On a Ona odjeli od těch ostatních, aby byli sami. Jen oni dva. Nikdo jiný, jen TY a JÁ. Starý dům, náš dům, který koupili, představuje pro oba nový začátek. Teď stojí před ním a tuší jen jednu věc. Někdo přijde.

Divadlo na cucky přijelo na festivalovou přehlídku Zlomvaz s inscenací hry Jona Fosseho Někdo přijde. Režie textu současného norského dramatika se ujal Jan Frič.

Dramatický prostor inscenace je rozdělen na několik částí, které jsou v replikách postav většinou přímo pojmenovány. V zadní pravé části je nastálo umístěná vana, která působí jako jediný stálý prvek scénografi e. V průběhu představení se do levé části prostoru donese stůl, který je zástupným symbolem pro dům a jeho místnosti. Přímo před diváky je pak vyhrazen prostor, kde se představuje ústřední dvojice. On i Ona přicházejí jen s malým kufříkem a dvěma židličkami označenými Ty a Já. Spolu ruku v ruce, bez ostatních, přesto každý sám.

Ona je žena, která tuší, že někdo přijde, že už tam někdo je. Setkání s neznámým mužem, který se jí představí jako soused, od kterého dům koupili, v ní probudí sexuální touhu, kterou - sebevíc se snažíc - stejně nepotlačí. On je vůči ní majetnický, chorobně žárlivý a sám sebe stále musí přesvědčovat, že Ona s ním zůstane, že nikdo nepřijde a zůstanou jen sami.

Oba herci s přehledem zvládají své role, ze kterých v některých momentech záměrně vystupují. Jejich herectví je vysoce stylizované se záměrně přehnanými gesty a mimikou a přechází skoro až do parodie s lehkými prvky hysterie v postavách. Kontakt mezi postavami je minimální. Při dialozích pak zpravidla každý hledí jinam, což ještě více umocňuje po setkání se sousedem jen těžko udržitelný vztah mezi nimi. Neznámého muže, který se po jevišti pohybuje pouze v županu s nápisem I love Henrik, hraje Zdeněk Vévoda. Jednou je ironickým pozorovatelem, jindy lačným svůdníkem a poté jen přízrakem, který postupně rozkládá vztah ústřední dvojice. Úspěšně, s úlisným úsměvem a s ležérností, se kterou právě opustil pohodlí své vany.

Přenést inscenaci, která pracuje s hororovou atmosférou a postupy z jednoho prostoru, kde funguje, do jiného, je krok, který se nemusí vyplatit. Ve Fričově pojetí jsou však všechny složky inscenace natolik svébytné a dobře fungující, že seskládané dohromady dávají vzniknout tvaru, který nemá důvod se přemístěním rozpadnout. Režisér zcela v pravidlech žánru pracuje s napětím a pomalou gradací, která nutí diváka se zaujetím sledovat dění na scéně. Co na tom, že herci kolem sebe v předinfarktových stavech svých postav divoce plivají hlávky zelí, mluví norsky nebo náznakem vykonávají potřebu do kýble, zatímco zpívají do mikrofonu? V tomto poeticky morbidním pojetí Někdo přijde to funguje!