Moře klidu začíná scénou, kdy herečka Lenka Nahodilová jištěná lanem zkoumá stav beztíže. Herečka se skokem vymrští do vzduchu a lano ji nad zemí chvíli drží. Tento pohybově náročný akrobatický prvek opakuje tak dlouho, až vidíme, jak se její kůže rosí potem. Výstup přeruší přicházející Šimon Dohnálek jako Neil Armstrong, Jakub Vaverka jako Buzz Aldrin a Daniel Horečný coby Michael Collins. Na zadní stěně se objevuje obraz připomínající měsíční krajinu, který Lenka Nahodilová vytváří živým snímáním podlahy v nakloněném úhlu. Do ticha bzučí vysílačky, kterými se astronauti po celou dobu inscenace dorozumívají. Herci k sobě vysílačky přibližují a následně oddalují. Podle toho jejich bzučení sílí nebo zcela utichá. Sled viděných scén ve mně vyvolává očekávání, že společně s herci budeme objevovat obrazy spojené s tématem Moře klidu a nahlédneme tak Měsíc skrze asociace spojené s tímto vesmírným tělesem.

Vzápětí po příchodu již zmíněných astronautů se tato představa rozpadá. Režijně-dramaturgický tým Ludvík Píza a Štěpán Gajdoš se zjevně rozhodl jít jinou cestou. Herecká akce už nám nadále nabízí pouze příběh cesty na Měsíc posádky Apollo 11, který je vystavěn pomocí tezovitých promluv postav na jevišti. Ať už se jedná o astronauty, kteří komentují svou cestu, nebo aktivistku (Stephanie Van Vleet) s plakátovými hesly „Peníze do vzdělání! Stop cestě na Měsíc!“ V levém rohu si staví z kamínků zvláštní ornamenty indiánka (Radka Caldová), která prohlašuje, že Měsíce bychom se neměli dotýkat. Konstruktér rakety Wernher von Braun (Adam Mensdorf-Pouilly) zvedne pravici v náznaku hitlerovského pozdravu a je řečeno, že za druhé světové války pracoval pro nacistické Německo. Téměř všechny postavy se ubírají k těmto povrchním provoláním a tvůrci už nenabízejí hlubší interpretaci. Nedozvíme se, jaký postoj zaujímají k tomu, že stavitel rakety byl v minulosti nacista, nebo že společností se nesly názory, které cestu na Měsíc považovaly za americkou rozpínavost či dobývání něčeho, co mělo zůstat v moci vesmíru. Problémy spjaté s touto historickou událostí tak byly v inscenaci pouze konstatovány, ale nebyly nijak rozvíjeny, natož pak tematizovány. 

Jediným momentem, který mě dokázal přesvědčit o kontroverzi cesty na Měsíc, bylo natáčení televizního pořadu s manželkou Michaela Collinse (Edita Valášková) pro americkou televizi. Žena připravuje manželovy oblíbené palačinky s kokosem. Umělý americký úsměv střídají problesky hysterie, ve které je přítomný strach z toho, že se její manžel z cesty nevrátí. Scéna ukazuje mediální manipulaci, za kterou stojí politická propaganda. Lehká hysterie, bezmoc a strach v hereččině hlasovém projevu však poukazuje na reálné prožívání cesty na Měsíc těmi, kterých se tato událost dotýkala osobně. Kdyby inscenace nabízela takových scén více, postoj tvůrců by byl čitelnější. 

    Jeviště zůstává po celou dobu inscenace prázdné až na pár rekvizit, jako je například mikrofon, štafle nebo vozík s vařičem, na němž manželka Michaela Collinse připravuje palačinky. Vizuální stránka inscenace je tvořena především promítáním obrazů na zadní stranu jeviště. Princip live cinema je využíván od začátku inscenace. Nejzajímavější obrazy však můžeme sledovat až ve chvíli, kdy astronauti vkročí na měsíční povrch. Herci snímají mouku z palačinek. Prsty do ní kreslí různé obrazce, důlky a divák tak vidí velmi věrohodnou napodobeninu měsíční krajiny. Neil Armstrong popisuje, co vidí, a tento obraz je zároveň vytvářen živě na zadní straně jeviště. Po moučné měsíční krajině se prochází postavička astronauta a do bílé kuchyňské suroviny je zapíchnuta americká vlajka. Obraz je černobílý. S kamerou se však bohužel jiným způsobem nepracuje a měsíční povrch se po chvíli okouká.

    Autoři zůstávají u dvou možností přístupů, které si pro zpracování tématu zvolili, pouze na půl cesty. Kdyby inscenace nabízela více scén, jako byla například výše zmiňovaná s Editou Valáškovou, bylo by zřejmé, že chtějí tvůrci zobrazit dobový politický kontext. Kdyby pokračovali v prvotních výstupech a vytvářeli obrazotvorné asociativní scény, bylo by mi jasné, že se skládá mozaika vesmírných představ. Tvůrci však na počátku nadějně připraví atmosféru, která spíše počítá s experimentováním s tématem vesmírné cesty, kterou zcela opustí a nahradí ji vyprázdněným převyprávěním příběhu obsahujícím zcela základní fakta bez hlubší interpretace.

 Očekáváné první kroky Neila Armstronga jsou vedené velmi klidným tempem. Pomalé kroky po jevišti jsou doprovázeny hlasitým oddechováním, které zní lehce nervózně a v podtónu je zachycené očekávání něčeho osudového. Inscenaci uzavírá odchod Neila Armstronga, kdy se otevře zadní stěna směrem do zákulisí a kosmonaut odkráčí průjezdovou chodbou až ke dveřím, které vedou ven z budovy. Jde pomalu a já s napětím očekávám, jestli společně s Neilem odejde i mé zmatení, které způsobila nerozhodnost tvůrců pro jasnější formu. Odešel Neil, mé zmatení z nenaplnění tématu zůstává. Inscenace je možná malým krůčkem pro tvůrce na jejich cestě, ale velkým sebejistým krokem pro diváky tato inscenace není.