je do moderní doby. K Hamletovi se přichází schovat nejlepší kamarád Romeo. Hamlet je rozezlen na svou matku, která se vdala za bratra jeho otce, hned po pohřbu. Nebere jí telefony. Ofélii zavřeli do ústavu.  Romeo se pro změnu oženil s dívkou, kterou potkal na „super párty“ a hledá způsob, jak to oznámit jejich rodičům. Přeci jen, znali se necelý den. Poslal jí letenku a doufá, že za ním dorazí… Spíše než za inscenaci bychom tuto The Lost play mohli považovat za experiment či úvahu nad otázkou: Jak by Shakespearovy postavy vypadali ve 21. století? Není to nejoriginálnější dotaz a ani ztvárnění nebylo nejobjevnější, ale v rámci kladení otázek a odpovídání na ně se jedná o cenný příspěvek.

Po variaci na Shakespeara následovaly tři světové premiéry her, jejichž společnou otázkou bylo: „Jakou budoucnost vytvoří mladí lidé?“ Londýnské Theatre Centre požádalo Lisu Evans, Steva Bloomera a Gbemisolu Ikumelo, aby napsali hry, jejichž podstatou měla být nejenom jedna z možných odpovědí na tuto otázku, ale také specifická forma – dopředu věděli, že režisérka Natalie Wilson tyto hry ztvární formou tzv. promenade theatre, kdy obecenstvo (doslova) putuje příběhem, stojí jednou v řadě, podruhé v půlkruhu či kruhu, reaguje na podněty herců a samo určuje „co“ a z jakého úhlu chce vidět. V rámci Symposia 2013 jsme se s touto divadelní formou setkali hned několikrát.

Svou světovou premiéru měl na Symposiu také muzikál Swindlestock studentů „Acting“ programu. Muzikál přenesl diváky do prostředí středověké krčmy, ve které se odehrává spor mezi studenty z města a vesničany. A nebyl by to správný muzikál, kdyby se v něm nezamiloval jeden ze studentů do dcery hospodského, kdyby nedošlo k rozkolu mezi studenty a později i vesničany, kdyby jedna z vesnických dívek nenašla pro změnu zalíbení v jiném studentovi… Všechny pomyslné šuplíky byly vyplněny.

Mezinárodní účast na Symposium 2013 byla zastoupena například vystoupením Kakatsisi, jedné z nejznámějších bubenicko-pěvecko-tanečních skupin na světě. Tento soubor z Ghany s sebou přivezl trochu africké atmosféry, která deštivému Londýnu celkem prospěla. Z rumunské Transylvánie zase přicestovala skupina Gypsy disco a předvedla tance s ohněm či cirkusové umění.

Strávit na Symposiu byť jen jediný den znamená vstoupit do neobyčejného živlu, který se rozpíná po celém areálu školy. Jen ti nejlepší zvládnou stihnout polovinu jeho nabídky. Neustále narážíte na dilema: Co si vybrat? Co vynechat? Půjdu-li na workshop s Kakatsisi, nestihnu setkání s Lucy Prebble… Možná, že takhle to pořadatelé a ředitel RBC Michael Earley mysleli. Tady začíná zvědavost a nadšení, tady začíná „Asking the questions“ a „Questioning the answers.“