Přestože si časopis Hybris klade za úkol reflektovat a informovat o školní činnosti všech kateder, málokdy se nám podaří do čísla kromě recenzí absolventských inscenací v divadle DISK zahrnout i zprávu o dění na jiných katedrách. Není proto od věci připomenout, že se letos v říjnu uskutečnil 4. ročník festivalu Děti – výchova – divadlo, který každoročně prezentuje zajímavé projekty souborů z mateřských, základních i středních škol a připomíná, že i dětské divadlo může být plnohodnotným kulturním zážitkem.

Třídenní přehlídku divadelní tvorby dětských a studentských souborů, na níž se může širší veřejnost seznámit s principy dramatické výchovy a kde mohou odborníci i studenti katedry načerpat inspiraci, pořádá katedra výchovné dramatiky společně se Sdružením pro tvořivou dramatiku. Festival se snaží o průřez trendy v současném divadelním dění v dětských či studentských dramatických skupinách, ale zároveň poskytuje prostor mnohým diskuzím mezi pedagogy, absolventy i studenty o tom, jakými cestami se dramatická výchova a tvorba dětí i pro děti ubírá. Přehlídka má každoročně i zaštiťující téma, jež je možné v současné dramatické výchově vystopovat - letos jím byla cesta dětí k loutkám.

Pořadatelé (studenti KVD) vybírají účinkující soubory a recitátory na národních přehlídkách dětského divadla a recitace, letos například na Dětské scéně ve Svitavách, Mladé scéně v Ústí nad Orlicí a na Loutkářské Chrudimi. Není však podmínkou, aby se soubory pozvané na DVD předtím účastnily národních přehlídek, inscenace musí být především kvalitní, aktuální a pro diváky i studenty inspirativní. Festival se rovněž snaží vybírat převážně soubory, které vedou studenti nebo absolventi katedry, aby byla provázanost mezi pořadateli a účinkujícími co největší.

Těžištěm festivalového programu jsou logicky děti. Nejenže prezentují své školní projekty a recitují, ale jsou předmětem festivalových diskuzí mezi odborníky i laickou veřejností. Jen výjimečně se na přehlídce objevují soubory dospělých, letos šlo o večerní představení Paprsky slunce Jakuba Maksymova a Tomáše Loužného, v němž účinkovali studenti DAMU. Druhé představení dospělých byly Jarní medvědiny, projekt současné studentky KVD Jitky Míčkové spojený s dílnou pro děti z mateřských škol. Jeviště divadla DISK jinak ale ovládli dětští herci.

Už před třemi lety se v časopise Hybris zmiňoval ve spojení s přehlídkou DVD starý bonmot, že „děti a psi na jeviště nepatří“. To možná platí v profesionálních divadlech u inscenací pro dospělé obecenstvo, jelikož děti i psi na sebe nezáměrně strhují velkou pozornost a narušují diváckou soustředěnost. Úsloví se pochopitelně nevztahuje na divadlo dětské, jehož legitimitu zpochybňuje málokdo. I v něm ale bohužel platí, že dítě na jevišti diváka často vytrhuje z iluze fikčního světa. Divák během představení vnímá herecké postavy, které jsou hlavním zdrojem sluchových i zrakových vjemů, na jejichž podkladě si vytváří významové představy. V dětském divadle se ale víc než kdekoliv jinde necháme často rozptýlit – ať už tím, jak je dítě šikovné nebo naopak roztomile neohrabané, jak krásně recituje nebo jak velmi nápadně připomíná kamarádovi zapomenutou repliku. Tyto mimoumělecké aspekty narušují divácké vnímání a recipient si není schopen v mysli utvořit umělou obrazovou představu, tj. dramatickou osobu. Proto ne vždy vnímáme dětské herce jako jejich postavy. Často vidíme na jevišti pouze Péťu a Aničku, jak se snaží znakovat Jeníčka s Mařenkou, zatímco ve skutečnosti už pro nás přestali být nositeli významu.

Dalším problematickým aspektem při uměleckém posuzování dětského divadla je, že v jeho případě bývá (na rozdíl od divadla profesionálního) proces tvorby důležitější než produkt. Smysl dětského divadla tkví především v radosti samotných účastníků. Děti by se v dramatickém kroužku měly učit poznávat samy sebe i svět kolem, socializovat se, kultivovat svůj projev, učit se o divadle a zejména by se měly bavit. Pedagog se zaměřuje především na skupinovou práci a osobnostní vývoj jednotlivců. Baví-li se u výsledné inscenace i publikum, je vlastně sekundární.

Kdyby byl ale samotný proces tvorby to jediné, na čem záleží a co děti někam posouvá, nemusely by se výsledky jejich dramatických pokusů nikdy veřejně prezentovat. Komunikace s publikem jistě přispívá k vývoji malých herců a vidina veřejného vystoupení nutí pedagogy dětské hraní usměrňovat do sevřenějšího divadelního celku. Jestliže proces již od začátku směřuje k nastudování a prezentování inscenace, je nutné i v případě dětského divadla zvážit dramaturgicko-režijní koncepci. Přezíravost odborníků si totiž divadlo hrané dětmi zavinilo částečně samo, když se čas od času uchyluje k roztomilému, ale bezobsažnému „blbnutí” dětí na jevišti nebo k inscenacím připomínajícím spíš neohrabanou recitaci než vědomé vyprávění příběhu za pomoci neverbální složky divadelního sdělení. Přehlídka DVD se ale důsledným dramaturgickým výběrem snaží prezentovat zajímavé projekty, které mohou veřejnost přesvědčit o tom, že dětská inscenace může být celkem obsažným, srozumitelným i působivým celkem.

Kdo má ale být tím divákem, k němuž sdělení dětské inscenace směřuje? Hrdí rodiče, kteří si celé představení nahrávají na telefon, aby se šikovným dítkem mohli chlubit všem svým přátelům? Odborníci, kteří se zaměřují především na proces a posuzují, zda se s dětmi správně dramaticko-výchovně pracovalo?

Divákem by ideálně měl být každý, kdo je ochoten otevřít se specifickému divadelnímu zážitku a přimhouřit oči nad drobnými nepřesnostmi. Přistoupíme-li na pravidla dětské hry, dostane se nám mnohdy příjemnějšího divadelního zážitku než od profesionálních souborů. Za sebe uvádím například představení souboru HOP-HOP Zápisník Norberta Borovičky. Inscenace vypráví o Norbertových trablech v hodinách tělocviku tak vtipně a chytře, že mi příběh tlustého chlapce, který by si přál být svižný, štíhlý a mrštný, utkvěl dodnes v paměti.

Byť jsem zde nastínila několik úskalí při kritickém posuzování dětského divadla, i tak se ale na festivalu DVD dalo vysledovat několik tendencí, kterými se dramatická výchova ubírá. Děti povětšinou raději vypovídají o něčem, co je jim samým blízké, což bylo zcela evidentní u souborů starších 12 let. Oba letos vystupující soubory, Mrož v krabici a DS Čtvrtek, jako by založily své inscenace na hypotéze, že je v pubertě těžké najít své místo ve světě a být jiný. Děti (resp. mladí dospělí) jsou nepochopeni rodiči, učiteli i svými vrstevníky a válčí své malé války na všech frontách a utíkají ke svým telefonům a iPodům - hudbou totiž přehluší všechny své běsy. Případně si na důkaz svého vzdoru zapálí cigaretu.

Je jasné, že děti v tomto věku chtějí být spoluautory inscenace a vypovídat převážně o sobě a své současné situaci, mám ale pocit, že je to mnohdy na úkor kvality výsledného produktu. Nejde přeci za každou cenu o sdělování, ale o divadelní prožitek. Účinkovat v Shakespearově Večeru tříkrálovém bylo jedním z mých nejsilnějších zážitků ze školního dramatického kroužku, schovat se za dramatickou postavu a Shakespearovy verše mi pomohlo zbavit se studu a výsledek byl příjemný nejen pro nás, ale i pro publikum. U dětí starších dvanácti let jako by však neexistovalo nic než autorská tvorba, dramatickému textu se všichni obloukem vyhýbají a výsledné inscenace jsou mnohdy rozpačité a herectví strojené. Být na jevišti sám za sebe je daleko komplikovanější herecký úkol, než se stylizovat do role Romea. Ale možná, že dětský herec naopak potřebuje jasnou roli, do níž se může stylizovat, aby se nebál a na jevišti působil přirozeně. Hrát sám sebe je náročné i pro dospělé, neboť to je role, kterou nemůžeme nahlédnout zvenčí a snadno uchopit. Na přehlídce DVD bylo evidentní, že herectví pak zbytečně sklouzává k netečnému postávání na jevišti (protože takhle „přeci stojím normálně”).

Druhým směrem, jímž se současná dramatická výchova ubírá, je loutkové divadlo. Dvě krátké inscenace letos představily soubory ze středních škol Oslovy (s inscenací Oslovi) a Malé dvě (O Šmolíčkovi). Obě jsou založeny na jednoduchých a poučných příbězích pro děti (jak už to u loutkového divadla často bývá), ale koncipovány tak, aby osobitým humorem a bez šišlání bavily i dospělé, které děti doprovází. Loutka dává dětem možnost schovat se za ni, jevištní postavu totiž netvoří dítě samo. Znak zde vzniká ze vztahu dvou rovnocenných prvků: výtvarného, jenž se podílí na vizuální složce jevištní postavy, a herce. Při animaci loutky jsou naopak dětští herci bezprostřední a hravější.

Dětské divadlo je amatérské a jen těžko se mu podaří přilákat stejné publikum jako divadlu profesionálnímu. Také s největší pravděpodobností nepočítá s divadelní kritikou, proto považuji za problematické dětská představení hodnotit. To ale nic nemění na tom, že by se nemělo přehlížet jako neplnohodnotné, jak tomu bývá i u katedry výchovné dramatiky, jež rovněž často stojí stranou divadelního dění DAMU. Festival DVD dokazuje, že s trochou vůle a píle mohou ve školních “dramaťácích” vznikat inscenace hodné pozornosti širší veřejnosti. Člověk se sice neubrání jisté shovívavosti a dojetí nad dětskými (především malými) herci, to však neudrží jeho pozornost po dobu celého představení. Diváka roztomilost neošálí na dlouho, dříve nebo později ho začne nudit, a proto by i dětské divadlo mělo vyprávět příběh, ať už o Norbertu Borovičkovi nebo o tom, jak si pan Brum vyrazil na procházku se svým domem. Protože byť je proces důležitější, na výsledný produkt by se úplně zapomínat nemělo. Dobré divadlo totiž baví každého diváka i herce.