Romeo a Julie - klasika ze všech neklasičtější a love story ze všech nejznámější - nemusí nutně znamenat zkostnatělé verše a desítky minut čekání na okamžik, kdy se nesmrtelní milenci z Verony ve smrtelných křečích sklátí k zemi. Režisérka Pavlína Vimmrová, společně s dramaturgyní Ilonou Smejkalovou,1 nestaví notoricky známý příběh milenecké dvojice jen coby střet dvou rodin, potažmo dvou generací, ale nahlíží ho i jako střet dvou světů a jejich diametrálně odlišných kultur - světa východního a západního. K tomu odkazuje i skutečnost, že podepsaný coby autor v tomto případě není jen William Shakespeare, ale i Ťi Ťün-siang.

Samotné uspořádání divadelního sálu provoněného vonnými tyčinkami a scéna, jejíž autorkou je Adriana Černá, předznamenává dualitu inscenace. Diváci usedají do dvou protilehlých hledišť a stávají se tak součástí dvou stejně vznešených rodů, jež proti sobě léta vedou boj. V horních řadách stojí pětice herců, kteří se v rytmu hudby bijí pěstí do hrudi - snad v předzvěsti onoho boje, snad v rytmu tlukotu srdce. Uzavřením jeviště ze dvou stran vzniká poměrně úzký hrací prostor, který z velké části zabírá na dvě poloviny rozdělená U-rampa. V samotném středu všeho dění se mlčky odehrává obřad. Taoistický mnich, Vavřinec (Šimon Krupa), velmi pomalu a soustředěně vysypává na zemi kruh z písku ve snaze tyto dva světy sjednotit, uzavřít v jeden celek. Jeho počínání je ale záhy po prologu násilně narušeno. Montekové a Kapuleti zběsile vtrhnou na scénu, ve vteřině rozpráší nedokončený kruh a rvačka může začít. A zatímco se mlátí hlava nehlava, Vavřinec se - stále v zenovém klidu - stahuje na okraj scény, aby sledoval příběh Romea a Julie opakující se po věky věků nepoučitelně stále dokola.

V balkonovém výklenku, ve kterém by kdekdo hledal prostor spíše k nenápaditému ztvárnění slavné balkonové scény, se nachází pult pro hudební duo Mutanti hledaj východisko (Jiří Konvalinka a Jan Vejražka). Na něm trůní několikero zlatých kočiček pro štěstí Maneki Neko s neúnavně mávajícími tlapkami. Splňují tak stereotypní představu západní civilizace o dalekém východě. Z vyvýšeného prostoru k nám promlouvá chór, nebo spíše jeho zástupce Jan Vejražka. Pult pro DJ, oltář současnosti. "Mutanti" určují tón celé inscenace a ten se nese v duchu nesmrtelných hitů. Od něžně milujícího Elvise, přes hořkosladké The Verve až po to, co dnes každý opravdu, ale opravdu zná - Spice Girls. Celému světu známé melodie jsou tu více či méně okořeněny prvky východní hudby. To vše doplňuje hlas shůry - jeptiška Rosalina, bývalá Romeova láska, v podání Petry Majerčíkové. "Mutanti" s herci přiznaně komunikují a stávají se tak hybnou silou inscenace. Mají moc dění a pohyb na scéně rozproudit, nebo naopak zastavit.

Fyzické jednání je víceméně určeno vizuálně zajímavou scénografií Adriany Černé. U-rampa, coby aluze oblíbeného krácení času teenagerů západní civilizace, skateování anebo jednoduše poflakování se ve skate-parcích, umožňuje originální rozehrání jednotlivých situací a vztahů postav. V okamžicích, kdy herci rychle sklouzávají, urputně šplhají anebo tvrdě padají, vzniká další rafinovaný kontrast uspěchaného, přerušovaného a mnohdy zbrklého tempa západního světa s celkově pomalým, plynulým a rozvážným tempem světa východního zastoupeného Vavřincem. Studenti Katedry alternativního a loutkového divadla opět dokazují, že pohyb je jejich silná stránka, a to nejen ve skupinových choreografiích, jejichž původcem je Jiří Weissmann, ale i v nejrůznějších způsobech, jak využít netradiční uspořádání divadelní sálu a vše, co nabízí. Na křídlech lásky tak U-rampu překonává hned pět zamilovaných dvojic.

V inscenaci Pavlíny Vimmrové je totiž Romeů a Julií rovnou pět. Postupně se v rolích milenců z Verony vystřídají všichni herci, z nichž někteří hrají i jiné role. Ze začátku, až po scénu plesu, se setkáváme pouze s pubertální dvojicí Romea (Tilen Kožamelj - dále v roli Tybalta) a Julie (Johana Schmidtmajerová). On by se rád dostal k Julii blíž, ale jeho frajeřiny mu to znesnadňují a ona by udělala snad cokoliv na truc své uječené matce. Další dvojicí je Romeo (Filip Šebšajevič - dále v roli Kapuleta) a Julie (Anne-Francoise Josephová - dále v roli Kapuletové), kteří jsou jakousi mladou verzí Juliiných rodičů. Jejich společné scény jsou - stejně jako scény Kapuleta s Kapuletovou - doplněny hudebním podkresem vášnivého flamenca. Další milence (Pavel Blažek a Soňa Páleníková) to k sobě táhne i přes velkou vzdálenost a oni se k sobě snaží opakovaně přiblížit. Nejde mezi nimi však jen o momentální milostné vzplanutí, ale existuje mezi nimi i jiné, přátelské, pouto - stejně jako mezi jejich druhými rolemi Benvolia a Merkucia.  V pořadí čtvrtá Julie (Hedvika Řezáčová - dále v roli Chůvy) si dokáže čtvrtého Romea (Antonín Týmal - dále v roli Vévody) omotat okolo prstu mrknutím oka, a tak jí splní vše, co si zamane. To, že láska má opravdu mnoho podob, dokazuje poslední dvojice Romea (Jan Cina - výborný dále v roli Parise, krále plesu) a autistická Julie (Eliška Křenková) žijící ve vlastním uzavřeném světě. Ve snaze se jí alespoň trochu přiblížit Romeo věrně napodobuje její trhané pohyby. Co se ale stane poté, co její pozornost získá? Někteří z prvotního okouzlení postupně střízliví, druzí se snaží si svého milého udržet zuby nehty. Sympatie se přelévají a tragický konec se neúprosně blíží. Dvojice se postupně vrací na svá původní místa (až na Julii Johany Schmidtmajerové a Romea Tilena Kožamelje - ti na vrchu jedné z ramp spokojené loupou buráky a sledují dění jako v televizi, i s patřičným komentářem) a v samotném středu, rodinné hrobce, zůstává ležet Romeo (Jan Cina) s Julií (Eliškou Křenkovou) v náručí. Vavřinec se vrátí ke svému úvodnímu snažení, a stejně jako naznačením kruhu rukou při sezdávání Romea a Julie, znovu začne vysypávat kruh z písku na zem.

Dvojice milenců se střídají, dialogy občas opakují, ale příběh - tak, jak jej známe - je poměrně dobře čitelný i přes to, že text v inscenaci funguje pouze v podobě fragmentů. Problematické jsou chvílemi situace, kdy se herci musí rychle "přepnout" z jedné role do druhé. Ve scéně souboje, kdy Romeo (Antonín Týmal) zabije Tybalta, je Týmalova proměna z role Romea na Vévodu jen těžko postřehnutelná. Naopak Jan Cina dokáže ze scény setkání Romea a Parise nad hrobem Julie vystavět skvělou etudu. Díky práci s hlasem, držením těla a jednoduchými gesty je zřejmé, kdy jedná za Parise a kdy za Romea. Inscenátoři jednoduše spoléhají na to, že Romea a Julii zná každý. A tak, podobně jako při práci s hudbou, kdy slavné hity zaznívají beze slov a všichni bezpečně známe alespoň jejich refrény, si Romeo a Julie vystačí jen s minimem textu. Škoda jen, že tvůrci nezašli ještě dál a nenechali mluvit herce jejich rodným jazykem.

Ačkoliv se rozdíl mezi některými dvojicemi pohybuje pouze v drobných nuancích, může se tento dramaturgicko-režijní posun zdát na první pohled velmi originální. Druhý pohled však odhalí mnohá úskalí, vzbudí řadu otázek a potvrdí starou známou a vlastně banální pravdu, že Romeo a Julie je text, který toho snese hodně a pořád neztratí nic ze svého kouzla. Proč se ale pro spojení Williama Shakespeara s Ťi Ťün-Siangem, východní kultury se západní a pro zmnožení postav Romea a Julie tvůrci rozhodli, když nepřinášejí žádný nový radikální výklad hry, není příliš jasné. Naštěstí každá nová inscenace nemusí nutně znamenat nový, originální a objevný způsob interpretace. Důležité je, že zvolený inscenační klíč je funkční, a to se Pavlíně Vimmrové podařilo. Romeo a Julie je vcelku tradiční happy bittersweet lovestory bez happyendu.

 

1 Pavlína Vimmrová a Ilona Smejkalová jsou zároveň autorkami úpravy textu Williama Shakespeara v překladu Jiřího Joska.