Obávám se, že při hledání odpovědí mne snaha o stručnost nutně povede k zjednodušování. Ale protože výměnu zkušeností a hovor o možnostech či složitostech studia režie vítám, pokusím se o příspěvek do debaty, přestože slova tištěná kurzívou by mnohdy žádala zvláštní upřesnění. 

Vše začíná vlastně přijímacími zkouškami. Dala by se napsat sociologická studie o tom, jak se proměnilo složení i typ uchazečů o studium režie, nakolik a v čem se liší motivace, proč tento obor studovat a posléze se věnovat divadlu. Pro pedagoga je jedna věc mít představy o tom, jak se divadelní režií se studenty zaobírat, a druhá věc jsou konkrétní posluchači, celý nově vzniklý ročník. Společné studium po dva roky – samozřejmě s jistým zřetelem na zvolené zaměření – režie a dramaturgie, první dva semestry výuka bez herců. Režie je obor přesahující, zastřešující či spojující a patrně nejvíc podléhající dobovému cítění a vkusu – o to méně je tedy pedagogizovatelný. Dovednosti a zákonitosti dramaturgie, scénografie i herectví jsou mnohem prokazatelnější. Proto se v posledních letech, alespoň podle mé zkušenosti, stává složitější propojení studia herectví a režie (i když má samozřejmě mnoho výhod). Koncepty adeptů režie mnohdy nekladou na jejich spolužáky – adepty herectví – takové požadavky, jaké by jim umožňovaly vytvářet a rozvíjet základní technickou způsobilost a hereckou připravenost. Jsem si jista, že další díl zmíněné složitosti spočívá v nedostatečném pochopení slova studium. Během studia se totiž nemůže jednat pouze o zkoumání a uvědomování si sebe sama, ale také o výzkum, poznání a pochopení oboru jako takového. Proto vždy usiluji o to, abych během prvních dvou semestrů nastolila takový stav studia, ve kterém škola, obor, poznání či pedagog sdělují nezpochybnitelný základ daného oboru. Jedině když toto student sám přijme, může následovat svobodný, tvořivý a otevřený dialog a jedině v něm je možné stanovit dílčí úkoly jasně, posuzovat je přesně a vracet se k nim kriticky. Hodnocení úkolů a zpětná vazba jsou základními prvky samotné výuky, protože studium při tak malém počtu posluchačů je velmi osobní, úzce spojené s okamžitou reflexí.

Výstupy – klauzury – bývají mnohdy důležitější pro studenty než pro pedagogy, protože se stávají jasným dokončením úkolu, rytmizují čas, potvrzují existenci a význam studenta nejen v ročníku, ale i v rámci celé školy. Pedagogické záměry (snaha o vzdělávání, kultivování na straně jedné a pochopení specifického talentu na straně druhé) vedou vždy nad, skrz, napříč a někdy i na přeskáčku.

Na režii je jistě matoucí fakt, že ji lze zkusit rovnou. V rámci studia je však třeba ji zkoumat v částech a složkách, i když vede vždy k ukazování, předvádění a sdílení celku. V těchto jednotlivých částech by se měl student pod vedením pedagoga orientovat, aby posléze pro to, co chce sdělit, mohl nacházet své výrazové prostředky. Slovní spojení pod vedením má ovšem mnoho podob – každý z nás, co jsme se octli na pedagogizující straně, hledá (a teprve ze střetu představ a s nasbíranými zkušenostmi nachází) svůj způsob výuky. K tomu je třeba připočíst, že ve vztahu ke každému ze studentů, podle míry jeho vyspělosti, zralosti, vzdělanosti, sečtělosti a způsobu chování, vede zcela jiná cesta, vládne jiný čas dialogu a otvírají se jiné možnosti – ať už skrytého či zjevného – pedagogického působení. Některé situace se sice opakují: pro mnohé z příchozích studentů je překvapením nejen to, že „jen“ přečíst důsledně text může být velmi vzrušující, ale že vytvořit obrazivou a zároveň přesnou a sdělnou situaci s herci v prostoru není „jen“ jednoduché.

Na katedře činoherního divadla považuji za nezbytné (zvláště u režie a dramaturgie) rozvíjení empatie k textové předloze, kterou lze ověřovat právě zkoušením a užíváním všech scénických prostředků a následným (odpozorovaným a promyšleným) využitím všeho, co si osvojují jejich spolužáci – herci – v rámci herecké výchovy. A to vše se snažíme spojit v semestrálních úkolech. Zadání úkolu musí být co nejpřesnější, přesto však s jistou tolerancí: ze strany pedagoga s vůlí rozvíjet specifický talent (tedy obohacovat ho vším, co mu schází a nutit ho jít cestami, kterým by se z neznalosti či pohodlnosti vyhýbal) a ze strany studenta s vůlí přijmout zadání jako závazné, a přesto inspirující východisko, jako prostor, který je možné nejen vyplnit, ale i přesáhnout.

Možná bych byla dříve tvrdila, že je nutná vzájemná důvěra. Ale dnes vím, že k mnohým talentům patří pochybovačství a odmítání a že je zbytečné (protože neuskutečnitelné) snažit se nastolit kolektivní cítění tam, kde převažují individuální zájmy. Je ale nutné neztratit onen stav studia, tedy zachování pomyslné rovnováhy mezi zájmy individuálními a zájmy celku – ať už se jedná o ročník, inscenaci, divadelní soubor či celek hry. Stejně tak musí student zachovávat rovnováhu mezi nezbytnou vůlí ke kompozici a tvaru a mezi svým vnitřním směřováním a talentem. Pokud není tato rovnováha zachována, bylo by, myslím, pro všechny zúčastněné lepší a produktivnější, aby se stavem studia nespokojený posluchač odešel „rovnou“ (viz výše) do praxe.

Možná bych byla dříve tvrdila, že je nutná vzájemná důvěra. Ale dnes vím, že k mnohým talentům patří pochybovačství a odmítání a že je zbytečné (protože neuskutečnitelné) snažit se nastolit kolektivní cítění tam, kde převažují individuální zájmy. Je ale nutné neztratit onen stav studia, tedy zachování pomyslné rovnováhy mezi zájmy individuálními a zájmy celku – ať už se jedná o ročník, inscenaci, divadelní soubor či celek hry. Stejně tak musí student zachovávat rovnováhu mezi nezbytnou vůlí ke kompozici a tvaru a mezi svým vnitřním směřováním a talentem. Pokud není tato rovnováha zachována, bylo by, myslím, pro všechny zúčastněné lepší a produktivnější, aby se stavem studia nespokojený posluchač odešel „rovnou“ (viz výše) do praxe.

Léty pedagogické praxe jsem nabyla přesvědčení, že je třeba více oddělit studium bakalářské od magisterského. Rozlišit čas, ve kterém má přednost poznávání, od času, kdy má být osvojený materiál vědomě užíván a prověřován. Schopnost adeptů režie a dramaturgie prosadit se a prosadit to svoje, ať už ve smyslu pochopení a zpracování textové předlohy, stejně jako zvládnutí herecké, scénografické, hudební a pohybové složky, se projevuje v různých fázích studia jinak. Pedagogické působení a z něho vycházející vliv prochází neméně proměnlivými podobami. Výše zmiňovaná rovnováha nemá v mé představě nic společného s průměrností či zaslepenou poslušností. V zadáních a úkolech, které má posluchač vykonat v rámci magisterského studia, může být naopak mnoho přehnaného, nevyváženého, riskantního a nezvyklého, ale zároveň vědomého a reflektovaného. Student i pedagog by se měli odkazovat ke společně ukotvenému základu.

Dne 16. listopadu 2009 při posledním loučení se zesnulým Otomarem Krejčou v Národním divadle četl Jan Hartl z jeho dopisu hercům. Režisér Krejča v něm psal o hledání pravdivého herectví. Psal o tom, že existuje mnoho „jak“, pro každého jiné, ale že pro nás by měla být dostačující víra, že takové „jak“ existuje – jako jakýsi archetyp. Dovoluji si užít tohoto vyjádření k objasnění vlastního hledání onoho pedagogického „jak“.