Dialogy se studenty Katedry výchovné dramatiky

Denisa Tchelidze, doktorandka ve studijním programu Teorie a praxe dramatické výchovy

Lenka Janyšová

Vojtěch Lőffelmann      } studenti 3. ročníku bakalářského kombinovaného studia

Ondřej Kohout

Eliška Grödlová, 2. ročník bakalářského prezenčního studia

V seriálu dialogů se studenty, absolventy a profesory, v nichž každý rok postupně představujeme jednu z kateder DAMU, jsme si Katedru výchovné dramatiky nechali na závěr. Na rozdíl od ostatních kateder, s jejichž předměty jsme se seznámili v rámci bakalářského studia na KTK, je pro nás KVD dosud neodhaleným koutem školy. Využila jsem jedinečné příležitosti, při níž studenti sestoupili z podkroví středního traktu, kde katedra sídlí, a ovládli školu Festivalem DVD (DĚTI-VÝCHOVA-DIVADLO), abych nahlédla do jejího tajemství.

Výchovná dramatika se věnuje práci s dětmi všech věkových kategorií, ale i s dospělými či handicapovanými – jakým způsobem a od jakého ročníku se specializuje výuka? Do jaké míry si můžete sestavit svůj vlastní studijní plán?

Denisa: My dostáváme indicie, otevírají se nám různé dveře a člověk se vyprofiluje sám podle toho, co si ze studia vybere. A především z praxe, kterou lze při studiu bez problémů stíhat. Nikdo nám nic neservíruje.

Ondřej: Katedra poskytne nějaký základ, se kterým se dá pracovat, nesměruje nás. Záleží na individuálních schopnostech, zájmech a současně praxi studenta. O tom je i letošní ročník Festivalu DVD, o přesazích dramatické výchovy, kterých je dost. Chceme na ně upozornit, ale i pobídnout sami sebe, že je možné sahat do různých směrů.

Měli jste představu o svém konkrétním zaměření už ve chvíli, kdy jste na školu nastupovali, anebo jste se skutečně vyprofilovali až v průběhu studia?

Vojtěch: Záleží na tom, jestli je to dálkový nebo prezenční student. Dálkař většinou přichází už s nějakou zkušeností. Náš ročník je trošku výjimka, protože jsme hodně mladí, ale jinak za sebou dálkaři zpravidla mají nějakou praxi a tady si doplňují vzdělání a otevírají si i další pokojíčky, které dramatická výchova se svými přesahy nabízí. Prezenční studenti jsou většinou ti, kdo vycházejí střední školu a praxi sbírají v zásadě cestou.

Eliška: Já jako prezenční student získávám svou první praxi teprve teď. Zajímají mě spíše větší děti, základní nebo střední škola, ale teď jsem se dostala k praxi v mateřské školce. Je to pro mě úplně nové a docela divoké, ale beru to jako výzvu, na které se toho hodně naučím. To studium beru jako osobnostní rozvoj, člověk si zkusí diametrálně odlišné práce. Ale jakou si najdeš praxi, záleží jen na tobě.

Ondřej: Katedra nám nedává nic do vínku, ale rozvíjí naše potřeby a reflektuje aktuální dění – teď např. zareagovala na nový fenomén divadelního lektorství1 nebo metodu divadlo fórum2.

Denisa: Katedra nás podporuje v tom, abychom si vše osahali: zkusíme si improvizace, fórum, komunitní divadlo, lektorství, osobnostně sociální výchovu…

Na katedře se vyučují na jedné straně praktické divadelní předměty, jako je pohybová, hlasová či hudebně rytmická výchova, herectví anebo třeba práce s loutkou, a na straně druhé dějiny divadla, teorie literatury, dramaturgie, didaktika nebo psychologie. Jaký je mezi praktickými a teoretickými předměty poměr?

Eliška: Je to vyvážené, navíc i teorie je podávaná zážitkovou pedagogikou, takže je v podstatě praktická. Teorii literatury se třeba učíme skrze tvůrčí psaní.

Ondřej: I poměr mezi divadelními předměty a jinými vědami, jako je např. právě psychologie či didaktika, je 50 na 50.

Jak bakalářské, tak magisterské studium zakončují studenti KVD samostatným tvůrčím projektem – jaký je ten váš?

Denisa: Já už ho mám za sebou. Se spolužačkou jsme dělaly představení divadla ve výchově (Theatre in Education). Vytvořily jsme divadelní představení, které bylo participační a přinášelo edukativní rovinu. Pracovaly jsme s tématem médií, nakolik se jim dá věřit, nakolik je potřeba pátrat dál a jak rozlišujeme kvalitní média od těch nekvalitních. Šly jsme po příběhu, který se v Praze opravdu stal: o maturantce, která umřela na svém stužkovacím večírku. Její příběh byl okamžitě medializován, vytvořili z něj drogovou kauzu. Děj byl nasvícený přes postavu novinářky, která se příběhu chytla a udělala z něj „trhák“. Žáci se do představení průběžně zapojovali. V jednu chvíli byli například rozdělení do dvou skupin a hledali argumenty pro a proti – zda má novinářka pokračovat v medializaci osobního příběhu a ovlivňovat tak životy mnoha lidí. Snažily jsme se je emočně zaangažovat. Vznikly také metodické listy, díky kterým mohli po návštěvě představení na dané téma v různých předmětech pracovat s žáky učitelé.

Vojtěch: My máme na výběr ze tří variant bakalářského projektu: sérii osmi lekcí, dvoudenní workshop nebo vytvoření divadelní inscenace. Moje téma se bude týkat místa, odkud pocházím, což je Sušice na Šumavě, kde se dříve vyráběly sirky. Můj cíl je vytvořit dílnu pro gymnázium v tamějším muzeu, přiblížit studentům dva zakladatele sirkárny, vztáhnout jejich problémy k žákům. Chtěl bych se v této souvislosti zaměřit na jejich tvorbu, spolupráci a zjistit, jak si poradí ve chvíli, kdy jim do toho zasáhne jiná síla – podobně jako v případu zakladatelů sirkárny SOLO. Do jisté míry je pro mě důležité i téma orientace na trh práce.

Ondřej: Já mám vystudovanou filosofii a ve svém projektu bych se chtěl vypořádat s tím, že je filosofie často vnímaná dost abstraktně. Některá témata jsou přitom zcela konkrétní a mají mnoho společného s divadlem – především politika a etika mají s divadlem společné jednání. Dramatickou výchovu bych tedy chtěl využít k výuce filosofie. Zaměřím se nejspíš na Platónovu filosofii a jeho myšlenku ideální obce. Platónovy dialogy jsou takovou hrou, takže se dají číst jako dialogické jednání mezi postavami. Projekt by měl vyústit v tzv. filosofickém divadle, které dělá na Gymnáziu Na Vítězné pláni Matěj Král. Studenti by měli získat nějaké herecké zkušenosti, ale zároveň skrze ně nahlédnout konkrétní myšlenky. Je to improvizovaná diskuse, pro kterou si každý zvolí nějakého filosofa a jeho jménem se snaží odpovídat na otázky diváků. Nejde o vytvoření fixního uměleckého tvaru, ale o snahu nahlédnout určitá témata z jiných úhlů a pochopit je. Ve chvíli, kdy se student snaží plnit roli a odpovídat třeba za Nietzscheho, probíhá jeho myšlení zcela jinak.

Je prezentace těchto projektů přístupná veřejnosti? Dostanou se na divadelní přehlídku DVD?

Denisa: Na festivalu prezentuje ten, kdo má chuť a jehož projekt se považuje za inspirativní. Některé projekty třeba ani nejsou přenositelné.

Ondřej: Někdy to zkrátka není možné prezentovat. Můžeme se dlouze dohadovat o tom, jestli je důležitější produkt nebo proces, často ale není cílem vytvořit představení. Proces může být hodně intimní a přítomnost někoho zvenčí pak může být třeba i narušující.

Denisa: Takový proces si člověk musí zažít jako účastník a pro diváka to často ani není atraktivní.

Jak tedy probíhá výběr programu festivalu a kdo se podílí na jeho organizaci?

Lenka: Hlavní finanční podpora jde z katedry, z DAMU a z DISKu a letos se nám podařil husarský kousek, získat podporu crowdfundingového portálu Hithit.cz.

Denisa: Se studenty pak na festivalu pracuje vedoucí katedry Radek Marušák, který do něj vkládá opravdu mnoho, je na každé schůzi, drží nad studenty ochrannou ruku, ale zároveň je nikam netlačí.

Ondřej: Veškerý program vybírají studenti, ale neprezentujeme tady naše závěrečné projekty – a pokud ano, je to koincidence. Lenka tu má např. představení Wernischáž, které je zároveň jejím bakalářským projektem. Některé studentské práce tu prezentujeme, ale spíše ty, které vznikají v rámci předmětů. V první řadě se ale při výběru snažíme řídit tématem festivalu.

Denisa: Je to takové nahlédnutí pod pokličku.

Lenka: Je pravda, že se upřednostňují práce současných nebo bývalých studentů katedry.

Jaká byla vaše cesta na KVD? Studovali jste i na jiných školách?

Eliška: Na bakaláři jsem studovala literaturu a pak jsem měla rok pauzu a pracovala v jedné školce. V literatuře už jsem nechtěla pokračovat, protože na mě bylo studium moc teoretické, a hledala jsem něco jiného. Zajímá mě alternativní vzdělávání a svobodný přístup k dítěti, odmala jsem chodila do oddílu… Dramatickou výchovu jsem nikdy nezažila a na školu se dostala vlastně náhodou a teprve teď mě překvapuje, jak je v tom všechno, co chci, krásně obsažené. Líbí se mi tenhle celostní pohled na člověka a pro mě samotnou je studium takový osobnostní rozvoj.

Ondřej: Také jsem nechodil do žádného dramatického kroužku, ale přes dětské tábory, které pořádalo Sdružení pro tvořivou dramatiku, jsem se dostal k tomu, že existuje něco jako divadlo a že je to součást tvořivé práce. Jako vedoucí jsem pak zjistil, že se s tím dá pracovat nějak cíleněji, a přes kurzy dětského divadla, které sdružení pořádalo, jsem se v tom nějak samovolně začal vzdělávat. A pak po dlouhé době katedra náhodou otevírala kombinované studium a já se náhodou dostal. Předtím jsem studoval filosofii.

Lenka: Já jsem vystudovala matematiku a chemii na přírodovědecké fakultě, pak jsem vystudovala ještě další obor, ale to je nepodstatné, a učím na gymnáziu, kde jsem začala s dětmi trochu fušovat do divadla. Absolvovala jsem mnoho kurzů, ale chtěla jsem jít dál a nějak systematičtěji si informace tříbit a taky to náhodou vyšlo.

Vojtěch: Rok jsem chodil na sociologii, ale nebyl jsem tam spokojený, a sice jsem taky nikdy nechodil do dramaťáku a vůbec jsem to neznal, ale na gymnáziu jsem založil a vedl divadlo. A když se naskytla příležitost podívat se na DAMU a KVD konkrétně, sociologie šla stranou. Dodnes nechápu, jak jsem se tu octl, ale je to pro mě neustálé objevování a osobnostně sociální rozvoj.

Denisa: Já jsem byla odmala dítě vychované na divadle, na přednesu, do toho jsem tančila… Na konzervatoř jsem ale nechtěla, protože jsem nechtěla být herečka. Tak jsem vystudovala grafiku digitálních médií, programovala jsem a dělala grafiku. Poté jsem v Nitře, protože jsem ze Slovenska, vystudovala obor učitelství hudebně-dramatického umění. Ale to s dramatickou výchovou bohužel nemělo nic společného, protože na Slovensku nemá obor takovou tradici jako tady. Obohatilo mě to oborově divadelně, ale metodicky mě to nenaplňovalo, tak jsem šla na tříletého magistra na KVD a už jsem tu zůstala.

Většina z vás je na kombinovaném studiu, pracujete v oboru už při škole? A jaký je váš profesní cíl?

Denisa: Na střední pedagogické škole učím dramatickou výchovu jako maturitní předmět a jsem lektorka v divadle BuranTeatr v Brně, kde vedu i dospělý amatérský divadelní soubor a dělám workshopy pro veřejnost ve vzdělávací organizaci Proraptor. Můj profesní cíl je dělat dál, co mě baví, učit se a objevovat, tvořit a hrát si. Chtěla bych si vyzkoušet divadelní práci se seniory.

Lenka: Na gymnáziu jsem založila divadelní podhoubí. Od takových drobností, kdy v jeden den celá škola "hraje divadlo", přes divadelní kroužky dnes existuje několik skupin dramatické výchovy různých věkových kategorií. Někdy se nám podaří dát dohromady i nějakou menší či větší divadelní hříčku a zahrát ji pro veřejnost a na přehlídkách. Důležitější než výsledek je ale osobnostní a komunikační rozvoj studentů. Letos se mi ještě s kolegy z bakalářského studia podařilo realizovat projekt o Marii Curie, do kterého jsme celkem odborně zapojili chemii. Současně vedu i dospělé, takže fušuju i do režie dospělého souboru. Pokusím se dostudovat bakaláře a pak se uvidí. Máme skvělou studijní skupinu, a když budou pokračovat, je to motivací a výzvou i pro mě.

Eliška: Kromě dramaťáku ve školce pracuji od jara s Vojtou jako divadelní lektorka v Minoru. Nemám přesně vytyčené, co bych chtěla dělat, všechno je pro mě nové a chci se do toho čím dál více nořit. Zajímá mě na tom hlavně ten lidský rozměr. Ta práce mě prostě fascinuje a chci ji dělat pořád víc.

Vojtěch: Já jsem tedy lektor v Divadle Minor a můj profesní cíl je vyzkoušet si všechno a potom si z toho vybrat. Zatím se mi to daří: loni jsem vedl předškolní děti, v Minoru je mou cílovou skupinou základní škola a bakalářku mám zaměřenou na střední školu.

Ondřej: Já vedu jeden dětský soubor v klubu Švestka ve Slivenci a dál spolupracuji na táborech UMĚNÍ-HRA-DIVADLO. Baví mě objevovat nová místa či platformy, kde se dá pracovat s dětmi takovým způsobem, že dochází k nějaké výměně, ta práce třeba reflektuje současný vývoj v divadle a zpětně ho může i ovlivňovat. Nepoznamenaná energie, kterou v sobě děti mají, nalézá různé přístupy, které se pak mohou objevit i v profesionálním divadle. My děti neučíme něco, co je na nějaké vyšší úrovni, ale dochází k symbióze a vzájemnému ovlivňování. A to je podle mě velký potenciál našeho oboru.

1V České Republice dosud ne zcela rozšířená praxe edukačního charakteru, jejímž prostřednictvím si profesionální divadla vychovávají své publikum – pořádají workshopy pro děti, setkání s herci atp.

2Participační divadelní forma, jež skrze jednoduchý příběh zpracovává nějaký negativní společenský fenomén, díky roli moderátora umožňuje otevřenou diskusi a publikum nechává zasahovat do děje či se přímo proměnit v samotného aktéra.